Douglas

Sice jsem většinu nehudebních (a i část jich) narážek pochopil, ale stejně to bylo neskutečné utrpení.

Ono by se asi mělo připomenout, že je to díl PRVNÍ (předcházely mu dva piloty, kde se ještě Columbo sám sobě, jak ho známe, tolik nepodobal). Spielberg s Falkem vlastně všechny typické znaky Columba teprve vymýšleli... Většina z nich prý ve scénáři nebyla.

Park Chan-wook (Cut) je v každém detailu geniální a jeho schopnost skloubit černočerný humor s temnou atmosférou, přičemž ani na chvíli nezapomene na pečlivou gradaci a vývoj postav, mě prostě nikdy nepřestane udivovat. Takashi Miike (Box) mě potěšil, ale má zvědavost, kam zajímavě rozehraný film dovede, byla bohužel ubita dost hloupou pointou. A film Fruita Chana (Dumplings) je ve své zkrácené verzi možná tak akorát nedotaženou anekdotou, chybí mu nápad, spád a nějaká pěkná a důrazná tečka na závěr, v této podobě jen vyšumí do ztracena. Hodnotit film, kde se jednotlivé segmenty tak moc liší (a kupodivu bych ani jeden z nich neoznačil za "extrémní"), je dost ošemetné, ale nakonec si snad i ty čtyři hvězdičky zaslouží... ale vděčí za to jen a jen Parkovi.

Mé první setkání s vizuálními dějinami kinematografie. Kdysi jsem na to koukal pořád dokola, skoro každý den... Dnes jen tak někdy, z nostalgie, tento Workmanův dokument nemá zrovna šťastnou koncepci a druhou polovinu dvacátého století smete se stolu dvěma dlouhatánskými kompilacemi kratičkých záběrů z desítek filmů (ve stylu Workmanova oscarového krátkého filmu Precious Images). Ale právě ta nostalgie mi nedovoluje dát nižší hodnocení... Kdykoli se na něj znovu podívám, můžu být ze všech těch filmů kolem sebe tisíckrát unavený, ale stejně se do kinematografie znovu zamiluji. Je to sentimentální, neprofesionální, ale u tohoto filmu se za to prostě nestydím. :)

Ať požadujete od komiksového filmu cokoliv, Constantine vás překvapí. Vůbec celý Constantinův svět se od obvyklých témat konfrontace mezi lidmi, hrdinou a stvůrami dost liší, protože běžní lidé, kteří o nějakých okolo se pohybujících démonech a skutečném Peklu nemají ani ponětí, se ve filmu objeví snad jen v úvodní exorcistické scéně. Zbytek filmu je příběhem „zasvěcenců“, které personifikované zlo v různých podobách nemůže rozhodit, nebo jej dokonce berou jako běžnou součást svého života. Film přitom boj s monstry a všechno, co s ním souvisí, prezentuje jakoby mimoděk. Žádná akční scéna nijak nenarušuje plynutí děje, prostého překombinovaných zvratů, a žene se kupředu bez odboček tak lehce, že máte na konci pocit, že jste místo dvouhodinového filmu viděli snímek minimálně o třicet minut kratší. Ovšem menší míru akce, trikových scén, komplexnějších vedlejších postav i zkušené režisérské ruky spolehlivě vyrovnává Keanu Reeves. Jeho Constantine je méně obhroublý a přímočaře drsný než v comicsu, ale o to nevypočitatelnější. Reeves do Constantina dostal nejen palčivou sebedestrukci, když cítí, jak mu rakovina spaluje plíce a on nemá co ztratit, ale především z něj udělal sympaticky chytrého chlapíka, který je vždycky o krok napřed nejen před záporáky, ale i před vámi. Film se tak nebojí vyrukovat s nestandardním hrdinou, přímočarým příběhem, vysokou úmrtností postav i velmi neortodoxním závěrem, ba naopak z toho dokáže udělat svou přednost. Popravdě, s každým dnem od zhlédnutí mám ten film raději.

Je úžasný, že někoho napadne natočit válečný film jako sportovní film (de facto je to příběh starýho a zatrpklýho trenéra, který dostane úplně neschopný tým, z něhož během filmu udělá supertřídu ;), do toho zapojit téma krize středního věku, nějaké ty manželské problémy a hlavně notnou dávku sebeironického humoru. A když to navíc ještě podrtrhne příšerný dabing v režii Zdeňka Trošky, je to skutečně zážitek.

Spíše než horor je to postmoderní hříčka s divákem, který už má něco nakoukáno, takže kromě Věci třeba pozná i kompletně vykradený ústřední nápad z Invaze lupičů těl (a film se tím netají, postavy tam na ty filmy přímo vzpomínají). A třebaže to ke konci hodně ztrácí dech, Rodriguez tehdy ještě uměl natolik svižně vyprávět, že to vlastně ani nevadilo a fajnšmekr si užil.

I takto může dopadnout adaptace skvělé knihy. Hlavně mě pobavilo, jak se houbovité útvary na zádech ve filmu změnily na agresivní alienovská monstra. ;)

Když se hudební hvězda rozhodne natočit film, dopadá to všelijak, ale většinou špatně. Sláva je navíc notně nevěrná společnice (a v hudbě to platí dvojnásob), takže po dnes obdivovaném zpěvákovi zanedlouho nemusí mňouknout ani chcíplá kočka pod jabloní. A tak je to i s Princem. Celé vaše přijetí dvacet let starého Purpurového deště je totiž závislé nejen na vztahu k němu, ale především k jeho hudbě, protože jen a jen o ní to vlastně celé je... Primitivní příběh o tom, kterak se neúspěšný a sobecký zpěvák Kid vyrovnává se svým životem a neustále řeší problémy s rodiči, skupinou, milostnými avantýrami a zaměstnavatelem, snad ani nikdo nemohl myslet vážně. Ve skutečnosti je to jen chabá vata mezi záznamy Princových koncertů, dlouhými záběry na Prince ujíždějícího na motorce nebo neustále se opakujícími jízdami kamery uličkou mezi podiem a šatnou, kudy hrdina každou chvíli v různých stavech prochází. Výsledkem je prázdný film bez jakýchkoliv skutečných emocí, v němž herci přehrávají, hrdina snad vůbec nehraje a celé se to snaží hrát na umění, takže většina záběrů je protáhnutá přes spoustu tmavých filtrů. Princovi fanoušci si mohou možná přijít na své, ale tím já jsem nikdy nebyl, nebudu... a ani s tím nehodlám začínat.

Nedejte se zmást pomalejším začátkem, protože jestli někdo uměl točit ty pravé bijáky klasického Hollywoodu, byl to Cecil B. DeMille. Vítejte na počátku čtyřicátých let, kdy ještě dobrodružné filmy nemohly spoléhat na triky, takže musely přijít s dostatečně chytlavými příběhy a postavami, aby nabídly divákovi vše, co si žádá. Karibští piráti jsou ukázkovým příkladem, v němž vám Cecil na ploše něco přes dvě hodiny nabídne romantické špičkování, odvážné a hezké dámy, statečné muže, rvačky, akci, skvělou soudní scénu, humor, sebeironii a skvělé podvodní finále, to všechno v rychlém tempu, které se asi po dvaceti minutách rozjede kupředu a už nezpomalí. Současnými triky zmlsaný divák možná bude trochu rozpačitý z viditelných kulis a jednoduchých triků (např. chobotnice), ale pokud přistoupí na režisérovu hru, nebude litovat. Drsný námořník John Wayne (bacha na něj, nebyl vždycky vzorový klaďas) a odvážný právník Ray Milland se ucházejí o ruku svérázné Paulette Goddard, zatímco bojují proti zlotřilým pirátům, kteří vykrádají obchodní lodě uvízlé na útesech. Nejúžasnější je ale na filmu to, jak svižně, chytře a neotřele je napsaný. Dokáže překvapovat na každém kroku... Vlastnost k nezaplacení.