kareen

Tohle je přesně důvod, proč si až na vyjímky nepouštím filmové adaptace mých oblíbených knih, vím, že budu po každé zklamaná. Kniha je prostě kniha a já chápu reakce všech nespokojených čtenářů bestselleru Muriel Barberyové, ale protože jsem ho nečetla, tak nemusím srovnávat a mohu s klidným svědomím konstatovat, že jsem se už dlouho necítila tak dobře, jako ve společnosti malé Palomy, Japonce Kakury a hlavně paní Renée v úžasném podání Josiane Balasko, která mně svým ztvárněním nenápadné, zanedbané a přesto svým způsobem kultivované domovnice naprosto odzbrojila. Moc krásný film, který mně okouzlil i dojal zároveň.

Jde o to, z jakého pohledu na film pohlížíte. Jako thriller to na mně zas tak neúčinkovalo, víc než napětí jsem pociťovala spíše mírnou zvědavost, kam se děj posune dál. Počáteční zápletka je vlastně jednoduchá a v naší malé zemičce bohužel nechvalně důvěrně známá. Vítězná politická strana poruší svůj předvolební slib a udělá pravý opak toho k čemu se zavázala, tentokrát se jedná o těžbu ropy někde v Gronsku na které se dohodla spolu s USA a která navíc vyvolává různé otázky. Právě na ně se hlavních politických aktérů vyptává pro ně nepohodlná televizní redaktorka a právě s ní se spojí tajemný muž, jenž se rozhodl, že vezme spravedlnost do svých rukou, protože věčně jim to přeci procházet nemůže. A právě z tohoto hlediska je pro mně snímek zajímavý, otevírá totiž kontroverzní téma, jestli bezmoc obyčejných lidí proti politické moci a korupci ospravedlňuje násilí, které se mnohdy dotkne i nevinných. Jako drama film působí o dost lépe, postavy se chovají příjemně civilně a inteligentně, polodokumentární záběry z televize a redakce se střídají s malými osobními dramaty dvou ústředních postav a na závěr tam sice bylo moc náhod najednou, ale naštěstí jsem se nedočkala ani nějakých výrazných klišé. Emocionálně je to trochu chladnější, ale od severského filmu zas nečekám žádné extrovertní výstupy, takže u mně dobrý. Není to sice nic z čeho bych byla paf, ale na slabší čtyřku to stačí.

Vizuálně podmanivý snímek, u kterého jsem se víc než nad příběhem nechala unášet pocity a překrásnými filmovými záběry. Čas od času si strašně ráda dopřeji takové málomluvné filmové meditace. Jestli mi na korejské kinematografii něco sedí, tak jsou to právě takové poetické kousky.

Něco mezi Kafkou a filmovým Brazil. Absurdní černá komedie o chlápkovi, který se ocitne v dokonalém městě, kde by měl žít spokojený život, ale dokonalost je nudná a sterilní, je to opak života. Není tedy divu, že se Andreass nakonec vzbouří a stane se pro ostatní obyvatele nepohodlným. Vizuálně zajímavá existencionální alegorie se znepokojivou atmosférou, která asi nebude pro každého, ale stojí za zhlédnutí, už jen proto, že se odlišuje.

Tentokrát bez hodnocení, protože se přiznám, že jsem to po půl hodině vypnula. Děj je docela nápaditý, hlavně ty animované vložky, ale nemůžu se přenést přes to, že se tam všechny dospělé osoby chovají naprosto infantilně. U hlavní hrdinky, která vypadá tak na čtrnáct je to ještě celkem roztomilé, u jejího mužského protějšku spíš trapné. Tomu odpovídají i herecké výkony, všichni těžce přehrávají a to mi zkrátka nedovolí užít si samotný příběh. Třeba je to jen tou jejich mentalitou, která je mi cizí, ale já to nechápu a nechápu ani tak vysoké hodnocení. Jedno však vím jistě, do vod korejské romantické komedie už asi jen tak nezabrousím.

Na opravdovém krutém fyzickém týrání je kromě velké bolesti nejstrašnější to, že v člověku nakonec zlomí i jeho lidskou důstojnost, jak v tomto snímku také předvedl Henry Young ve skvělém podání Kevina Bacona. Námět je podle skutečné události a v dnešní době už by se taková věc, alespoň doufám, stát nemohla, ale v roce 1938 neměl Henry i přes zjevnou nespravedlnost, která na něm byla spáchána žádné zastání. Jediný, kdo se ocitl na jeho straně byl začínající mladý právník, který chtěl vyhrát proces. A Henry, ten toužil jenom po příteli...Jediným důvodem proč jsem tomu nedala plný počet je až příliš doslovný závěr, ale jinak mně film velmi bavil, celou stopáž jsem byla zvědavá co se stane dál, líbily se mi herecké výkony a ty dvě hodiny mi utekly jak voda. A při sympatickém vystupování Christiana Slatera mi až přišlo líto, že v devadesátých letech tak nadějný herec, nakonec utápí svůj talent v samých podřadných hovadinách. Hodně silná čtyřka.

Tak pro začátek musím souhlasit s ostatními v tom, že obsadit zrovna Edge vedle Jimmyho Page a Jacka Whita, jako třetího legendárního kytaristu nebyl zrovna nejšťastnější nápad. U2 mám moc ráda a Edge je hodně slušný kytarista, který za ta léta dost ovlivnil zvuk své kapely o mnohé inovátorské efekty, jenže brilantnosti ostatních dvou hráčů zkrátka nedosahuje. Je sice hezké, jak si tam hraje s těmi hudebními mašinkami, jenže pak je střih na další scénu, na živelného Jacka, tak ponořeného do své hry, jako kdyby chtěl muziku co nejvíce obnažit, dostat se jí až na dřeň, o virtuozitě Jimmyho Page ani nemluvě. A Edgeho proslov o lese plném stromů, bla bla bla, tomu taky dvakrát nepřidal. Dokument jsem si pustila hlavně kvůli Whiteovi, který tady také nejvíc vyniká. Jeho názory, osobnost, muzika, to vše je prostě zajímavé a originální. Netvrdím, že je snímek bez chybičky, kritické postřehy už tady vyslovili jiní, ale je to o něčem co miluju, proto je mé hodnocení tentokrát hodně subjektivní a téměř nekritické, což říkám s hlavou hrdě vztyčenou. Tohle si rozhodně ještě pustím a ne jen jednou.

Když se v komedii objeví nějaká svérázná postavička, které je tak trochu "jiná" než normální, běžný člověk, je to obvykle příjemné zpestření a zdroj mnoha vtipných situací. Problémem filmu Ulfa Malmrose je, že tady jsou divní úplně všichni, takže jsem byla různými bizarnostmi až přesycena. Dalším mínusem je celková roztříštěnost snímku, sem tam mi to až připomínalo něco na způsob Kameňáku. Tedy ne, že by to bylo tak strašné jako Troškova lidová taškařice, to chraň bůh, ale měla jsem pocit, že sleduji spíše sled samostatných scének, některých celkem vtipných, u jiných jsem se pak docela i nudila. Celkově mi to připadá, že se režisér snažil aby to bylo co nejvíce originální a cool a trochu přestřelil. Žádný průšvich se nekoná, ale z mého pohledu se jedná o jeden z nadhodnocených filmů na čsfd.

Chtě nechtě mi to nedalo, abych toto čistokrevné scifi nesrovnala s o pár let starším Sunshine a musím říci, že z tohoto srovnání pro mně vychází o moc lépe Boyleova vizuální pecka. U Europa report jsem se nemohla zbavit dojmu, že sleduji spíše nadprůměrný dokument, než hraný film. Postavy jsou pro nás v podstatě velká neznámá, nevíme nic o jejich minulosti, jen v reportážním stylu sledujeme jejich postřehy, které sdělují do kamery a následně pak jejich jednání v různých, mnohdy stresových situacích, to vše působí velmi věrohodně. To opravdu zajímavé se však odehrává mimo kosmickou loď, samotné přistání na jupiterově měsíci a zkoumání pod povrchem ledu mně upoutalo o mnoho víc než veškeré dění uvnitř posádky. Přesto myslím, že nálepka thriler je dost přehnaná, tak moc napínavé to zas není. Na to, aby se z toho stalo jedno z mých oblíbených scifi je to příliš chladně odtažité, ale kvalitní podívanou na jedno zhlédnutí tomu upřít nemohu a ani nechci.

Skandinávci dokáží i z tak zprofanovaného námětu, jakým je v posledních pár letech upírská tématika udělat nevšední filmový zážitek. Minimalismus, seversky mrazivá atmosféra, syrový příběh, na jednu stranu děsivý, přesto citlivý a inteligentní. A i když jsem nikdy neviděla žádný z amerických teenegerských upírských megahitů, nevěřím, že by se mi tam dostalo krásnějšího romantického vztahu, než jaký byl mezi Oskarem a Eli. Zdráhala bych se snímek označit jako horor, vnimala jsem to spíš jako silné drama s velmi působivou finální scénou v bazénu.