Hashirama

Film, kvůli kterému člověk začne věřit na zázraky. Autorská vize dokonale otisknutá na plátno, přičemž v dokonale nehollywoodském duchu. Vize vyšinutého a šíleného postapo světa za hranou běžných představ, který je však dokonale živý se svými pravidly, mytologií a postavami, které svou vizáží i chováním odráží jeho šílenou realitu. Světa, do kterého je zasazena apokalypticky pudová vysokooktanová adrenalinová honba za nadějí a svobodou, která profiluje hrdiny skrze jejich činy a úsečné promluvy. Netradiční a po všech stránkách svá apokalyptická motorová odysea, která má takový koule a energii, že si můžou všechny blockbustery nechat jenom zdát.

Velké finále, které po právu osekává stopáž, jak může, protože adaptovat posledních třicet stran dětské knihy (kterou hlavní hrdina přečká v bezvědomí) už vyžaduje pořádný fištrón. Nejprázdnější trilogie všech dob se tak na svém konci opírá o psychologickou zápletku, která by v normálním filmu nikdy nebyla, protože slouží jen jako výplň, aby film vůbec mohl být plnometrážní, načež teda Jackson s fanfárami vybalí epické finále, které se nese ve vizualním duchu celé trilogie. Drahé a dlouho renderované scenérie, které jsou ale generické, bez duše, nevkusně přeanimované, ale přesto se dokáží tvářit, že jde o něco víc než o skromný prequel k Pánu prstenů pro děti. Jackson vyhořel, jen mává rukou ve vzduchu “wau wau víc skřetů, házejte to tam, ať to lítá!” a zdárně ukončuje příběh, který by šlo bez umělých odboček odvyprávět za dvě a půl hodiny. Zábava v kině, bezvýznamný showreel technických možností dnešního CGI v jakémkoliv jiném kontextu.

Po povinné tříhodinové expozici, která musela nastolit pravidla a představit a vyprofilovat hlavní hrdiny (kompars v podobě třiceti random trpaslíků nemusí divák vůbec vnímat), konečně vyprávění šlápne trochu na plyn a několikrát zdárně uchlácholí velkohubými efektními scénami, ze kterých nicméně pořád srší onen pocit, že Jackson jako filmař a řemeslník už nemá / nechce nic nabídnout a raději se nechá semlít jednoduchou digitální mašinérií. Samozřejmě mašinérií studiově promaštěnou, čili epických výjevů se divák dočká, přesto v rámci trilogie, která je plonková, obsahově prázdná, snaživě kamuflovaná domyšlenými podzápletkami, které nikoho nezajímají (Kili a Tauriel) a násilným roubováním na původní trilogii (Gandalf a Galadriel). V kině se člověk baví, nechá se oslnit prvoplánově zábavnou jízdou, a druhý den neví, že něco viděl.

Expozice natažená na 162 minut (co se děje v prodloužené verzi, by mě fakt zajímalo), která se “natáčela” na Novém Zélandu zřejmě jen kvůli lákavým daňovým úlevám, která namísto vábivých krajinek spíš vyšťavuje procesory. Peter Jackson se stává otrokem přehršle CGI, které je umělejší než průměrná kalifornská pornohvězda, a na svoje staré filmařské finesy a vynalézavost (miniatury, optické efekty) rezignuje, aby genericky vyrenderoval skoro tříhodinovou adaptaci prvních padesáti stránek dětské pohádky, která zákonitě nenabídne téměř nic. Ani atrakce, ani velký příběh ani velkolepé finále (byť se Jackson evidentně v posledním aktu pere s faktem, že nemá co nabídnout), jen utvrzuje člověka v tom, že tady sledujeme z prstu vycucaný produkt.

Nolanův krystalicky čistý příspěvek o posedlosti a oddanosti ruku v ruce, tradičně vycizelovaný tak, jak to umí jen mistr současné kinematografie. Už jen těkání kamery během obyčejných dialogů oplývá tím správným nábojem, ale samozřejmě se režie, stejně jako scénář, nepouští do samoúčelné a přehnané okázalosti a nechává za sebe mluvit sílu materiálu a řemesla a dává jasně najevo, že bratři Nolanové prostě vědí a nemusí se podbízet prázdnými vějičkami. Po vzoru kouzelníků podstrkují pointu na stříbrném podnose, a po vzoru obecenstva v divadle divák stejně nic nevidí, chytá se narafičených sci-fi kudrlinek, zatímco má vše přímo před nosem. Ale přiznám se, že ačkoliv z technického a scenáristického hlediska nelze Nolanům vytknout téměř nic, naplno proniknout do tohoto filmu se mi nikdy nepodařilo. Jackman i Bale se podřizují Nolanově režisérské taktovce, aby dovedli příběh zdárně do konce, ale ona osobní historie dvou eg mě nechala trochu chladným, a herci, ač výborní, zde působí spíš jako nástroje a prostředníci pro prezentaci neotřelé zápletky než jako živé postavy se strhujícími osobními příběhy. Přesto skvělý film, jak je u Nolana zvykem.

Jackie v dalším ze svých průměrných hollywoodských angažmá, které si zřejmě vykázal jako dovolenou od krkolomných kaskadérských lumpačin. Strnulá režie s nulovou invencí především při akčních scénách bohužel zdatně degraduje Jackieho největší fyzické schopnosti, pohřbívá vše, o co se choreografie pokouší a zbavuje se přehlednosti i dynamiky v zájmu průměrné fyzické komedie. Ale scénář, byť jede podle té nejohranější a nejvágnější šablonky, dokáže zúročit Jackieho nepochybný komediální talent a předhodí pár scének, které posloužily jako plnokrevný podklad pro koláž nepovedených záběrů. Čím se ale Tuxedo může pochlubit, je bezesporu geniální casting, protože vybrat typově tak perfektně padnoucí herce do přednastavených archetypů, to je pomalu na Alberta za casting, díky čemuž buddy chemie mezi Jackiem a Jennifer zdárně drží tuhle školáckou wannabe špiónskou pohádku nad Waldou.

Phillips ví, že tuhle produkci už táhne jen síla setrvačnosti, a tak se hrdinně snaží obměnit zavedené vyprávěcí schéma, což podporuje síla řemesla, které má bez pochyb v paži a minimálně vizuálně a pár kulantními kamerovými finesami vyčnívá nad tradičním komediálním průměrem. Part III sice těží výhradně z předchozích dílů a odvolává se na ně v takové míře, že sám stěží stojí na vlastních nohou, ale odkazy i směřováním příběhu Phillips cyklicky uzavírá celou ságu a dá krásné sbohem svým hrdinům. Pět hvězdiček je můj čistý alibismus, protože tenhle wolf pack a celou trilogii totálně zbožňuju.

Svěží a stylová alternativa amerického talk-show formátu, akorát britská, čili zákonitě mnohem víc cool, vtipná, nadnesená, uvolněná...zkrátka ostrovní každým coulem. Pro ranní posezení u klobásy s fazolema a krvavým pudinkem není lepší možnost, jak uvidět své oblíbené filmové hvězdičky.

Z americké čtyřčlenky Conan-Corden-Fallon-Kimmel je za mě Jimmy Fallon rozhodně v čele pelotonu. Jeho trumpovské kreace, totálně "out of mind" výrazy a nenapodobitelná dikce procvičují moji bránici velmi často a aktivně.

Je vidět, že Kubrick měl sebereflexi a jeho vrozený perfekcionismus mu nedovolil nechat něco takového ve filmografii tak výstavní, jako je ta jeho. Jeho snaha vymazat svou prvotinu ze světa je pochopitelná, leč třeba zbytečně přehnaná, protože formálně není Strach a touha zas na tak nízké úrovni a ve třicátých, ba i čtyřicátých letech by ji bylo možné považovat za seriózní příspěvek do válečné produkce. Bohužel je nesporným faktem, že z filmu čiší debutantská nezkušenost, divné záběrování a mělké zamýšlení na téma válka, které herci skrze své strojené promluvy nedokážou úplně prodat. Při kompletaci mistrovy tvorby rozhodně zajímavá odvrácená strana, ale vidět to dvakrát netřeba.