DorianGreene

Před dvěma lety milovníci spisovatele Miloše Urbana zajásali. Jiří Strach začíná točit Santiniho jazyk, jeden z románů oblíbeného českého spisovatele, byť se nejedná o jeho nejlepší dílo. Strachova Ďáblova lest dala tušit, že režisér detektivní thriller s prvky esoteriky, umění a tajemna umí. Možná jsem od Santiniho jazyka očekával příliš, nebo nezapadl do mé aktuální konstelace, ale jeho televizní vysílání mě zklamalo. To, co perfektně funguje na stránkách Urbanovy knihy, na obrazovce selhalo. Kde byla ta atmosféra nejistoty, napětí, tajemství, kterou znají čtenáři Urbanových knih? Proč blonďatá dvojčata působila tak křečovitě? Proč tentokrát nevyzněly výkony takových herců, jako je Viktor Preiss a Martin Stropnický? Podle mého názoru tento film zachránily hlavně nádherně nasnímané Santiniho kostely a jejich interiéry. Jen za to a Davida Švehlíka s Markem Taclíkem dávám filmu tři hvězdičky. A mám obavy ze Sedmikostelí...

Chcete nezkrášlený obraz Severní Ameriky v sedmnáctém století? Máte rádi indiánky? Navíc okořeněné nádhernou hudbou? Pak je Černé roucho tou nejlepší volbou. Zima, úzkost, nejistota, strach z napadení ostatními indiánskými kmeny ze snímku přímo kape. K filmu jsem se vrátil po delší době a teprve nyní jsem více ocenil jeho naturálnost a přesné historické reálie. Zvláště scéna mučení v táboře Irokézů zanechá v divákovi hlubokou stopu. Dalším rozměrem je i úvaha o správnosti náboženských a myšlenkových představ protikladných světů. Stojí indiáni o ráj evropského modelu, kde jsou podle nich jen samá černá roucha? Jak už napsalo více recenzentů, podobný snímek Misie je pravděpodobně větším dílem a zasáhne širší diváckou skupinu, Černé roucho mu však nebezpečně šlape na paty.

Jeden z nejsyrovějších westernů, který obrací naruby všechny stereotypy Divokého západu, které jsme znali z jeho filmových předchůdců. Když jsem Nesmiřitelné viděl zhruba v patnácti letech poprvé, zmlsán klasikou jako Sedm statečných a Tenkrát na západě, byl jsem zklamaný. Vždyť tam není žádné přesné tasení koltů, hlavní hrdina se válí v blátě mezi čuníky, nemůže nasednout na koně, šerif je sadistický kruťas a každé odkráglování „zloduchů“ se odehraje během banální situace. Zloduchů jsem napsal záměrně se závorkami, protože v tomto filmu není jednoznačné, zda jsou to kovbojové, kteří pořezali v tváři ženu, nájemní pistolníci, bezcitný šerif či na první pohled neškodný pisálek, který sbírá historky o pistolnících, ale postupně stále více zásadně ovlivňuje zvrat událostí, když se přidává na stranu toho, kdo se mu zrovna hodí do knihy. Samotným a velkým tématem k diskusi je nekompromisnost a neústupnost prostitutek. Na první pohled se jeví jejich konání jako logické – muž znetvořil krásnou ženu, zasluhuje si trest. Je však zastřelení dvou honáků dobytka, kteří opilí nezvládli situaci v nevěstinci, opravdu adekvátní? Otázka spíše pro Dostojevského. Na rozdíl od nejednoznačnosti hrdinů a padouchů jsou neoddiskutovatelné herecké výkony všech hlavních představitelů, zvláště G. Hackmana. V mých patnácti letech za tři hvězdičky, dnes za pět!