LuccinyFilmy

Trochu pozapomenutý horor zasazený do atmosférické viktoriánské doby. Ambicióznímu vědci dodává lidskou tvář starost o jeho potenciálně šílenou dceru, navíc tu jsou hrozivě vypadající kostry monster z legend zkoumané v laboratoři a Christopher Lee v roli ředitele blázince.

Film měl velký potenciál, ale zklamal mě svou nevyvážeností. Na jednu stranu chce být spíš dojemně a ironicky vtipný, na stranu druhou tu jsou gagy typu boj se žralokem. Navíc Seanu Pennovi toho jeho super cool dobrodruha prostě nevěřím.

Zhlédnuta sestříhaná verze v narvaném multiplexu, kde se na začátku někdo ptal sálu, jestli to není rozbitý, a při první scéně bez hudby většina zuřivě futrovala popkorn, pravděpodobně v očekávání nahé ženy nebo aspoň menší exploze. Pak se naštěstí všichni uklidnili a zjistili, že kromě pravda úctyhodného počtu (cenzurovaných) sexuálních scén je čekají i intelektuální debaty na téma Bacha a rybaření a že ta nejhorší scéna filmu nemá se sexem nic společného. Antikrist byl sice lepší, ale i tenhle Trierův počin se mi dostal pod kůži.

Perfektní parodie na americké volby a na prostředí Severní Karolíny. Zvlášť mě odrovnala část, kdy otec jednoho z kandidátů nutí svoji asijskou posluhovačku, aby mluvila s přízvukem afroamerické chůvy à la Jih proti Severu, jelikož mu to připomíná staré dobré časy. Předvolební videa rovněž neměla chybu, vtipné je na nich právě to, že si s nimi ta skutečná co do absurdity moc nezadají.

Jako malá jsem se rozčilovala, že filmy o Vinnetouovi nejsou přesně podle knížky a že si z textu jen vybírají, co se jim zlíbí. Peter Jackson toho věru moc nevynechal a ještě něco musel přidat, aby to na ty tři hobití filmy vystačilo. Šmakova zkáza má tu nevýhodu, že je uprostřed, takže v ní nic nezačíná ani nekončí, ale stále se jedná o koukatelný velkofilm. Legolase bylo moc, Gandalfův sidequest byl o ničem, vytvoření Tauriel hodnotím jako dobrou volbu.

Dle mého názoru cíleně nepochopitelný film. Postava nemrkajícího záhadného panáka s nabíleným obličejem mě bude strašit ještě dlouho.

Až příště narazíte na záběry lidí na youtube, co se natáčejí při sledování Hry o trůny a vykřikují, jak nic takového ještě neviděli, nebo až si zase budete pouštět maraton Pána Prstenů, vězte, že ani na jednom není nic objevného a všechno už jednou bylo. Například v případě Langovy Kriemhildiny pomsty. Film je to pochopitelně - vzhledem k době svého vzniku - notně rasistický a notně proárijský, ale také velmi poutavý a okouzlující. Zpracovává starý germánský epos o Nibelunzích a ve své druhé části se soustředí na kontroverzní postavu Kriemhildy, ženy to sžírané touhou po pomstě smrti německého protosuperhrdiny Siegfrieda.

První polovina filmu je skvělá, neboť je o tom, jak se nicnetušící slušný chlapec zaplete do šlamastyky s barovou pěvkyní a jejím nechutným zneužívatelem. Nejlepší je scéna pozorování ze skříně, kdy se ukáže, jak prohnilé a perverzní je podhoubí napovrch spokojeného maloměsta. Pak už se to protahuje a popotahuje pořád dokola.

Gilliam protentokrát netopí sám sebe v přehršli zvláštních efektů a místo toho se soustředí na malou holku, která žije v hrozném světě, ale díky své představivosti z něj dokáže udělat místo k přežití. Gilliam rozhodně nešetří groteskně nefunkčními dospělými lidmi a dysfunkčními vztahy mezi všemi zúčastněnými. Když už si myslíte, že nic horšího přijít nemůže, ukáže se, kdo koho a jak kdysi zneužíval, atd.

Výborný dokument, po jehož zhlédnutí získáte obdiv ke kosatkám a slíbíte si, že v životě nepodpoříte žádný akvapark s živými zvířaty. Respekt patří i jejich cvičitelům, kteří byli na kameru schopni přiznat svoje omyly. (Jakmile z vás ale vyprchají emoce podnícené naléhavým, jednostranným tónem snímku, dojde vám, že černobílé jsou jen kosatky.)