JitkaCardova

Tak obrovský propad v kvalitě mezi první a druhou řadou byl nečekaným překvapením a velkým zklamáním. Zatímco v první, géniem jiskřící sérii mj. skvěle vyzní, co vlastně holistický přístup a spolehnutí se na něj znamená, a všechny hlavní postavy projdou dost neotřelou iniciací a vývojem, v němž se upevní i pojivo mezi nimi, druhá série je pouhá spatlanina, která si vystačí s povrchní nápodobou a laciným papundeklovým světem. Člověku je chvílemi vyloženě trapné přistihovat Elijaha Wooda, ale i ostatní, kteří v jedničce pomohli vytvořit něco naprosto unikátního, najednou lapené v takovém nijakém přešlapu. Od půlky druhé řady už jsme si vyloženě přáli mít to za sebou a ke konci jsme doslova počítali minuty. Věčná škoda toho ve dvojce promrhaného potenciálu, nicméně jednička je skvost, který stojí za vidění sám o sobě. *~

Tak obrovský propad v kvalitě mezi první a druhou řadou byl nečekaným překvapením a velkým zklamáním. Zatímco v první, géniem jiskřící sérii mj. skvěle vyzní, co vlastně holistický přístup a spolehnutí se na něj znamená, a všechny hlavní postavy projdou dost neotřelou iniciací a vývojem, v němž se upevní i pojivo mezi nimi, druhá série je pouhá spatlanina, která si vystačí s povrchní nápodobou a laciným papundeklovým světem. Člověku je chvílemi vyloženě trapné přistihovat Elijaha Wooda, ale i ostatní, kteří v jedničce pomohli vytvořit něco naprosto unikátního, najednou lapené v takovém nijakém přešlapu. Od půlky druhé řady už jsme si vyloženě přáli mít to za sebou a ke konci jsme doslova počítali minuty. Věčná škoda toho ve dvojce promrhaného potenciálu, nicméně jednička je skvost, který stojí za vidění sám o sobě. *~

Děsně plytký a na informační background skoupý kýč, který úplně zahladil skutečnou kontroverznost premiérky, plný záběrů na uslzené oči a dalších nefunkčních mechanických prvků - asi nejhorší a prozrazující, že si s tím nikdo moc hlavu nelámal, je, že je to rámováno jako výpověď před komisí, ale jednak chybí i voiceover a jednak je těžko uvěřitelné, že co pak sledujeme, by jim Mairová skutečně sdělovala - detaily, jak odmítá jíst, chrchlá krev, slzí, co se jí zdá, co si říká s asistentkou o smrti a sebevraždě, vidiny ptáků atd. Takže ten formát vůbec nedrží, příchod před komisi a odchod jsou jen mechanicky a protismyslně přilepené k příběhu, který nevypráví Golda ani nikdo jiný.) *** Půl filmu jsem se aspoň trochu bavila tím, že jsem si v roli Goldy představovala Toma Hankse a fungovalo to taky. *** Ale s těmi dvěma hvězdami beru velkoryse v potaz, že to natočil nějaký zapálený "native guy". *** Viděno s OLí v kinosále Městské knihovny, kam jsme to ještě zašli shlédnout, protože Lí to slíbila bráchovi basáka z Kiss a my ji v tom nechtěli nechat (vy jste mimochodem věděli, že "kissáci" jsou původem z Izraele?). *~

Vlastně je to chytré dílko. Na začátku stojí poněkud vyčpělá premisa pubertálního rádoby-nihilisty, který si na konci přizná vnitřní rozpor, jehož si jako diváci celou dobu můžeme nepokrytě všímat: že si všechnu svoji neangažovanost a bezchybnost těmi motivačními řečičkami jen namlouvá, aby se nemusel cítit moc blbě, že je bezradný a ztracený ve světě a vlastním životě stejně jako všichni ostatní. Hudba mu každopádně pomáhá se od takových myšlenek rozptýlit. *** Není to ve své jednoduché podvratnosti úplně ploché, a protože většina lidí to beztak nepochopí a bude jim stačit, že to vypadá cool & simple, nejspíš tím Fincher i dokáže poplatit kasovní ztráty z takových klenotů, jako je Mank (můj koment), což mu jedině přeju. *** Vzpomenout na Jarmuschovy Hranice ovládání je rozhodně na místě, je to dle mého promyšlená součást Fincherova sarkastického šprýmu, bez nějž Zabiják přijde o větší část svého rozměru. Ti dva zabijáci nemohou být rozdílnější v hloubce vědomí ani životním postoji a roli ve světě, Fincher zcela záměrně natočil cool formou film o nehrdinovi bez sebemenších ambic měnit svět, jehož filosofie je nejen vachrlatá, ale ani mu moc nepomáhá, aby se cítil líp, a který dobře ví, že neudělá žádný zásek ani do čísel statistik o úmrtích. V Hranicích ovládání naopak sledujeme precizní přípravu výjimečně nadaného jedince s nezměrně silnou vůlí na klíčovou roli v nenásilném a nenápadném převratu, útoku na světovládu jiného osamělého muže. Fincherův film rozhodně vydává svůj smysl mnohem sytěji, zřetelněji a doslovněji v této provokativní a zřejmé korelaci. (B12) *** PS: Vynikající komentář tu má Traffic. *~

Hořce sžíravé drama o politice, bohatství a právě zvědomovaném vlivu filmových magnátů a jejich poskoků na veřejné mínění. *** A o výjimečných jedincích s pronikavou inteligencí, sociálním cítěním, dobrým srdcem, ostrým jazykem a takovou schopností reflexe, jakou nikdo vlivný nemůže potřebovat, což právě z nich, možných spolehlivých pilířů zdravé společnosti a morálních kompasů žertem krutého a tak obvyklého osudu v dnešním typu společenského zřízení dělá sarkastické oslyšence a téměř samotáře s několika věrnými a kurážnými přáteli, balancující na hraně nevyhnutného sebezničení. Alkoholismus (jako ostatně téměř u každého) není příčinou jejich zvnějšku přivozeného úpadku, ale důsledkem. *** Mankiewicze tu v celém rejstříku téhle polohy naprosto bravurně ztvárnil Gary Oldman. *** A o pletichách, chybách, slabostech, podléhání, výčitkách, zlomených vazech, zpronevěřené odpovědnosti, přebíhání a ne/klidném spaní těch prostředních. *** Občan Kane mě otravoval (ale ještě to po letech jednou zreviduji), dost možná právě pro tu filmem zmiňovanou vivisekci, jíž se z plnokrevné předlohy stal toporný agitační scénář, ale tohle vrstevnaté dílo z doby jeho vzniku mě uspokojuje měrou vrchovatou. *** A taky už si nikdy nespletu Uptona Sinclaira se Sinclairem Lewisem. *** (Na B12, o státním svátku naší rádoby-demokracie.) *~

Neopakovatelně osvobodivá a iniciační jízda fantasticky napěchovaná bizarními šílenostmi a gradujícím humorem, s hrdinou (Todd) směřujícím od pasivního tápání a rezignovaného povlávání k aktivnímu odevzdání se a (sebe)přijetí. Mistrně dotažený koncept holistického přístupu (Dirk a Bart), který nejen vedlejší postavy, ale i divák sám několikrát pocítí na vlastní kůži. Do pozdně podzimních večerů naprostá paráda. *** S O. na B12. *~

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, aneb o pokrytectví z bídy a zoufalství z pokrytectví. Velmi civilně a dobře natočeno. Speciální sílu příběhu dodává, jak přirozeným svědkem i aktérem všeho morálně vykloubeného dění je bystrý devítiletý chlapec. *** (Inspirace festivalem Kino Brazil, na B12, sama.) *~

Kromě naprosto ryzího zachycení principu bezskrupulózní manipulace ve prospěch získání větší moci, i za cenu absurdního zaprodání vlastního života a rodiny --- člověku nezůstane vůbec nic, když likviduje a manipuluje vlastní příbuzné, když oslabuje a tráví svou vlastní ženu a své blízké; modloslužebný princip tu člověk obrací přímo sám proti sobě - tak daleko nezašla ani mafie, ani nacisté - dívat se, jak je tu zlo (svůdnost kapitálu) důsledně vyhnané do takové krajnosti, že člověk pro jeho prospěch škrtí svůj vlastní život, své vlastní podmínky k životu, zapaluje svůj dům a vraždí svou ženu, je vskutku nově fascinující a poučné --- si obrovsky cením právě té problematizované perspektivy: jak tajemně mlčky nechal Scorsese ze své západní pozice Molly, pro mě bezesporu ústřední postavu, přihlížet zkáze, jak nás nutí, abychom na její kulturně podmíněné trpné mlčení a neprohlédavé snášení všech příkoří naráželi a dobývali je, my zápaďaci, ukvapení, uječení a užvanění za každých okolností, ať jsme zrovna v právu nebo ne. *** Uděluje to celému příběhu o zřejmém bezpráví a vyhlazování mnohem větší sílu a hloubku, protože do popředí vystupují jiné než obvyklé čepy, jiné než západní morální a charakterové kvality, na nichž se tu otáčí příběh i naše rozvažování. A sice jsme nuceni zkoumat, jakou váhu má v tomhle příběhu Mollyina bezmezná důvěra, oddanost, soucit, hluboký pocit sounáležitosti, izolovanost a křehkost její i jejích sester zajatých v nukleárních rodinách s bělochy od kolektivní moudrosti a kolektivní odolnosti a vštípená důstojnost. Nutí nás to se ptát, kde už se Mollyina apriorní důvěra překlápí v zaslepenost. A kde se její možná prozíravost rovnou slévá s vědomím bezvýchodnosti a vyvěrá v odevzdanost? Kde končí Mollyina zdravá loajalita k vlastnímu muži a začíná se její zhouba v zaslepenosti a téměř pudové neschopnosti o něm pochybovat? A co by jí zůstalo, i z vlastní hrdosti a identity, kdyby při prvních těžkostech vydala pochybám svůj svazek, svoji rodinu? (Jsou na opačných pólech spektra, ona a její muž.) A tak to musí protrpět až do konce ztrát, přesvědčená až nezvratností odhalených důkazů, sama málem na pokraji smrti úkladným zabitím. *** A ještě střípky: Nemilosrdně hořká ironie neodvratnosti osudu: jako všechny osedžské ženy i Molly umírá na hranici 50 let. Víc není o čem mluvit, bezprávím stíhá bůh či osud své vyvolené. *** Fantastický rytmus podtržený nenápadně hudbou: od příjezdu vlaku a vjezdu do filmu, příběhu, na pozemek, železný rytmus oznamování nových a nových úmrtí (nikoli únavná repetitivnost, ale odzbrojující zdrcujícnost). *** Úchvatné scény: hořící pozemek a jeho sledování - náleží rozmazanost tabulkám skla, nebo mu přece jen vlhnou oči? Scény umírání osedžských žen, sova, a ticho z druhého břehu, do kterého se jen pomalu a zdáli vracejí zvuky pláče, nářku, když se přenášíme zpět z jiné roviny bytí do vezdejší pozemské reality. *** Fantastický je i pocit zatemněného vědomí Ernesta od chvíle, kdy sám ochutná inzulínový jed - od té chvíle jako by už nestíhal ani sledovat, pod jakým vlivem co koná a jaké důsledky na něj mají vliv, jako by byl jen zpola při vědomí..., tady nám snímek nabízí naprosto ojediněle zpřístupněný prožitek zmatené existence ve vleku cizí vůle a neschopné jasné sebereflexe a sebe-vědomí. Synonymum až přízračného zatracení, ztráty duše. *** (S O. a Š. a Bí na Andělu. Bez R.) *~

Snímek o vnitřní síle a urputnosti, o rodové i osobní paličatosti, jež postupně přezrávají v citlivost a pokoru, o překonávání trpkosti, o přerodu, který není zlomením, stejně jako jím není dobré zkrocení koně, snímek o stávání se parťákem i za těžkých okolností, v nichž se neplní křehké sny, ale tvrdé povinnosti, a vzniká pevná, byť často hořká sounáležitost. *** Geniální je i obsazení celé tříčlenné rodiny - a také Lanea Scotta, přeraženého jezdce na býcích, který tu hraje sám sebe. *** Fantastické ztvárnění postav, zpřítomnění prostředí, emocí, vnitřního i vnějšího světa postav, včetně Lilly, citlivá kamera, živoucí vztahy, specifický zájem každého o ty druhé, včetně mladých kovbojů, chvíle k nedýchání. Momenty, kdy Brady učí koně důvěřovat, a po nich hlavně ty, kdy témuž znovu učí Lanea, skutečně zastavují dech. Bezprostředně lidský příběh s vysokou citlivostí otištěný do plátna, a přitom ani stopy po kýči. *** Jo a našla jsem rozhovor, kde Brady vysvětluje, jaký je vztah filmu k realitě jeho života - nakolik hraje sám sebe ve svém životním příběhu. Tož: Prý poté, co Chloe Zhao natočila svůj předchozí film Songs My Brothers Taught Me někde na vedlejším ranči, chtěla proniknout víc i k domorodým kovbojům a natočit přibližující příběh z jejich života... a zkoušela různé scénáře a pořád to nebylo ono - to už se s Bradym znali, a pak přišlo to jeho zranění a pak se on prostě nedokázal vzdát koní a pokračoval, i když riskoval život, a ona v tom nečekaně našla ten svůj příběh... takže neuplynuly ani 3 měsíce od jeho zranění a komatu a začali natáčet, zatímco on se zároveň staral o koně a o všechno... A jak sám říká, v jednom kuse hrál, protože ta postava je napsaná, podle scénáře, není to on a nehraje sám sebe.. Panejo. *** Na B12 s OLí. Dík. *~

Tak nic. Dost jsem se těšila, i díky recenzím, a to až tak, že jsme se na ten zázrak šli do kina v neděli odpoledne podívat tři zvědaví dospělci i bez dětí, ale doprčic. Animace byla mile inovativní, pár nápadů extra krásných (nejvíc to přibývání květů, které už zaživa rostou ze staříka), některé prvky zábavné (např. vizuální podoba postaviček s herci, kteří je namluvili), ale pak už samé minusy: hodně mě zarážely povrchně schematické nevyvíjející se postavy, spíš bezduché karikatury-nosiče nějaké přidělené jedné vlastností, a slepenec zamotaného příběhu, v němž jsou různé motivy (nepochopitelný tvor, co se živí světlem, ale zároveň roste, když jsou na sebe lidi oškliví, a zároveň na sebe má brát povahu lidí z okolí, osamělý domovník s asi bohatým vnitřním životem a minulostí, sousedská nenávist, volby v bytovém družstvu, holokaust, hyperprotektivnost jedněch rodičů, ambicióznost jiných, zkažené děti, depresivní osamělá matka po kariéře, atd. atd. ...) naházené bez ladu a skladu jako suroviny do bramboračky, občas se z ní při míchání vynoří a pak zase zapadnou, aniž bychom si nějaký mohli vychutnat rozvinutější, narážejí na sebe, nespojují se, ale spíš si překážejí, a nikam společně nevedou, takže finále není žádným logickým vyústěním ani završením, ale spíš vysvobozením. Všechna nezbytně vyvstávající "proč" zůstávají bez odpovědí a jejich nasčítáváním polévková směs postupně ztrácí chuť až do naprosto nemastného neslaného finále, kde jsem se posledními velkými nezodpověditelnými proč téměř zadusila. *** Proč vůbec Tonda svítí? Co má jeho světlo symbolizovat, co ostatní nemají? Proč mu ruce postupně černají? Proč je potom tak snadné z nich tu čerň setřít? Když se tvor (poněkud laciná výpůjčka ze Spirited Away) živí světlem, jak to jde dohromady s tím, že na sebe bere povahu lidí ze svého okolí? A když se Tonda se Slávkou zkusmo urážejí, aby si to vyzkoušely, jak to, že to funguje? Copak ty urážky doopravdy myslí vážně? A copak jsou lidi v domě kolem tvora všichni stejní? Proč tedy není stejně hodný a moudrý jako domovník, s nímž žije nejtěsněji? A proč žárovek, kterými se živí, ubývá? To se nedají dokoupit do zásoby? A hlavně: co by se mělo stát, když dojde poslední žárovka (přitom ale nikde není tma), kdyby Tonda nenakrmil tvora svým světlem? A proč by Tondovo světlo měla tvora nebo situaci v domě nějak změnit? Čím se bude tvor živit pak? Proč - když je to vlastně takové bezva win-win řešení -, tedy domovník Tondu před tvorem 11 let chránil? Když nebylo před čím a Tonda ani tvor ani ostatní se nemuseli zbytečně trápit? Proč potom tvor najednou změnil barvu a co to má v logice řečeného znamenat? A co za zavřenými dveřmi u domovníka provedl tvor s tou fialovou sousedkou, že se pak ona i její dcera najednou chovají pitomě praštěně? V jeho charakteristice není, že by měl mít nějakou takovou moc. A proč by se měli všichni sousedi najednou proměnit v milejší (i když zřejmě stejně nablblé jako dřív) jen proto, že tvor vysál Tondovo světlo, když o ničem z toho ani nevěděli? A proč by to měl být nějaký hrdinský čin, když Tondovi i jeho rodičům se akorát ulevilo, že už teda nesvítí a je stejný jako ostatní, může chodit ven a nebude už potřebovat provázek? A proč by mělo najednou být v domě světleji? Má být ponaučením pohádky, že lidi se změní jako mávnutím proutku, aniž by cokoli pochopili, když někdo obětuje něco, co ho stejně jenom otravovalo, vyčleňovalo, a dobré to jinak taky k ničemu nebylo? To je fakt závěr. Tvor vyzunkne Tondovo světlo - a všecko je najednou fajn. A jako teda uff.... je těch průvodních otázek k detailům je mnohem víc. Co má třeba symbolizovat ten biologicky nemožný svazek holuba s andulkou? Bylo to potřeba takhle mezidruhově jako pěstí na oko? A proč vůbec Slávka andulku pořád nahání do klece, když andulka je celkem happy? Potřebuje ji v kleci? Jak to jde dohromady s její povahou? Atd. atp. atd. atp. Zkrátka mám opravdu pocit, že pět centimetrů pod povrchem v tom příběhu nedrželo pohromadě nic. *** Jo a za tu Klusovu písničku do titulků bych udělila smrtelně vážně trestné body za nevkus, kdyby to šlo. *** (Ve Velkém sále Světozoru s OLí.) *~