Kaka

Podobně jako třeba v GoT, nebo Yellowstone, se tvůrcům Succession daří vytvořit vyjímečný, samostatně fungující svět s vlastními pravidly a ekosystémem. Navíc doplněným o mistrovsky napsané, hmatatelné, fyzické, křehké i silné postavy plné různých nálad, protichůdných postojů, skvělých interakcí a pohnutých ideologií. To, jak hluboko/daleko šli tvůrci v psychologii jednotlivých postav a jejich ukotvení v imitaci současného moderního korporátního high-profile světa je zcela impozantní a ojedinělý počin. Byla to fantastická jízda, bez výjimky všechny čtyři série se povedly, ale přikláněl bych se k názoru už další nepřidávat. Jednak tomu moc nenahrávají některé shocking twisty z poslední série a za druhé už těch negativních věcí bylo tak nějak dost. Totiž narozdíl od bratříčků výše zmiňovaných, kde si divák našel svoje oblíbené dobré i špatné postavy, má Succession zcela unikátní pozici v tom, že ŽÁDNÁ postava tady není sympatická, příjemná a hodna nějakému fandění. A koukat 40 dílů na souboj bezcharakterních hovad může být i na otrlého diváka místy příliš velké sousto.

Trojka postrádá originalitu jedničky i dravost a tah na bránu dvojky. Prostředek třetí série působí trochu nekonzistentně až rozbředle a některé rodinné etudy nejsou příliš zajímavé a zábavné tak, jako obvyklá korporátní strkanice na šachovnici. Finále to sice opět hajpne na level 100 a Toskánsko, natož Lake Como jsou příjemným ozvláštněním, k převážně New Yorským kulisám ze železa a betonu, nicméně vrchol série byl prozatím někde jinde. Stále se však jedná o top produkční kvalitu a famózně vrstvený seriál s nekompromisním appealem nadřazenosti a moci bohatých.

Jestli jednička těžila primárně se zajímavého a neotřelého nápadu jak moc syrově a autenticky lze zpracovat korporátní svět miliardářských rodin a velmi svérázným způsobem nám představila postavy, kde divák pořád v dobré víře hleda náznaky nějakého dobra (ale nenachází), tak dvojka se soustředí primárně na postavy a rozvíjí dále jejich vnitřní i vnější svět, vzájemnou interakci i jednotlivé názorové a ideologické charakteristiky. Freak show uhlazených elegánů v oblecích/kostýmech, jezdících v Mercedesech a plujících na jachtách, kde se v každodenním stresu a shonu řeší kill or be killed, protože vítěz dostává vše. Aktuálně korporátní seriál se zdaleka nejpromakanějšími a nejplastičtějšími charaktery široko daleko. Tvůrcům všechna čest, protože péči jednotlivým postavám dali enormní a výsledek je také podle toho enormně dobrý.

Doug Liman utržený ze řetězu. Slušně zpracovaná letní testosteronová řezanice, která je vtipná, obstojně zvládá mixovat humor, sebeparodii a akci, s kulisou prosluněných Keys za zády. Důstojné repete příšernému originálu, navíc s ansámblem, který znovu resuscitoval akční dráhu Jake Gyllenhaala, jeho fyzické formě všechna čest, a objevil herecký, či spíše komediální potenciál Conora McGregora. Škoda některých otřesně zpracovaných digitálních záběrů a nepovedených střihů, ale v rámci akčního výplachu bez vyšších ambicí relativní spokojenost.

Při sledování Succession máte pocit, jako kdyby za kamerou stál Paul Greengrass a dialogy mu psal Martin Scorsese s tím, že herci mohou improvizovat dle libosti. Těžkotonážní korporátní/rodinná krasojízda, proti které jsou Billions jen učesané a uhlazené pozlátko pro IT geeky. Tady je špína, bahno, zloba i skutečné intriky. Jednička zatím nekulminuje na bodu varu, ale dá se předpokládat, že další série budou.

S trochou nadsázky se dá říct, že SSSR bojuje s Araby o ropu a v celém tom kolosu tahá za nitky USA. Duna part two je vrchol moderního velkofilmu po všech směrech. Od poutavého storytellingu začínaje, přes sound design, fantastickou výpravu, triky, zvuk a Zimmerovu krasojízdu konče. Bez výjimky famózně odvedená práce tvůrců i herců. Monumentální epika, která dlouhé roky platila za nezfilmovatelnou, se povedla podruhé. Everybody says it cant be done, until somebody does it. A ten somebody je Denis Villeneuve. Událost roku a  třeba takové osedlání červa, nebo souboj mezi Chalametem a Butlerem je absolutní filmové potěšení. A fňukaly, kteří si budou stěžovat na závěrečnou třetinu a kdoví co ještě, nemá cenu řešit.

Opak Le Mans v mnoha směrech. Z hlediska časového narativu malý, komorně střižený závoďácký film. Studie utrápeného génia Ferrariho z překvapivého pohledu rodinného dramatu, nikoliv okázalé jezdecké symfonie sporťáků. Ne že by se tu snad nejezdilo a dokonce v příjemné retro akcentní stylizaci s extrémní dávkou realismu a fyzična (až na ta otřesně digitální létající auta), ale prim hraje Enzův obývací pokoj, ložnice a kancelář. Mann si splnil sen, natočil ho značně nehollywoodsky, nemainstreamově, bude těžké vydělat tímhle filmem hodně penež, ale produkční kvality má solidní. Není to žánr na který jsme u Manna zvyklí a některé jeho tradiční trademarky chybí a ani tu nemohou být, ale ostudu si neudělal.

Tom Cruise udělal poctivější řemeslo, avšak Alan Ritchson je poctivější Reacher. Ať si každý vybere dle libosti toho svého.

Chladný outdoor ve stylu Bourne série, drsný hlavní hrdina správňák, který se gesty a muskulaturou občas trochu chce podobat Punisherovi a tím pozitiva končí. Alan Ritchson potvrzuje dvojkou, že právě on dává nový standard filmovému (resp. seriálovému) Jacku Reacherovi. Tom Cruise musí prominout, ale mohl by se o fyzickou akci snažit sebe víc, profilově se na postavu nabušeného správňáka nehodí tolik, jako chodící Hulk. Škoda zpracování dvojky, která se příliš vleče a nerozvjí ani postavu hlavního hrdiny. Team je sice vcelku cool a interakce postav šlape povětšinu času dobře, ale zápletka sklouzává mnohdy k televizně laděným oslím můstkům a to áčkové produkci nelze tolerovat. Robert Patrick jako záporák fajn.

Jestli trojka byla divoká, čtyřka je přímo úlet. Plná protikladů a rozporuplných momentů. Na jedné straně podle tvůrců utopistické minulosti nemáme v roce 2003 pořádně ani mobilní telefony, ale na Marsu operují superpočítače a rakety mají nový pohon, který umožňuje zvládnout meziplanetární vzdálenost za 14 dní. Pokud to má být ne zase tak vážně braná vesmírná špiónská komedie, která osciluje někde mezi 2001 Vesmírnou Odyseou, mixnutou dozvuky studené války, tak OK. Jako seriózně braná alternace dobývání kosmu to však už není ani zdaleka a přitom jednička i dvojka měly skvěle našlápnuto. Trojka a čtyřka se už ale zvrhává špatným směrem. Za poplácání po rameni však stojí ruští herci a celý Roskosmos, se svojí typicky chladnou, odosobněnou a temnou atmosférou železné opony.