Jezinka.Jezinka

Obyčejný příběh na oblíbené téma z bídy k bohatství přišel skrze náhodu a dobré srdce. Pokud někde potkáte mluvící kočku, nelitujte, že to není nějaké kloudné zvíře, třeba pes, nebo něco tradičně kouzelného, třeba ryba, a chyťte kočku za ocas, tedy příležitost za pačesy, protože natuty už za rohem číhá štěstí. Protože štěstí nemá na práci nic jiného, než číhat ausgerechnet na vás.

Cesta tam a zase zpátky, jak ji viděli v SSSR v roce 1985. Příběh je opravdu dobrodružstvím pro děti v okouzlivě barevném, kulisovém a průzračném provedení. Pravda, z Tolkienových bojovných, hrdinských a řemeslně zdatných trpaslíků jsou divní šotci, co utekli Disneymu ze Sněhurky, Gandalf vypadá jako mladší bratr Čáryfuka nebo mírně retardovaný bratránek Krakonoše, ale moje dětské já tohle velkoryse pomíjí. Stylizace bitev do baletního tanečku je typicky ruská, ale není to na škodu věci. Drak je krásný, opravdu krásný, chtěla bych draka Šmaka zabijáka doma! Hádanky ve tmě jsou přinejmenším srovnatelné s tím, jak to pojal Jackson (Glum vypadající jako Baba Jaga mě nepohoršuje, ty rozkošné ploutvičky a zubiska mě naopak baví) a ústřední melodii a speciálně Bilbovu písničku při cestě domů si budu pobrukovat ještě dlouho.

Malý, ubohý chlapec je zlým bylinkářem vyšoupnut do jeskyně, kde má umřít, když se nezadařilo už po cestě. Nad dítkem drží ochrannou ruku pán Radhoště. Chlapec tedy získá kouzelný artefakt a v mžiku dožene stárnutí, které se mu podařilo zastavit. Takže je věkem tam, kde by být měl, akorát mezi tím neměl nic odžito, pokud cestu přes louku a taneček s dámou v zeleném nechceme vydávat za životní zkušenosti. To mu ovšem nebrání v tom zamilovat se do první ženský, co kdy viděl. Vlastně to vzplanutí tím je dost vysvětleno. A nad vším dozoruje stařenka, tedy pán Radhoště. Chlapcova životní láska je unesena zlým čarodějem, jak jinak, hodní čarodějové dívky neunášejí. Chlapec pak svou lásku statečně vysvobodí, což je po tom, co ji viděl chovat jako naprostého troubu, vcelku s podivem. Zlu se dostane odpuštění a ponaučení, hudbou Hapka vykradl sám sebe, ale pan Chudík se mi jako pán Radhoště moc líbil.

Zpívám své zpívání, dřív než půjdu spát. Srdce mám na dlani, víc snad nelze dát. Jen v pohádce srdce na dlani zůstane bez krvavých šrámů.

"Život je divadlo a my všichni jsme herci." Divadelní stylizace, kterou je ukázána povrchnost ruské šlechty roku 1874, dává filmu zajímavý rámec, pro předlohy neznalého diváka vnáší do prvních nejméně dvaceti minut filmu totální zmatek. Jsou tu scény, které z některých adaptací vypadly, nebo byly vzaty dost hákem (na začátku epizoda s mrtvým ajznboňákem, seznámení Anny s matičkou jejího budoucího milence), což se cení. Na druhou stranu jsou vynechány jiné, které by mohly nechat více vyznít druhému milostnému vztahu, tedy Levina a Kitty, což mě upřímně mrzelo, protože Levin je má oblíbená postava. Divadelní stylizace umožnila seberealizaci šíleného choreografa, který až dosud evidentně cvičil hady trpící bolením bříška a proto se zuřivě kroutící. Co to mělo být? Vzpomeňme na krásnou scénu plesu z Vojny a míru a Bondarčukovu tančící kameru, vzpomeňme na plesovou scénu z My Fair Lady nebo Tří oříšků pro Popelku a hlasitě zaplačme, protože si tady opravdu užijeme spíš pocit zmatení než plesání. Velký, opravdu velký problém jsem měla s tím odbarveným sladítkem nablblým, škareďoučkým, nijakým, co hrál Vronského. On mi i v knize byl sympatičtější charismatický, moudrý, laskavý a velkorysý Karenin. Tady, když stáli vedle sebe, měla jsem naprosto jasno, kterého ze dvou Alexejů bych chtěla do života. V rámci divadelní stylizace si měli odpustit, po vydařené milostné scéně, to eklhaftní olizování. Opravdu jsem nechtěla vědět, jak dlouhou slinu vyslintne Aaron Taylor-Johnson. Stejně jako u Vronského a vlastně ještě víc. Když si vzpomenu na ruskou verzi, kde mě malý Serjoža svou líbezností posadil na zadek, ptám se, proč ho tady hraje tak škaredý spratek. Není to taková kláda, aby bylo nutno hledat něco jiného, než prostě hezké dítě. Od něčeho takového, jako co tam bylo, by se Anně zas tak těžko neodcházelo.Protože byla vynechána část cestování Vronského s Annou po Itálii, jeho nevydařený pokus o sebevraždu, Anniny zdravotní problémy byly naznačeny až v samotném závěru, vypadá i v téhle verzi Anna tak trochu jako hysterka závislá na morfiu, i když to není v tomhle ohledu tak přepálené, jako verze se Sophií. Pro nešťastně zamilované mám vzkaz. Ani když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley, ZEJMÉNA když skočíte pod vlak, nebudete vypadat jako Keira Knightley. A pro tvůrce titulků, kteří jsou jistě celí natěšení si můj komentář přečíst, autor předlohy se jmenoval Lev Nikolajevič Tolstoj, ne Leo Tolstoy, jména se nepřekládají; nějak se s tím vypořádejte.

Jeden nejmenovaný uživatel mě v posledních týdnech přesvědčil, že moře je plné zubatých potvor. Teď jsem zjistila, proč tomu tak je. Mají to z poslechu hudby pro ryby nevhodné.

Když se vám z amarounů vylíhnou sáňky, vypadá to takhle nějak. Strašný sen, když si váš medvídek sbalí vaši aktovku. Jsem ráda, že se to nezdálo mně.

V případě některých muzikálů nesouhlasím s tvrzením, že to je pokleslý žánr, který nikdy neměl vzniknout. (Ivana Chýlková kdysi použila termín písničkál pro ty různé paskvily, čímž rozdíl vyjádřila tak, že jí to závidím). Už na začátku vidíme odchylku od knihy, Proč asi Hugo psal několikastránkové pojednání o tom, že galejníkům se říkalo galejníci, i když na galérách dávno nesloužili. Ale zas to vypadá dobře, ta voda, to tahání za provazy, no burlaci na Volze hadr (v daném případě vlajka). Russell Crowe se konečně oblíkl a někde sehnal i lepší boty než sandály, což mu výrazně prospělo. Vůbec to, že není hrdinný hrdina, ale zarputilá zrůdka, ze které se stává lidská bytost, mu jde k duhu. Nebo prostě k něčemu. Navíc tedy má hlas jak ďas, škoda, že coby gladiátor aspoň to "ave caesar" nezazpíval. Jean Valjean v Jackmanovi získal ve filmu druhého představitele, kterému to jde věřit od začátku do konce; včetně toho zpěvu. Annina Fantine byla dojemná, zoufalá, nádherná. Kdo při pohledu na ty zoufalé oči při I Dreamed a Dream neuronil slzu, je okoralý cynik a měl by se nechat mlátit obuchem, aby ze sebe tu slzu vymáčkl aspoň dodatečně. Scéna v hospodě v Montfermeil se snaží odlehčit tísnivý pocit po předchozím dramatu a rázem se ocitáme v jiném filmu, jako by divák propadl podlahou do Sweeneyho Todda. Ten pocit není vyvolán jen tím, že Thénardiérovou hraje (velmi dobře) Helena Bonham Carter a jejího práskaného manžela Kohnovic Saša. A vzápětí jsme zas v Bídnících a blížíme se k barikádě, tedy přes krátkou zastávku lásky na první pohled. Při pohledu na rakev na barikádě jsem asi nebyla jediná, koho napadlo, že pokud to byla ta Lamarqeova, tak se to těžko dá považovat za zrovna živý symbol. Ještě mě tak napadá, proč je prakticky vždy představitel Enjolrase hezčí než Marius. Stejné srovnání se nabízí u dospělé Cossetty a Eponiny. Tady je tedy Cossette líbezná, mám docela slabost pro Amandin ksichtík a trochu vyvalené oči, ale Eponina je ve tváři hezčí. Zas figurálně představuje záhadu, při té až směšné vyzáblosti člověk uvažuje, kam dala střeva. Co se někde stáhne, jinde se vyvalí, kam se to vyvalilo u Eponiny je jasné při pohledu do jejího výstřihu. No jo, ale když se omotá onucí a převlíkne za kluka? Koukala jsem marně, nepřišla jsem na to. Ale že je proporčně divná jsem si nevšimla sama, celkové záběry za světla jsou na ni asi tři a pak buď detaily na obličej, nebo se skrývá v polostínu. Škoda, že se nikdy neskrývá ve stínu trojského slona (no já si to nevymyslela, že by připomenutí slavného vítězství egyptského?). Na barikádě si zapláčeme a to hned dvakrát (znovu opakuji poznámku o okoralém cynikovi). Z barikády odcházíme stokou, k čemuž je ještě vtipně řečeno, že Valjean Maria přivedl znovu na svět jako matka. Jo, člověk se rodí mezi močí a stolicí. Při svatbě se díky Thénardierovým opět na chvilku ocitáme v Ďábelském holiči, nebo možná v Alence v říši divů. Ty kostýmy jsou prostě přes čáru. A samotný závěr ... paráda. Místy trošku tlačili na pilu, ti Ténardierovi jsou příliš za každou cenu vtipní, nebýt tak dobře zahraní a zazpívaní, byl by to průšvih, zbytečné efekty (odvanutí útržků žlutého průkazu vězně, auvajs, vypadnutí Enjorlase z okna po popravě, no to už opravdu ... ), ale i když jsem u těchhle míst na sedačce poskakovala, celkový dojem to pro filmovou podobu mé oblíbené knihy i muzikálu setřít nemohlo.

Upřímně jsem se bavila, i když jsem si chvílemi říkala, že některé ty šprochy lautr vůbec nepatří do pohádky. Emma Thompson, coby vyzubená, bradavičnatá, šišlavá chůva se strašlivou kouzelnou holí byla .... kouzelná. Colin Firth byl zkrátka Colin Firth a děti i půvabná Evangelina byly k zulíbání. Tahle kombinace Za zvuků hudby a Mary Poppins není pro úplně malé děti, ale pro ty, které už zvládají nadsázku a ironii, to je naprosto úžasná pohádka.

Vcelku ohrané téma o ženě samotářce, zahrabané do vlastní práce, která je okolnostmi nucena něco na životě radikálně změnit. Dědictví dítěte je už taky klišé, ale čert to vzal, proč by se scénárista měl namáhat (jen pro zajímavost, všimněte si, že workoholická, neprovdaná Martha je podivín, její sestra, mající nemanželské dítě s chlapíkem, s nímž není ve styku a dítě ho ani nezná, je braná jako normální). Chápu, co tím chtěli tvůrci říct, klopotné, divné a neslano nemastně tísnivé to je proto, že to říkají německy.