Dick Whittington

Pracovitému a prostému sirotkovi Dickovi sedl na ruku pták při šmírování a to bylo spolu se znovuobjevením toulavé kočky, kterou původně nechtěl, počátkem jeho štěstí. I přes ústrky kuchařek nepohádkových čarodějnic, nakonec získal za ženu poctivou bohatou nevěstu, která sice nečte, zato ráda chodí po zahradě. (13.04.2017)

To je snad nejnudnější pohádka, kterou jsem kdy viděl. Teda pokud se dá považovat za pohádku staromódní příběh ze viktoriánské Anglie, který by jako z pera Charlese Dickense vypadl. Jediné pohádkové, je tam snad jen ta mluvící kočka, která mi přišla hodně zfetovaná. Vždyť ona se hýbala jen, když si šla pro žrádlo. Když ji ti kluci chtěli utopit, tak vypadala jako už dávno mrtvá. Kromě toho se tam takřka nic neděje. Spíš se tam jen kecá a nejhorší je to temné vyobrazení. Pohádky by měly být barevné, ale tohle je takové celé šedo-hnědé... no prostě viktoriánská doba se vším všudy... [323. hodnocení, 15. komentář, 60%] (29.10.2020)

Poněkud bizarní pohádková báchorka. 1) Dickensoidní trochu rozvláčná pohádka není špatné hlavně vzhledem k hercům - ti starší jsou skvělí, ti mladí kapku nevýrazní._____ 2) Pěkný byl 23letý Martin Sobotka s chlupatou hrudí (Dick) a v maličké roli 15letý Pavel Mang (Sam) a 16letý Jan Müller (Jack)._____ 3) Zaujalo mě, jak si scenáristka představuje odměnu pro doma chovaného ptáka: Zítra ti postavím klec doprostřed palouku. (27.11.2020)

Obyčejný příběh na oblíbené téma z bídy k bohatství přišel skrze náhodu a dobré srdce. Pokud někde potkáte mluvící kočku, nelitujte, že to není nějaké kloudné zvíře, třeba pes, nebo něco tradičně kouzelného, třeba ryba, a chyťte kočku za ocas, tedy příležitost za pačesy, protože natuty už za rohem číhá štěstí. Protože štěstí nemá na práci nic jiného, než číhat ausgerechnet na vás. (27.01.2013)

Vnějšková "obyčejnost" této pohádky je víc než vyvažována neobyčejností anglické předlohy, místy nabývající až dickensonovského mravně naléhavého rázu, kvalitním scénářem a řadou skvělých hereckých výkonů. Příběh o triumfu lidské slušnosti, lásce, která hory přenáší, i úspěchu, který se díky tomu všemu prostě nemohl nedostavit, je barvotiskový jen zdánlivě. Právě proto, že je pohádkou. Klíčem, brankou, cestou, která vede k srdci. K srdci každého z nás, k srdci těch, kteří nikdy ze svých ideálů nevymýtili možná naivní, ale zato o to víc poetickou touhu po štěstí a lásce. A zůstali tak - v tomto smyslu - dětmi. (26.04.2009)