dawnie

Dexter ve mě vyvolal dost rozporuplný pocity. Trvalo mi dlouho se dostat až na konec (s jednou velkou pauzou kolem 4. série), asi kvůli tomu, že vždycky po finále série můj zájem lehce opadnul, a musela jsem si připomenout, abych zase začala s další. Od 6. série to ale bylo bez pauz až do poslední epizody 8. série, která mě NESKUTEČNĚ NAS*ALA (a hystericky rozbrečela), i když s odstupem vim, --SPOILERY-- že ten cheesy konec, kterej jsem si vědomě tolik přála, by k Dexterovi, a všemu, co on i Deb prožili, neseděl. Nic ostatně neovlivní to, že jsem si tyhle dva netradiční sourozence zamilovala - hlavně Debbie a její prořízlou pusu: kdo jinej použije ve chvíli překvapení výraz jako "Fuck me twice on Sunday"? :) I love her. Dex se taky postupně, a přitom uvěřitelně, měnil z poloprázdný skořápky na chlapa, co miluje svojí rodinu a nechce nic víc, než nárok na šťastnej, klidnej život. Miami s mexicana nádechem, the Keys a zbytek týmu z Miami Metro (papa Angel, Joey i úchyláček Masuka) jsou skvělýma podpůrnýma sloupama povedeně napsanýho děje. Občas to celý pokulhávalo, například když jsme v 6. sérii byli konfrontovaný s imaginárním bad guyem. Come on, takováhle berlička přece není hodná seriálu Dexterovo kalibru. Ale jako celek to prostě fungovalo a sakra to nutilo do přemýšlení, což je asi nejlepší odměna jak pro diváka, tak pro tvůrce. Bude se mi po tom všem igelitu stejskat. Aspoň už vim, za co půjdu letos na Halloween.

Uf uf, už asi nebudu spát se svým medvídkem. Říkala jsem si, co v tomhle plnokrevným béčku dělá Marsden, Thornton a spol, ale nejspíš si taky chtěli udělat radost a zahrát si v guilty pleasure s Bartem the Bearem. Ty Thorntonovi řeči o tom, jakej je medvěd darebák, už mi trochu lezly i ušima. A přirozeně, triky jsou na úrovni vyvolávající pousmání. Ale přesto jsem byla napnutá, hlavně v posledních minutách a medvěd mě náležitě děsil, takže na odpad ani jednu * to rozhodně není.

Emotivně, vizuálně realistický a NEFEMINISTICKÝ - prostě jen příběh dvou žen, který jsou nucený se o sebe postarat v krajní situaci. Jako zástupkyně ženského genderu deklaruju, že dřevo sekám přesně takhle. Evan Rachel Wood a Ellen Page byly se svýma rolema sžitý, a dostávalo mě, že Evina rozhodnutí po úvodním "šoku" pokaždé začala odhalovat hlubší smysl, kterej byl nakonec pochopitelnej a uvěřitelnej. A ta síla Into the Woods podle mě spočívá právě v tom, že v něm nejsou ty očekávaný zvraty nutný pro film s labelem sci-fi drama. Patricia Rozema to nandala všem filmovým pravidlům a ukázala, že divákům člověk může dát, to co potřebují, i bez toho, aby přizpůsoboval děj jejich očekávání.

Québečani na to jdou od lesa... kamera, střih, hudba, všechno je neuvěřitelně nekonformní a jiný. Jinými slovy, o něco psychóznější variace na Into the Wild. A zase mě přinutila cítit, o což tu jde.

Ze dvou příběhů mě víc dostal ten starší. V tom současným ale se zase aspoň dalo koukat na Eastwooda juniora:)

Černobílo, kam oko dohlédne. Sparks k té šablonovitosti vybízí, ano, ale kruci, vždyť to jde udělat i tak, abychom si z takovýho romantickýho slaďáku sedli na zadek! (Pro změnu musím použít příkladu Notebooku). Na filmy podle tohohle autora koukám hlavně, když se potřebuju pokochat hladivým prostředím americkýho jihu, který je hercem samo o sobě, a nikdy mě nezklame. Škoda, že herci opět nepřekročili svůj stín a nesnaží se do rolí vnést něco, co by Safe Haven pozvedlo o level výš. Manžel-policista-alkoholik je asi zdaleka nejtragičtější, a scénáristický, ehm, zvrat na konci... já chápu, že tam potřebovali zakomponovat nějaký dopisy, když je to Sparks, ale come on, PROČ???

Seven je prototypem super scénáře podpořenýho kvalitní, a zároveň "svou" režií. Ladění filmu je bezchybný, pokaždý se mi z něj zaručeně nepříjemně houpe žaludek. Slovní výměny mezi Millsem a Somersetem, kteří potvrzujou pravidlo "protiklady se přitahujou", jsou kořením svižnýho příběhu. Jízda v autě a perfektně vymyšlenej závěr jsou pak zlatým hřebem vší tý ponurosti, která navozuje nejednu otázku. Co mě překvapilo snad nejvíc, bylo, že poslední vtipná hláška přišla pár minut před koncem filmu v největším bodě napětí, a ještě od Spaceyho (Mills: "Co tu máme?" Somerset: "Mrtvýho psa." John Doe: "To jsem já neudělal.")

Přímej kanál na mojí bránici. Se starým dabingem, tou neodolatelnou feel-good atmosférou a nádhernou Cate jsou Nocující banditi ten nejlepší film --ZAČÁTEK SPOILERU-- o fungující trojce --KONEC SPOILERU--, kterej jsem zatím viděla:)

Už jsem to nečekala, ale druhej Mockingjay mě zase vrátil do toho úžasnýho rozpoložení, který jsem měla při sledování jedničky a dvojky, kdy nevím, co přesně čekat, rány přichází jedna za druhou a vše prostě šlape - jak citově, tak akčně. Mám z toho fakt radost, protože je to krásnej universe a Katniss, Peeta, Haymitch a zbytek party si důstojný zakončení reprodrozdí série rozhodně zasloužili. Tá tá tá tá.

První třetinu filmu jsem si užila (hlavně kvůli božímu vizuálnímu kabátku), pak už jsem se přistihla, že zívám. Ty oslí můstky ve scénáři byly hrozně nepřirozený. Záměr byl určitě dobrej, ale mě se to nějak vůbec nedotklo, teda kromě nádhernýho domku u jezera. Tam bych taky klíďo ten zbytek života strávila:)