Scaevola

Na to, že se jedná o úvodní epizodu, je divák zahlcen množstvím nedůležitých informací a ještě nedůležitějších jmen, které jednak komplikují hlavní linku pátrání, jednak zbytečně prodlužují stopáž. Ostatně celá koncepce prvního dílu poněkud pokulhává, protože ve snaze předestřít vrstevnatý fikční svět opomíjí důležité fakty, a pátrání se tak mění na sérii překvapení, která buď diváka pohltí, nebo odradí svou nenávazností. Vedlejší linka s intrikami na královském dvoře je ve světle této dramaturgické nadutosti úplně zbytečná, neplánujete-li sledovat jinak povedenou kostýmní eskapádu až do úplného vyčerpání románové předlohy.

Je to samozřejmě béčková záležitost do morku ohlodaných kostí, která staví na fantastické zápletce, hloupých rozhodnutích, nezáměrných vtipech a přímočarých scénáristických klišé, ale jako taková je zpracována s nevšední věrností svému žánru, za což se oproti očekávání nemusí vůbec stydět. Místy je napínavá, jindy zábavně obludná a krvavá a ve finále si naštěstí na nic nehraje. Ze všech těchto důvodů jde o ideální odpočinkový film.

Film přirozeně odvislý od doby svého vzniku (a je to pochopitelné) poměrně aktuálně až překvapivě rychle reaguje na dobové dění a povedeně do něj vplétá milostnou linku založenou na osudové ženě a nalomeném cynismu muže, který před vykročením kamsi dál nutně potřeboval uzavřít jednu ze svých životních etap. Řemeslně bezchybný snímek z dnešního pohledu trpí malým spádem a minimem akce, ale právě jeho uměřenost, s jakou se soustřeďuje na vnitřní vývoj hlavního hrdiny zanedbávaje rozvoj všech ostatních postav, je podmanivá a zcela nahrazuje nenaplněná očekávání.

(pozor, spoiler) Snímek se tváří jako precizní studie a je i podobným způsobem budován, leč mám strach, že s psychologií má společný pouze nápad, protože mu jde především o skvěle vystavěné a stupňované napětí, které sice není tak překvapující, jako v předchozích počinech se Shyamalanovým rukopisem, ale je o to mrazivější. Škoda jen očekávaného finálního rozřešení, které tentokrát spočívá pouze v navázání na fikční svět jiného filmu. Možná, že by bez tohoto dodatku byl závěr ve své prostotě údernější a hledaná hrůza by vyplynula jasněji... A přirozeně musím dodat, že McAvoy je fenomenální.

Prostinké převedení animovaného originálu si bohužel nevystačí s repetitivními písničkami, sladkobolnou zápletkou a přeslazeným vizuálním zpracováním, které nedokáže vykřesat špetku napětí ani ze zjevení "hrozivého" zvířete. Přehled velkým jmen se potom ztrácí v digitálních omalovánkách a mám pocit, že je cosi špatně, když je jediným zajímavým charakterem přihlouplý antihrdina. Takhle se pohádka nedělá.

V zásadě jediné, co se povedlo, je chladně dominantní obličej G. Mitiče a jeho sugestivní hruď, jinak se jedná o značně nepřesvědčivé dílko, jež působí, že bylo vytvářeno ve spěchu, amatérsky, a ještě navíc co možná nejrychleji to bylo možné. Snímek samozřejmě zachovává proslulou atmosféru východoevropských westernů a jejich přezdobené, čisté a hrdé indiány a dobové proradné kapitalisty prahnoucí po zlatě a půdě, ale jinak spíše rozesmívá nenavazujícím střihem, neladící hudbou, nepromyšleným scénářem, marnými hereckými výkony a strojenými dialogy.

Ve všech významech toho slova standardní sandálový velkofilm se s úžasnou výpravou točí kolem milostného souboje titulních hrdinů, přičemž vše ostatní od náboženských sporů, imperiálních tendencí faraonových až po bratrovražedný spor zůstává v pozadí. A z mého úhlu pohledu je to škoda, protože ústřední dvojice ve mě nedokázala vykřesat dostatečné emocionální napětí a pohlednost G. Lollobrigidy není tak osudová, jak se orgiastický tanec před bohem plodnosti snažil dokázat. Připočtu-li navíc nečekaně upovídaného boha ze stroje, dostává se snímek sotva na průměrné hodnocení.

V zásadě se jedná o druhé opakování toho samého, jen z mého subjektivního hlediska s lepším tempem, pokročilejšími efekty a se zbytečnou (a nevysvětlenou) hvězdnou lodí v závěru. U snímků tohoto typu je ostatně obecně lepší, když si tvůrci zvolí jednu z možností: buď vykreslování fikčního světa, tj. vysvětlování původu a motivací nestvůry, zanedbají a soustředí se na hrůzu samotnou, nebo detailně popíší a vysvětlí vše možné s tím, že děs nebude krvavý a lekavý, ale naopak pomalý a plíživý. Kombinace obého však bohužel příliš nefunguje.

Nevěděl jsem co čekat a přiznám se, že stále úplně nevím, co si myslet. Del Toro na půdorysu té nejklasičtější romantiky rozehrává rozporů plnou podivnost, jak je jeho dobrým zvykem. Sice přitom dbá na přesnou a řemeslně dokonalou filmařinu (jeho práce s motivy a detaily je skvělá), leč výsledek není přesvědčivý. Prostřední pasáže příběhu jsou pomalé a bez náboje, finále dlouho očekávané a pro mne - jakožto fanoučka nestvůr a obludek - zůstávají nejpalčivější otázky nezodpovězeny.

Film, který je specifickou variantou generační výpovědi, staví především na střetu dvou extrémů, které reprezentuje nesnesitelný blázínek a nelidsky pojatý systém, přičemž je zajímavé, že myšlenkově obé vychází ze stejných základů... Nevýhodou snímku je však konstrukce děje, který se rozpadá do jednotlivých, velmi volně vázaných epizod, a spíše než souvislé vyprávění tak připomíná jakousi road-movie, jež se točí na jednom místě. Při neschopnosti hodnotit uměleckou rovinu letmo citovaných veršů i politickou složitost doby, tak pozornost přitahují postavy tu zbytečné (Jana a její milenecké spády), tu nehodící se k celkové koncepci (umírající malíř). Stojí však za povšimnutí, že přes tuto koncepční roztříštěnost snímek neztrácí svou poutavost a cílevědomost.