castor

V duchu předchozích dvou sérií s Ondřejem Novotným (který mimochodem některé soutěže komentuje ze záhrobí a se soutěžícími na místě evidentně vůbec není), přesto už se to začíná trochu zajídat. Hodně se napovídalo o tom, kterak je Survivor obrazem naší společnosti, kterak jsou účastníci zhýčkaní a mnozí se od začátku hry netají tím, že by jim vlastně doma v teple a s plným žaludkem bylo líp. Dobrovolně jich odešlo dost, holt hrst rýže a kokosu na den není žádné terno a snad se už počet sledujících na sociálních sítích zvýšil dostatečně. Přesto oceňuji snahu vyprodukovat ambicióznější a náročnější pořad než tematicky stále stejný a hloupý seriál. Vyhraje ta největší ulhaná svině nebo nějaký komplexnější balíček (zručný, sportovně založený, inteligentní, pokorný)? Pár kousků je tam fajn (Mikýř, Kristina, Sebastian, Pirát), řada hráčů ale zoufale toxických (hasič Filip), samozřejmě zase mnohé (zvolenými rozhovory/scénami) ovlivní produkce, která ve snaze hru zatraktivnit vymýšlí ultrahloupé a umělé výhody či soutěžící kupříkladu hlasují, zda jeden z nich zůstane, protože plival krev a byl dvě noci mimo spaní na tvrdé desce. Příště si produkce vycucá z prstu třeba to, že hráči, kteří mají na Kmenové radě nohu přes nohu, nemůžou hlasovat. Jindy vstoupíme obrazově do hádky, netušíme, co ji spustilo, neznáme okolnosti, pak zmizí nějaký hráč, nevíme, jestli se vrátí, co přesně se stalo. Do soutěží se nezapojují všichni, emočně labilní Jack proseděl většinu soubojů na lavičce, příště prosím u takových jantarů pokaždé vysvětlující titulky jeho nesouvislých myšlenek. Regulérnost soubojů občas diskutabilní. Samozřejmě přeháním, ale je to furt spíš taková nekomfortní sportovní dovolená bez slaniny a vajíček k snídani, kdy dotyční URČITĚ nemají možnost vyčistit si zuby nebo ostříhat nehty.

Poprvé to se stopem moc dobře nevyšlo, napodruhé se náctiletá Breezy dostala do auta cynického a rozvedeného bručouna. O nějaký čas později vyzkouší u něj doma obří sprchový kout, vzápětí vidí na vlastní oči oceán a rozradostní ji fakt, že se postaral o autem sraženého psa. Výsledkem je netradiční romance (náctiletá svobodomyslná dívka a o tři dekády starší realitní makléř ošlehaný a unavený životem), u které je ještě netradičnější jméno režiséra. Clint Eastwood totiž odložil klobouk a bouchačku a předložil příběh o tom, kterak se jedno platonické přátelství začíná prohlubovat. Jenže jak už to známe, brzy započnou pomluvy za zády a křivé pohledy od známých… Clint si natočil svou verzi Lolity a už tehdy ukázal, že umí i „jinak“.

Výborná výprava, úchvatné scenérie a zejména trikoví kouzelníci z novozélandského studia Weta. Jejich hrdinové z jedniček a nul, to je prostě hluboká poklona. Jenže co dál? Pražádný humor, mizerné emoce, průměrná atmosféra, rozkolísané tempo, bez momentu překvapení a hlavně tu máme postapokalyptický svět (o mnoho generací později), který si musel mnohé prožít, přitom tady je předložený v absolutně nesurovém rodinném balení. Chlupáč Noa je sympaťák, ale Andy Serkis a jeho vůdcovský Caesar, to bylo jednoduše ikonické spojení. Každopádně jeho odkaz přežívá také v aktuálním světě, kde vládnou primáti. Žijí v různých oddělených klanech, jeden napadne druhý, tlupa je zajata opičím tyranem, ústřední hrdina přežije a čeká ho (nejen ve snaze zavděčit se silnému otci) záchranná odysea. A v čase (v dalších dílech) pochopitelně cesta k sebevědomému vůdci klanu. Zatímco lidská žena (a dobře ji hrající Freya Allan) potěší, u orangutana Raky jsem byl rád, co se mu na mostě přihodilo. I další postavy jsou poměrně nezajímavé nebo nedostávají tolik prostoru, kolik by měly. Technicky naprosto v pořádku, příběhově nikoliv, i když základy pro další potenciální filmy samozřejmě máme. Wes Ball se mohl po sérii pro náctileté (Labyrint) dostat na dospěláckou akci, ale krapet to odmítl. Důstojné, ale měl se do toho pořádně obout. Tři až čtyři hvězdy.

Leonardo DiCaprio (ve svém předhvězdném období) a David Thewlis ukážou pindíky, Romane Bohringer odhalí všechno. A Agnieszka Holland překvapí poměrně uloudanou a nikterak objevnou režií. Verlaine a Rimbaud. Moc dobře je známe ze středoškolských osnov. Dvě persony, hodně chlastu, hodně sexu, hodně vzteku. Starší (a slabošský) Verlaine dostane od talentovaného mladíka (a nevychovaného sobce) dopis s básněmi, je uchvácen, pozve ho k sobě do Paříže, vypukne mezi nimi vášnivý i zvláštní vztah, který má neblahý vliv na Verlainovo manželství i celou osobnost. Dialogy jsou hutné, scény pomalé, zapamatovatelné momenty chybí. A ač skvěle zahranou, tak tuhle slabošsko-otravně-zakomplexovaně-vzpurnou dvojku by člověk v reálném životě potkal nechtěl.

Chlapík rozkročený mezi Asií a Hollywoodem, který schytal víc ran, než Van Damme a Seagal dohromady. S jeho rváčským dětstvím pomohla internátní škola, která představovala jistou drsnou továrnu na herce. Vděčí jí nicméně za svoje akrobatické kousky a bojové umění. Získal pár roliček, aby se následně uplatnil jako kaskadér v posledních filmech Bruce Leea. Právě za něj se po jeho nečekané smrti hledal náhradník. Měl se jím stát právě on, nakonec ale zvolil vlastní cestu, a to kombinací kung-fu a komedie. Z ostříleného kaskadéra se stala hvězda, která uplatňovala svoji akrobacii. Ve filmech vystupoval jako prosťáček a nemotora, který měl nicméně smysl pro rytmus, neuvěřitelně ohebné tělo a byl mistrem situačního gagu. Jeho filmy byly plné nápadité choreografie a soubojů, standardně doplněné o triviální dialogy a podivné asijské emoce. Ač se v Americe prosazoval nadvakrát, pomohl sblížit asijskou a západní kinematografii. A otevřel dveře dalším asijským hercům na americký trh. Jeho úspěch má i stinnou stránku, protože je vlastencem za každou cenu, jeho loajalita k režimu tak kdekomu leží v žaludku.

„Když je pán měkota, čeládka zvlčí!“ Ostatně „to kyselo je moc kyselý... a ten bramborák je moc bramborovej!” Moc dobře víme, že divadelní autorita a oceňovaný dramatik byl podstatně víc než jen Trautenberk. Tři generace jednoho rodu, i když vdova po nejstarším z nich Jana (rozená Kalistová) připomíná, že z její strany trvá herecký klan rovných osm pokolení. Určitě se dalo poohlédnout i tímhle směrem, navíc třeba pravnučka Alžběta Malá se profesi také věnuje. Hlavním průvodcem se tu stává David Prachař, který vzpomíná na svá osudová divadelní setkání a který úspěšně střídá velké shakespearovské role a experimentální performance rozvíjející existenciální témata. Příjemné, civilní.

Přečkali mor, spoustu bouří, obstáli v boji s hladem a léta páně 1600 připlouvají v zuboženém vraku k břehům Japonska. Vřelé uvítání je ale rozhodně nečeká, protože na pevnině se tahá za nitky a bojuje o moc. Navíc drzost anglického lodivoda Blackthornea ničemu napomáhá, nerozumí ani slovo, chrlí nadávky a věří v následující rána. Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a permanentní mlžný závoj japonských břehů. To si pamatuju z prvních dílů. Stejně jako obtížnější orientaci mezi postavami, rozjímající tempo a dialogy, které nestrhnou. Ústřední postavou zůstává nemastný Blackthorne, Japonci přezdívaný Andžin, protože jeho jméno neuměli vyslovit, mnohem zajímavější jsou ovšem tlumočnice Mariko (půvabná Anna Sawai) a mistr a mocný válečník Toranaga (ostřílený Hiroyuki Sanada). Andžin postupně opouští pošetilost západního „civilizovaného světa“, který si nárokuje daleká území a nutí jim křesťanskou víru, vlastní řád a kulturu, záhy ale zase upozorňuje na místní „podivnosti“. Ostatně co si budeme: opakovaně tu někdo prosí o vlastní smrt, klíčová je oddanost a čest, pak je zase třeba myslet na vlastní odkaz či být otrokem svých rituálů. Postupně přibydou i souboje a bitevní pasáže, které zvládnou ohromit. Přesto to není pro každého. Ať už loudavými scénami, množstvím postav či nijak zvlášť atraktivními mocenskými partiemi. Určitě respektuju, že knižní předloha má přes tisíc stran, ale tak nějak jsem si přál, abychom už nikam moc neutíkali a drželi se „ústředních“ linií. A rozhodně jsem tak nepatřil mezi ty, jenž nemohli dýchat a hltali každou druhou scénu. Celkově fajn atmosféra, emoce za mě dost průměrné.

Charismatický mnohovrstevnatý britský herec, jehož jméno mnozí na první dobrou neznají, ale tvář rozpoznají zatraceně rychle. Nečitelný, šlachovitý. Žádný hrdina, žádný svůdník. Střídá silné nezávislé kusy s komerčními projekty. Často odhaloval temné lidské stránky, které se snažíme před jinými skrýt. Kladní hrdinové ho příliš nelákaly. Zaujal hned zkraje, a to Francouzovou milenkou. O pět let později se širšímu publiku předvedl v oceňované Misi, vzápětí skočil do bizarního světa Davida Cronenberga, když si v Příliš dokonalé podobě střihnul jednovaječná dvojčata. Tradičně oslavný dokument, prakticky čistý souhrn. Každopádně zvláštní výběr představovaných rolí: dost času strávíme kupříkladu s průměrnými kousky jako Muž se železnou maskou či Stroj času, zatímco jen z 90. let chybí toho času diskutovaný film o temných vášních Posedlost, Soderbergovo drama Kafka, rozmáchlý Dům duchů od Billa Augusta, Bertolucciho Svůdná krása nebo remake Lolity. Televizní úspěchy schází úplně.

Taky jsem byl panelákové dítě. Občas nějaký opilec chrápal u výtahu, občas se ve spíži objevila plíseň, občas nás někdo vytopil. Všechno je to jen slabý odvar oproti tomu, co zažije tenhle nešťastný panelák ve francouzské přistěhovalecké čtvrti. Žije v něm i jeden šmelinář, který se vyhýbá nějaké poctivé práci, dohaduje se se svou ségrou a stále rozdýchává smrt mámy. Hlavně je ale také vášnivým milovníkem exotických zvířat, a tak jednoho dne přitáhne do svého pokoje pavouka. Na první pohled vypadá polomrtvě, ale zdání klame. Záhy pláchne, navíc se zatraceně rychle rozmnožuje. Výsledek je nepříjemný, intenzivní, nápaditý i poměrně drsný, protože úřady nařídí karanténu a z paneláku se jeho obyvatelé jen tak nedostanou. Havěť vypadá věrohodně, pomáhá i dobrý zvuk. Škoda méně sympatických (a dost uřvaných) postav. Navíc mi víc sedělo komornější pojetí, takže kvůli velkohubému závěru mě dění na plátně trochu přestalo zajímat. Takže ve výsledku trochu škoda, po celou dobu tam byl náběh na čtyři hvězdy.

Úvod velmi poutavý, první polovina velice slušná. Neonoir, zapadákov, mullety a trvalé, zpocená podpaží, nestabilní looseři, násilí a mizerné vyhlídky na lepší příští. Kristen Stewart se nebojí zajímavých hereckých výzev a v malém projektu vystupuje coby obsluha místní posilovny. Zabouchne se do ambiciózní kulturistky bez peněz a zázemí, která přes malé městečko projíždí na svojí cestě do Las Vegas, kde si hodlá splnit svůj americký sen. Jenže je tu ještě násilnický švagr, všímavá (otravná) lesbička či démonický otec Ed Harris, který má v tomhle městě leckoho podplaceného a s dcerkou má nezahojené staré šrámy. Navíc její nová známost okusí nežádoucí účinky steroidů… Výsledek (tedy zejména první polovina) má styl i slušnou atmosféru, nakažlivé hudební motivy, výrazné herecké výkony a klíčové toxické rodinné vztahy. Jednotlivé linie se ovšem začnou v druhé polovině drolit, závěrečné tvůrčí ambice mi nesedly a dosud podnětné konflikty mě tak trochu přestaly zajímat. Škoda, mohl to být podstatně silnější thriller.