verbal

Zřejmý důkaz toho, že jsou nudolálie i závislost na psychotropních látkách úspěšně léčitelné! Dřívější sveřepý artový hnědopich Denis, věhlasný to uspávač hadů obrazem, se již zdá být dokonale zdráv a nyní téměř bez recidivy zaDuněl tak mohutně, že si po skončení spektáklu musíte pomoct rukou utřít koutek, vrátit spadlou čelist na místo a zavřít hubu. Nejen, že parádně trefil genius loci dnes již klasické předlohy, ale rovněž ji přetavil v dosud téměř nevídané pompézní audiovizuální orgie, u nichž málem nevíte, jestli vás zrovna prcá obraz nebo zvuk. Samozřejmě na to však nesmíte čumět na mobilu v ruční kamerové distribuci nějakého indického čorkaře s bangladéšskými titulky. Podobně jako dříve údajně nezfilmovatelný Džexnův Pán prstenů i toto si bezesporu zaslouží své piedestální místo ve všech konsenzuálně dostupných análech, a to včetně světové kinematografie. Dokonalost, kde je naprosto všechno přesně tam, kde má být, a spektakulární linka D z pískovny v centru až na Jižák jezdí ve zcela pravidelných a přesných intervalech, a její sedačky skoro nepotřebují odčervit ani po svinských islamistických fundamentalistech, ani zkurvených fašistických bílých hubách.

Reálně i filmově odporná Ema Kamenná s fungl novým mozkem a mentálním věkem předškolačky freudovsky objevuje svou kundu, přičemž na všechny strany ventiluje černobíle bezelstné dětské zmrdsví, sobectví a sociální nevyspělost ve fantaskním Dalího světě, snímaném vypouklou čočkou. A já musím konstatovat, že se jedná snad o historicky první snímek Jirky Latimérie, podivného to řeckého ufona, po kterém nemáte znuděni xmrti až tak kompulzivní chuť rozšlapat hlavu nějakému uhrovitému rozumbradáčskému pozérskému panici s mastnými vlasy a Kierkegaardem v podpaždí. Možná je to tím, že Jirka tentokrát vypustil své scénáristické ambice, možná proto, že trochu méně fetoval jsoucno, a možná je to Mejbylyn. Nicméně uhrančivé obrazy jsou tentokrát doplněny i vcelku zábavným, místy až dekadentně mrdavým příběhem s kupodivu hlavopatoidními dialogy a poměrně satirickým pseudofilozofováním, z nichž by se sice panna Shellyová asi dvakrát funivě nevyprstila, avšak já tasím vcelku plnotučnou trojku, i když mi z té bestiálně ohavné šišlavé ropuchy Emy zase dvě hodiny zděšeně zalézaly koule do břicha.

The Iron Clown musí být pro našince s alespoň elementárním vkusem a kvocientem nad úrovní německého ovčáka naprosto nezáživný, vleklý až otravný pomníček skutečné žampióní famílie vidláckých bigotních dementů s buzerantskými účesy, příznačně se angažující v nejdebilnějším a nejlopatističtějším pseudosportu pro totálně zdegenerované idioty – wrestlingu. Pseudosportu, v němž banda postižených nasteroidovavaných pičusů předstírá údery a tříská sebou o zem, a u koho z nich ta kohorta solvin v publiku nejvíce piští, ten je jakože „mistr světa“, i když se tato vrcholná retardace provozuje téměř výhradně na území Spojených sráčů Oligofrenických. De fuckto se jedná o špatně natočenou, zdramatizovanou, sestříhanou i zahranou a totálně nudnou studii opolidských bratří s vyrachtaným fotrem, postupně vychcípávajících při soutěžení o „prokleté“ Darwinovy ceny, až přežije jen ten nejhnusnější pitekantrop, jako vždy totálně prkenný Hnuzack Efron. Ovšem pokud xmrti rádi uhranutě a s jakože děsně erudovaným psychologicko – sociálním nadhledem dvě hodiny v zoo pozorujete statickou tlupu šimpanzů, kteří po sobě občas hodí hovno, popřípadě si kompulzivně cucáte palec u jakýchkoliv pohyblivých obrázků, hlavně že jsou barevné, je to film přesně pro vás!

Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven.

Prostě takový příjemný a pohodový film o vzájemném foukání bebínek dvou zakomplexovaných životních prohrávačů, kteří probuzněně přibrali do ukňučeného mlýnu ještě patologicky obézní černošku, taky s traumatem. Je to rovněž milý historicky exkurz do dob, kdy i mindráci ještě byli svým způsobem silní, dokázali se se svou mizérií srovnat, nepotřebovali veřejně ventilovat, a ani aby je banda anonymních pseudoaltruistických bolševiků falešně xoxovala na asociálních sítích a neomarxistické neziskovky za ně bojovaly až do roztrhání sponzorů, obhajujíc své mzdy. Hodně a okatě to nakupovalo v Hledání Lesoně, který je ovšem ještě o třídu výš. Pavlík Džemař jako vždy naprosto vynikající!

Nejpřeceňovanější a nejprudivější seroš všech dob - Opravdová nuda – mimo naprosto vynikající druhou řadu opět neutěšeně pokračuje Nočním dekubitem, a to zcela v souladu se svou hlavní markantou, tedy nekompromisně unudit diváka xmrti. Tentokráte za pomocí plíživých mindráků obskurně odporných ekofašistických inuitských feministek, zaštiťovaných sice herecky výbornou agentkou Fretčí xicht, ovšem ve zcela marné roli, způsobující akutní proleženiny a obrůstání mechem. Úsměvně neumětelská snaha narkoleptické patvůrkyně hrát si na Tvin Píx, ovšem zcela bez jakéhokoliv tvinu, a o píxes ani nemluvě, kde je 59 minut každého dílu naplněno naprosto nezáživnými až otravnými jakože mysteriózními etudami silných, avšak nehostinným prostředím i vesnickými burany řádně frustrovaných aljašských mužen, a jednou minutou nadějného taháku na příštích 59 minut zábavu mrzačící kundí prudy, načež celé to martýrium vyvrcholí notně mongoloidním orientexpresním myslomrdem. Prostě jen další nudofily a artovými rozumbradáči brutálně přebušená ukrutná sračka, kterou jsem však patrně z nějakých masochistických pohnutek jako obvykle nespláchl do hajzlu po třetím dílu, což musím spravedlivě ohodnotit jedním nudou do krve rozškrábaným strupem.

Aquaman versus Aquanegr je prüdce aquabelí dobrodrüžství pro ty nejretardovanější aquaristy. Momoušššův alespoň nějaký dřívější heterošarm tentokrát üzce obepnüli velmi teplým brněním a bez gelu toho vyhřátého chudáka protáhli übohým festivalem pásové scénáristické impotence s mimořádně hnusným a levným digitálním aquamrdníkem na pozadí. Jak vidno, naprosto do sucha vyždímaný trh retardovaných omalovánek pro dyslektiky už prostě nemá kde brát, a je patrně už i po nejvyšším čase začít ty supergeje konečníkově používat výhradně k tomu, k čemu byli stvořeni. A sice jako dekoraci na jemný třívrstvý papír s heřmánkovým extraktem, mile motivující qocientně atrofované děti i mnohé dospělé k pravidelnému vyprazdňování.

Luksusně promr(d/h)aných téměř 8 hodin enormně vatěné monstrózní i-nudy, v níž namísto očekávané devastace měst kajdžu monstry převažuje devastastace diváckých očekávání a trpělivosti otravnými rodinnými hovnotami slizkého párečku instáčových kajdžudžaponců a násilně bolšovmontované, zcela nadbytečné čokohakerky, jakož i tentokrát unylými hereckými ambicemi Raslovic famílie. Celé to narkoleptické martýrium, jehož každý díl jsem měl po dvaceti minutách neodolatelnou chuť vypnout a mnohem lépe se raději zabavit například akčním počítáním hrbolů v omítce či osvěžujícím zíráním na kapající kohoutek v kuchyňském dřezu, nevytrhl ani Kurt, tudíž jsem z ampajru slézal pěkně zpruzený a litoval, že jsem se na to naivní očekávání nějaké pořádně obludné akce raději nevysral.

Svěží závan naděje, že v našich lůzrech a hnojích nemusejí nutně vznikat jen přetrapné pásové opary v podobě třeskutých lobotomií s Prachařem, Langmajerem, Kokotkem, Hřebíčkovou, Kostkovou a dalšími akulturními zaprodanci, určené výhradně pro yntelechtuální výtěr těch nejzářnějších členů Klubu Platety opic. Dialogově i exekučně vymazlené zjevení s dokonalou jedubábou, které budiž mementem každému, kdo se do toho chystá praštit, aniž by si předem neomrkl matku své drahé polovičky či polovičníka. Doufám, že kluci mají nejen obludné matky / tchýně, ale i další bandu obskurních příbuzných a budou v nastoleném trendu stejně talentovaně pokračovat, abychom záhy nezačali pod vlivem té naší tolik qetoucí kinematografie všichni žrát banány i se slupkou a házet z klecí po návštěvnících hovna. Velká (a brutálně iritující) paráda, ovšem s jednou stejně velkou výtkou. Když už jste to tak originálně vymysleli a parádně vytunili, měli jste to i adeqátně vypointovat, a ne jen bezradně nechat sklouznout do vyhulené prdele, což závěrem trochu způsobí takový ten neurčitý pocit, jako když se vám tchýně zabije ve vašem novém mercedesu.

Hrdinní bojovníci za (výhradně vlastní) svobodu a proti rudému útlaku nebo sobečtí a vypatlaní animální zmrdečci?  Takový animální zmrdeček se myslím dá zcela objektivně definovat jako někdo, kdo zcela vědomě svými činy vystaví nejbližší rodinu (včetně dětí) bez jejího souhlasu smrtelnému nebezpečí nebo dlouholetým mukám, či někdo, kdo s gustem podřeže omámeného a zcela bezbranného figuranta, kterého mohl klidně mnohem humánněji bodnout, střelit či prostě jen nechat spát. Domnívám se, že si to Radeček hodně užil a dozajista nad tím pak za velkou louží ještě dlouho honíval. Že to byl gauner od pohledu a že kosí bratři ve všech rozhovorech kolem nejkontroverznějších momentů jejich „boje proti totalitě“ jen tak mlhavě blábolili a žádný z přizdisráčských moderátorů nikdy neměl koule dostrkat je k přímé odpovědi, to taky vcelku hezky přispěje k formování vlastního názoru. No, ať to s těmi vrahy nevrahy bylo, jak chce, ve všeobecně známých kontroverzních momentech mlží i samotný film, popřípadě tyto momenty zcela ignoruje a strká hlavu do pysků. Nasraně druhé, pokud by o nich jeden věděl úplné hovno, vyklouzl by z toho Epštajn docela alibisticky a neutrálně, aniž by se viditelně přikláněl na tu či tu stranu oněch dvou nesmiřitelných táborů funoušků podprůměrných kapel Rage against the Mašín a Mašín head. A ani režisér se kupodivu nesnažil své příbuzné nějak zvlášť glorifikovat, což není divu, když se nám ten socialismus právě tak hezky vrací! Tudíž tu máme zručně natočené a sympaticky zahrané, zdánlivě nestranné retro s nadějným bulvárně výživným podkladem, jehož dramaturg je zcela prokazatelně impotentní chuj, a i ten Epštajn se tentokrát mohl trochu utrhnout ze svého konzervativního řetězu, oprostit se od obvyklých sterilních klišé, jít na krev a trochu si to po sobě i přečíst a opravit vskutku diskutadebilní návaznost některých scén. Každopádně žádné nanebevzetí, jak tu dští síru někteří strojoví nenávistníci, se rozhodně nekonalo, tak tu apoliticky zanechávám po vzoru tvůrců připosranou trojku a odcházím budovat ten novokomunismus s mou milovanou plísní Damn the Mašín na rtech…