TroiMae

Po třetí sérii jsem byl zklamaný, že to ještě není konec, a i touhle řadou jsem se prokousával tak nějak do počtu, i když to divné muzikálové a futuristické pojetí bylo vlastně osvěžující. A nakonec mi postavy přirostli k srdci a poslední díl dva byly napínavým vyvrcholením. Finále (a tím celá řada a seriál), které se v podtitulkových scénách buduje po celou řadu, pak má úplně jiné vyznění po události na Filozofické fakultě (během které jsem byl doma s covidem, který řada tak tematizuje). Seriál tak k Drahým bělochům, pro které je takový strach „novinka“, promlouvá autentičtěji, než je příjemné. A o to důležitěji.

Rozhodně to na mě nepůsobilo nijak negativně, smutně, depresivně, nebo nefunkčně. A to jsem vztahový psycholog. Naopak to zachytilo zrání lidí a jak různě funkčně lze naplňovat své vztahy a život.

Jak jsem nepotkal svoji matku. Asijské romantické filmy se na začátku zdají zdlouhavé, ale vždy to stojí za to. A v tomhle výjimečně nikdo neumře. V jednom hlavní postava zemřela dokonce dvakrát, jiný začíná trojnásobnou vraždou a snad v jednom jediném, co jsem viděl, se jen zdálo, že hlavní postava zemřela. V tomhle si jen si lámou končetiny (a to hlavní postava mohla být taky mrtvá…).

Remake filmu Ditto z 2000.

Věrohodnost jinak vtipné zápletky se zamčeným bytem poněkud sráží fakt, že byty se nikdy nezamykají a naprosto všechny postavy, i když tam nebydlí, si je vždy normálně otevřou... Ostatně to bylo naopak premisou celé epizody S01E13 Bobule (The One with the Boobies)…

S odstupem času seriál ztratil svůj prvotní lesk. Spíš jde o „mužské století“ Kosatíka/Sedláčka, kteří vybírají státotvorné události, aktéry a příhody, re/interpretují je a bořením mýtů tvoří jiné, to celé ve věrohodné výpravě. Ženské hrdinky (např. Charlotta Garrigue Masaryk, Milada Horáková, Olga Halvová) jsou zde jen jako součást dobového itineráře a případně umírají dříve, než by seriál zachytil jejich reálné státotvorné momenty a přiznal jim jejich aktérství. I herecké výkony, které jsou dvojí (mluvit, nebo tiše koukat), po čase okorají.

Jestliže Stepfordské paničky (1975) jsou feministickým hororem, Chudáčci jsou noční můrou patriarchátu. Barbie, jak by ji natočil Lanthimos. Hlavní hrdinka je pro patriarchát Frankensteinovo monstrum kvůli své autisticky bezelstné autonomii. Na rozdíl od běžných žen, které v patriarchátu „umí chodit“ a v rámci naučené bezmoci ho spoluvytvářejí, ona svým způsobem spadne z Marsu a neumí hrát společenské genderové a mocenské hry, až se z ní jeden muž doslova zblázní. A tak jako „Antropoložka na Marsu“ neurologa Olivera Sackse, „krásná“ Bella s mozkem dítěte a tělem dospělé ženy nebojuje, ale odhodlaně prozkoumává svět, společnost a hranice svých přání v dobrodružném experimentu. Bella byla vytvořena jako experiment, který se „vymkl z rukou“ (respektive dr. Baxter poznal, že ji nemůže držet a dokázal se jí vzdát – muži, kteří k ní kvůli její autonomii vzplanuli vášní, ale nepoznali, že ji nemohou vlastnit, nakonec utrpěli duševní a fyzické trauma – mimochodem jako vztahový poradce vidím, jak autonomní ženy mužům imponují, protože se vymykají nudnému stereotypu, který konzumují, ale zároveň neví, co s nimi… protože se vymykají  naučenému stereotypu). V rámci obrácení rolí je pak svět (a muži) experimentem pro Bellu. Až je i jejími „tvůrci“ uznána její autonomie a vnějškem ale hlavně vnitřně zmrzačení muži (si) přiznají své city. Film tematizuje aktérství, vlastnictví těla a sexuality, odhodlání psát svůj vlastní příběh, ne příběh (genderovaného) těla, který mu byl předurčen. "To byl příběh někoho jiného," říká Bella na adresu předchozí majitelky jejího těla a osudu.

Oproti veškeré jiné tvorbě del Tora, tenhle film ve skutečnosti nemá výslovnou fantasy linku a podle mě ho vystihuje kategorie film noir. V tomto žánru je zajímavý, nicméně tento žánr mě nezajímá. Jako kniha to může být zajímavé čtení, jako film to je vlastně oproti zdání velmi úhledné, přímočaré a konec vyloženě srovnaný učebnicovou pointou.

Jsem v rozpacích, jak film hodnotit. Působí prostě tak nějak… televizně. Byť kupodivu ani David Schwimmer nevadí. Ale ten pocit, že všichni mluví… divně, s tím rádoby přízvukem. Ale na druhou stranu oceňuji, že jsem se zase něco dozvěděl. I když to není poprvé, co vidím film o varšavském povstání, dosud jsem měl dost zjednodušené představy. Takže přeci jen film by proto měl být aspoň jednou shlédnut.

Není to stand-up, ale kulturní válka. Není to o vtipech, ale kontroverzích. Recyklovaných. Jak píší jiní, jen píchá do vosího hnízda. Jeho úspěch tedy není o dů/vtipu, ale že lidem umožní schladit si žáhu. Selfpromotion, a poplácávání sebe sama po ramenou, jak je skvělý. A univerzální reakce na jakoukoli kritiku – nepochopili jste vtip, problém je ve vás. Tudíž asi ani jeho tým mu nemůže říct, že císař je nahý a jeho vtipy nedopečené. Tahle samoúčelná show žije jen z odlesku jeho slávy a považovat to za vtipné je urážka těch komiků, kteří si dají tu dřinu a jsou doopravdy dobří, vtipní.