Traffic

Na první pohled přímočará a velmi vtipná (!) žánrovka. V jádru pokus o jakousi re-dekonstrukci westernových mýtů, kdy se v příběhu orámovaném nespolehlivým vypravěčem jednotlivé postavy jen stěží vyrovnávají pověsti, kterou se o sobě snaží šířit (z toho vychází i většina humorných situací). Vyhlášený šerif je stárnoucí ožrala, namistrovaný texas ranger je roztomile nejistý floutek, hlavní kriminálníci a záporáci jsou buď nešťastní chudáci nebo překvapivě nejčestnější postavy ve filmu a čtrnáctiletá holka má sice opravdovou kuráž, ale musí pochopit, že za všechno v životě se pyká, jakkoli (ne)spravedlivé se to může zdát. A čekáte snad, že ji to v jejím zatvrzelém přesvědčení zlomí...? ________ Nehodnotím zatím plným počtem, protože, ač je i tady mistrovské řemeslo Coenů nepopiratelné, přece jen v kontextu jejich tvorby osobně nemůžu zařadit mezi to nejlepší. Vše se ale velmi lehce může časem změnit.

Malý velký film o nepřekonatelné pasti konformity a o tom, že vyloučení ze společnosti je horší než smrt.

Poctivá řežba, která si sice během inscenace jednotlivých scén okatě bere z Gladiátora nebo Pána Prstenů, ale sama o sobě jako celek dokáže obstát. Přestože sledujeme příběh optikou rozprášené Deváté legie, nelze film nařknout z jednostrannosti a ve svém vyznění je i protiválečný. Olince Kurylenko nakázal Marshall bobříka mlčení a ono to tak (nepřekvapivě) funguje lépe a s tažením Piktů motivovaným pomstou je možné do určité míry i sympatizovat. Nakonec se nedá přehlédnout ani očividná paralela s dnešním stavem USA, které jsou, jakožto impérium v úpadkové fázi, často přirovnávány právě ke starověkému Římu. Nákladné válečné avantýry, kde velkomocenské jednotky narážejí na úsporný, guerillový styl boje primitivnějších nepřátel, je možné spojit nejen s tehdejší situací v severní Británii, ale také s permanentní, nevydařenou okupací současného Iráku/Afghánistánu.

Předností (protože neagituje) a zároveň slabinou (protože nedokáže plně zaujmout a strhnout) tohoto filmu je jeho pečlivě vytvářená nejednoznačnost. Haynes nejprve ukazuje povrchnost, konzumnost a šeď života na předměstí Los Angeles a neschopnost konvenční medicíny holisticky léčit celého člověka, přestože podle vědeckých testů nevykazuje známky nemoci, a v druhé půlce nešetří ani alternativní New Age metody, které se ukazují jako sektářské, vykázané na okraj společnosti a plné (sice) často podnětných myšlenek a lákavě znějících hesel, které ale samy o sobě také nedokáží uzdravovat. Safe nechce dávat jasná řešení, je spíš bezútěšným obrazem společnosti, v níž materialismus a nedostatečný duševní/mentální rozvoj vytváří v bezcílném člověku prázdnotu, kterou pak tělo vyplňuje nejrůznějšími psychosomatickými a dalšími civilizačními chorobami. Protože pokud lze v případě nebohé Carol, kterou tu tak krásně bezkrevně ztvárňuje Julianne Moore, učinit nějakou diagnózu, je to právě nedostatek jakéhokoli životního smyslu, apatie a pasivita. Často se říká: "If you don't stand for something, you'll fall for anything" a tady to platí dvojnásob, ať už jde o zaručené trendy rady kamarádek, nebo televizní reklamy.

Pianistka se velmi těžko vstřebává a ještě hůř se o ní píše (komentář může obsahovat spoilery). Předně musíme sledovat dva komplikované, vyhrocené vztahy (matka x dcera, učitelka x žák) a navíc v průběhu filmu přehodnocovat názor na jednotlivé postavy. Haneke opět, jak je jeho dobrým zvykem, nechutně manipuluje s divákem, když ho nejprve donutí Eriku za její jednání nenávidět, aby ji posléze učinil obětí prachsprostého, čítankového znásilnění. Na jednu stranu se v tu chvíli vkrádají nebezpečně misogynní myšlenky jako "to má za to", na straně druhé se objevuje lítost a vztek nad bezmocností hlavní (anti)hrdinky, která je navíc do značné míry dílem přehnaně protektivní a incestuálně-despotické matky. Tahle morální facka, kterou nám režisér uštědřuje, není nepodobná té z Funny Games nebo z Tarantinových Hanebných Panchartů (inferno v divadle) a vytváří možná ještě silnější kognitivní disonanci. Nakonec to vše můžeme číst jako tragický příběh o ženské (nebo i obecně lidské) impotenci, kde neschopnost zdravě se sexuálně vyjadřovat úzce souvisí s neschopností plně se realizovat v profesním/uměleckém/tvůrčím životě. _____ Nejprve jsem vůbec netušil jak film hodnotit, ale za takhle výjimečné zprostředkování protichůdných emocí musím jít na max. Haneke je ďábel.

Jako zobrazení schizofrenie je to celkem povedené, ale proč to proboha musí být naroubované na tak těžkopádně vykonstruovanou story? Film záměrně začíná zmateně a postupně vysvětluje a ospravedlňuje to, co nám ukazuje, ale v tomto případě posun ze subjektivního pohledu k objektivnímu (kdy nad postavou nabydeme převahu, protože pochopíme její osud) příliš nefunguje a postrádá dopad. Aronofského Černá labuť, která mimochodem používá velmi podobné výrazové prostředky, na to jde naopak - tam se od úvodní, zdánlivě přehledné situace spolu s hrdinkou propadáme čím dál víc do šílenství a ztrácíme ponětí o realitě -> film se postupně čím dál víc subjektivizuje.

Přestože nevím, jak probíhalo tehdejší skutečné vyšetřování série jihokorejských vražd, musím říct, že mě příjemně překvapilo, jak civilně tuto kauzu Pečeť vraha rekonstruuje. Nemožnost dobrat se pravdy tu nenabývá filosofických rozměrů, ale drží se striktně v rámci jednotlivých vyšetřovacích metod. Do opozice se tu proti sobě staví (v podobě dvou detektivů) intuice a racionálno a jako poslední instance figuruje americká vědecká laboratoř. (Téma USA je obecně docela humorné, protože se tu o zámořských tajných službách mluví s až náboženským respektem a nakonec i na samotné výsledky z laborky se čeká jako "na smilování boží", jako na něco, co nezpochybnitelně vysloví verdikt - divák ale tuší výsledek ještě předtím, než se hrdina do zprávy začte.) Vrah není vyšinutá, excentrická osoba, která by se snažila upozorňovat na vady společnosti (jako např. Spacey v Sedm), film naopak úchyly a retardy důsledně staví do rolí falešných podezřelých. Pachatelova neodhalitelnost a zrádnost spočívá v jeho obyčejnosti a ve finální scéně jsou dokonce diváci sami označeni za potenciální viníky. _____ Někde jsem se dočetl, že Korejci tento film milují také proto, že jim dobře připomíná dobu tehdejšího vojenského režimu (např. noční sirény), ale západní divák by tady vůbec neměl mít problém se orientovat; dokonce mám pocit, že jde o jeden z nejpřístupnějších filmů a potenciálně dobrý úvod do jihokorejské kinematografie.

Nádherný film. Pokud někdo už od úvodních titulků komponuje tak čarokrásné obrazy jako Park (a k tomu navíc nechává hrát Vivaldiho), pak si mě okamžitě získá ještě dřív, než začne pořádně vyprávět, a jsem ochoten mu odpustit i nějakou tu menší manýru. Navzdory marketingovým snahám prezentovat tento film v souvislosti s o poznání provařenějším Kill Billem (žluto-červený plakát) nebo slogany přímo odkazovat na předcházející, brutálnější díly režisérovy volné "trilogie o pomstě", je Lady Vengeance v jádru velmi křehká a naplněná touhou po pokání a mateřskými city. Tomu se podřizuje i tempo celého snímku, kdy převládají spíše statické obrazy než akční sekvence a násilí tentokrát nemá katartickou funkci a jakoby zůstává za zavřenými dveřmi (vidíme často jen jeho následky, nevyžíváme se v samotném aktu). Je fantastické, že Park dokázal třikrát filosofovat nad odplatou (a třikrát jinak) a každý z filmů navíc odlišit i stylisticky - tak, že stojí jako samostatná, komplexní díla, která se vzájemně nevykrádají. Důmyslně odvyprávěný příběh o Geum-ja ssi pro mě představuje vrchol celé trilogie. Kruté, hořké, něžné...pure beauty. "I'm sorry. I'm sorry. I'm sorry." ♥♥♥

Srovnání s letošním Fincherovým trhákem chápu pouze v souvislosti s oscarovými nominacemi, ale jinak není fér. Každý z těch filmů funguje docela jinak, přestože oba by šlo při troše fantazie zařadit pod škatulku "konverzační drama". V případě King's Speech mám nicméně trochu problém vyrovnat se s tím, že ten film není ani vyloženě "britsky komorní" ani "hollywoodsky velkolepý" - stojí někde mezi a nejsem si úplně jistý, zda mu to ve všech situacích prospívá. Filmu jednoznačně dominují postavy - herci, které jsou ale často umisťované do poloprázdných a poměrně rozsáhlých interiérů (občas se dokonce nacházejí daleko od středu záběru, na samé straně, nebo v rohu), nebo v druhém extrému jejich obličej vyplňuje většinu plátna. Dá se říct, že tím Hooper zdůrazňuje izolovanost monarchy od tehdejší společnosti, ale občas to zase vypadá, že si jen nedal příliš práce z mizanscénou. Je potřeba říct, že The King's Speech skutečně nejvíc ze všeho táhne dvojice Firth - Rush a pokud byť jeden z nich na scéně chybí, film tím poměrně znatelně trpí. Narážím hlavně na ona hluchá místa s mocenskými čachry v královské rodině, která jsou zajisté potřeba, abychom plně pochopili jednání hlavního hrdiny, ale místy působí trochu jako vata. Závěrečné minuty ovšem plní vše, co mají - široké úsměvy i dojetí jsou zaručeny a zlatá soška pro Firtha zrovna tak.

Se zfilmováním Half-Lifu (komentář se vztahuje k oběma fanovským počinům - Beyond Black Mesa i předloňskému Escape from City 17) se bude vždy pojit neodmyslitelný problém. Jak totiž natočit něco, co bude odpovídat představám fanoušků a zároveň nebude pouhou recyklací známých motivů (charakteristickými zvuky počínaje, upomínkami na jednotlivé herní levely konče)? Film se nemůže spoléhat na pouhé zobrazování povědomých situací a akcí, protože v porovnání s herním zážitkem v takovém případě vždy prohraje na celé čáře - diváka nikdy nevtáhne do dění a okolního světa tak, jako interaktivní hra. V případě Half-Life je ta imerze ještě umocněná tím, že hlavní hrdina (Gordon Freeman) nemluví a svoji povahu mu v podstatě propůjčuje sám hráč. Samotná herní série je navíc, především od svého druhého dílu, silně "cinematická". Jednou z možností, jak zdárně adaptovat, je určitě zaměřit se v šiřším pohledu na celý herní svět (především to, co Gordon sám nezažívá) a v orwellovském duchu akcentovat společenský přesah, který po zdůraznění přímo volá. Nedělám si ale iluze, že by něco takového mohl přinést jakýkoli fanovský pokus - na komplexní zpracování téhle látky by přece jen byl potřeba mnohem větší budget.