Traffic

Dokonalá zaplivaná poetika rázovitého severu, kde i ten překolorovaný televizní vizuál vypadá jako záměrné tvůrčí rozhodnutí. Vzpomněl jsem si na Refnovy Pushery, ale tohle je neodolatelně české. Subjektivně nejlepší Sedláček.

Fellini konečně odhodil potřebu vyprávět jakýkoli soudržný příběh a všechny pro něj tak typické prvky (kabaretní představení, vnadné ženy, noční ulice, večírky) tady spojil v jeden rozmáchlý a nekompromisní celek. Opojné širokoúhlé kompozice, Marcello Mastroianni, Anita Ekberg. Oslava filmu.

Za ten brutální manévr u vodopádu a deštník v koňské zadnici. Buster Keaton rulez (je tuřín).

Je zvláštní, kolik lidí o Nákaze píše jako o realistické, když přitom obsahuje několik stylizovaných, subjektivizovaných scén z pohledu nakažených, rytmizuje děj videoklipovými montážemi, roztřesenou kameru nechává někde u Greengrasse ve studiu a celkově si je dobře vědoma vlastní filmovosti a svých předobrazů. Role nových médií se tu nebere v úvahu jen v tematické rovině, ale taky té formální - flashbacky nejsou motivované vzpomínkami, ale existencí videozáznamů z bezpečnostních kamer a v určitých pasážích film na moment plynule přechází do dokumentárního módu, když ke sdělení informací najednou použije zjevně nediegetického vypravěče. Jako žánrový experiment to funguje perfektně a myslím, že o něco podobného se tady ještě nikdo nepokusil. Je to precizně seskládaná dekonstrukce systému v krizovém stavu, v němž se informace šíří rychleji než infekce a konspirační teorie vznikají z nedorozumění. Víc než jak to všechno skončí, je tady důležité, co se při tom děje. Soderbergh prostě nešetří nikoho, a možná že s těmi hvězdnými jmény to je působivější, než kdyby se tu v rámci zachování realismu pohybovaly samé neznámé tváře. Ten úvodní vypravěčský "podvod" s Gwyneth Paltrow každopádně účinkuje skvěle, a to i přestože jsme o tom spraveni v traileru a dopředu víme co čekat. Více v recenzi a ještě v této analýze.

Demytizace tuneláře, která toho možná až moc poví, místo aby ukazovala, ale v emotivním závěru odhalí, že ve skutečnosti pod těmi doslovnými nářky nad těžkou dobou skrývá především silné rodinné drama.

Myslím, že vůbec nevadí, pokud ten film seriózně neřeší odsun sudetských Němců nebo sametovou revoluci, když si to ani nedává za cíl. Alois Nebel je v podstatě dost impresionistický film o podobě vzpomínání - z černobílé mlhy tu vystupují často povrchní symboly doby (Husák na zdi, hlášení z rádia) a dokladují, jakým způsobem jsme si navykli vybavovat minulost. Film ukazuje mlhavou paměť národa v tom, že historii nelíčí jako nějakou učebnicovou objektivní pravdu, ale jako nutně zkreslené a emotivní osobní vzpomínky. Jistě, má to svoje mouchy, závěrečná katarze veškerá žádná, ale celé je mi to takové sympatické a rád tomu budu trochu nadržovat.

Jeden z velmi mála filmů, kde je Bůh ženská. Protože když se tu samici Rexe obětuje koza, jinak se to snad ani vykládat nedá. Kromě feminismu je Jurský park ještě o pojídání potravy a jejím vylučování, v čemž mají dinosauři samozřejmě před lidmi navrch. Zatímco my se civilizovaně moříme s kuchyněmi, jídelnami, příbory a talíři, oni prostě žerou, případně v těch našich místnostech dělají svinčík. Defekace na kadibudce je pak přímo smrtící záležitost.

Radši zůstat 300 let po škole, než mít za úkol na tohle napsat recenzi! Takřka nesnesitelná ukázka jakési kameňákovské narace, kdy je film spíš sledem neprovázaných scén, mezi nimiž navíc naprosto zmateně přestřihává, a k tomu všemu je tu vlastně v hlavní roli Bohdalová. Nejhorší je, že ten film jako pohádka rezignuje i na vyjadřování pozitivních hodnot, a když už se nějaké ty negativní snaží jakoby démonizovat, tak je přitom sám jejich ztělesněním. Hnus.

Skutečně pozoruhodný film, jehož podoba se zcela podřizuje titulní postavě. Oproti Refnově trilogii povídek z kodaňského podsvětí sice zůstává fascinace kriminálníky a buřiči z okraje společnosti, ale rádoby realistickou, spíše pozorovatelskou metodu střídá absolutní stylizace. Rozporuplný Bronsonův charakter, v němž se misí jakási šílená a perverzní forma umění s násilností a primitivismem, se nám představuje jednak skrze samotného Hardyho jakožto excentrického vypravěče (napůl šašek, napůl macho), ale také skrze výstřední kompozice scén podbarvené převážně vážnou hudbou, která svojí neadekvátností posiluje komediální a ironický rozměr filmu. Přímo delikátní je, že ačkoli Bronson vlastně řídí celý film a naplňuje se mu tak jeho touha "být slavný", téhle snaze se Refn zároveň tak trochu vysmívá, když svého vězně v roli baviče a vypravěče doslova staví na jeviště před publikum, které, jak se zdá, Bronsona obdivuje neupřímně, je spíš nastrčené a reagující jaksi "povinně". Vypadá to, že ti lidi tam přišli pod pohrůžkou, že jim jinak bude zmasakrován ksicht. Koneckonců, jako rukojmí se při sledování můžeme cítit i my sami, diváci.

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší.