Reklama

Reklama

Sladký život

  • Itálie La dolce vita (více)
Trailer

Obsahy(1)

Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (285)

MIMIC 

všechny recenze uživatele

Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. ()

novoten 

všechny recenze uživatele

Sladký, ale neproniknutelný. Jak umí Fellini v některých dialozích zaujmout a téměř až strhnout, tak dokáže v divácky náročné tříhodinovce stejně důkladně nudit. Mastroianni se bohémsky rozehrává na plné obrátky, ale jeho Marcello nemá dostatečnou charakterovou váhu, která by si zasloužila takový prostor. Nejvíc mě ale mrzí změna intimního dramatu do těžké kritiky, která celý film rozmělňuje do několika částí, které spolu víceméně přestanou jakkoli souviset. Zůstávám tak v hodnocení viset trochu bezradně. Cítím z tohoto snímku sílu, jakou může nabídnout jen dobrý film, ale mě naplno zasáhnout nedokázala. ()

Reklama

imf 

všechny recenze uživatele

Dostals mě, Federico. Místy zdlouhavé, místy strojené a příliš mentorské, ale zároveň moudré, hluboké a mrazivě přesné. Film je jako blonďatá kráska... první půlhodinu se kolem ní nesměle točíte, ale když si jí pustíte k tělu, sevře vám srdce chladnou dlaní. A pak už je na všechno pozdě... jen čekáte až povolí stisk a vy budete moci přebrat tu armádu emocí a myšlenek. V každém z nás je kus Marcella a na každého někde čeká síť... tak hlavně skočte do té správné, abyste v ní nezemřeli, nýbrž spokojeně rozkvetli. ()

asLoeReed 

všechny recenze uživatele

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) ()

Superpero 

všechny recenze uživatele

Felliniho moc rád nemám, ale tohle se mi kupodivu i přes nevkusnou délku líbilo. Dost má na tom podíl fakt, že jsem se dokázal ztotožnit s Mastroianniho postavou. Opět to vizuálně dobře vypadá, opět je tam skvělá hudba a opět hafo zbytečné vaty a další Felliniho trademarky. Potěšila mě i role Lexe Barkera, kterého já dost můžu. ()

Galerie (125)

Zajímavosti (22)

  • Producent Dino De Laurentiis do role Marcella navrhoval Gérarda Philipa. Marcello Mastroianni byl podle něj "příliš měkký, rodinný typ“. (džanik)
  • Pro hlavní hudební téma použil skladatel Nino Rota píseň "The Ballad of Mack the Knife“ z muzikálu Kurta Juliana Weilla podle "Třígrošové opery" Bertholda Brechta. (Aelita)
  • Ve Španělsku byl film kvůli cenzuře uveden až v roce 1981. (džanik)

Související novinky

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

Sen noci svatojánské s živým doprovodem

05.06.2020

K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného  loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou… (více)

Kánon filmu 2011

Kánon filmu 2011

13.02.2012

V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)

Reklama

Reklama