mat.ilda

Zvědavost na výkony Tomasze Schuchardta a Dawida Ogrodnika, kteří nedávno tolik oslnili ve snímcích Chrzest a Chce się żyć, mi nabídla příležitost k seznámení s polským hip hopem a jeho legendou, skupinou Paktofonika a zároveň i s jejím předchůdcem, formací Kaliber 44... a jsem opět příjemně překvapená. Ani ne tak filmem samotným, trpícím nejednou nedokonalostí (několikrát vlezl do obrazu mikrofon, například), jako - nevěřím, že to píšu - tvorbou těch zasmušilých chlapců, vedených psychicky rozhozeným Magikem a nelze než souhlasit s Tygrys(d)em - ty kousky mají rozhodně něco do sebe.

Hra na dva spravedlivý a jednoho pastýře... V situaci, jako tahle, je dobré počítat s Bohem, jasně, že každý s tím svým, aby nedošlo ke střetu zájmů - naděje, že se božstva domluví, by tady byla, a lidé, pokud je dokážou následovat, stejně tak... Jenže, ještě je tady ten zlej a sobeckej svět kolem nás...

Zapadákov - to je moje, tam se nemusíš ptát lidí, jak se mají - poznáš to... a když potřebuješ uprostřed noci něco urgentně vyřešit, hupsneš sousedovi přímo do postele a věc v klidu proberete. A kde jinde, než ve vidlákově, by se vás první den v práci zeptali, zda nepotřebujete nějaký kokain? Jen doufám, že až i u nás na vsi bude třeba doktora, bude to filmový maniak a pořídíme si kino, třebas i s plátnem z prostěradla. Už nevím, kdy jsem se naposled u filmu tak uvolnila, žádné stydno z trapností, žádná křeč... jen citové tání a permanentní úsměv - ač je mi jasné, že takový přístav nikde na světě nenajdu...

Ještě, že jsem seděla, vám řeknu - díky komentářům, které jsem si prozřetelně četla před projekcí, což běžně nedělám... Termín komentář bych v těchto případech změnila na ódu, už jen pro abúzus slůvka geniální, které mě v panice donutilo pátrat v záhlaví, zda se proboha nejedná o žánr! Takže já se teď podělím o své dojmy, kde na "g" budou začínat jen výkony herců - tedy gumové... ani plán loupeže mně nepřišel nijak perfektní, ale zato celkem odpovídající skutečnosti, proto taky většina lumpů končí za mřížemi, ještě v tom lepším případě, že. Lineární neuspořádanosti nechci upírat prvenství, sofistikovanost však ano. Po nějakém tom odlehčení vtipem ani stopy, pokud k němu neměla posloužit krása pokladníkovo sviňské ženy nebo úsměv čarostřelce Nikkiho. Největším krachem se ale ukázalo být soupeření vypravěče a hudby o to, kdo je rušivější - a nemůžu se rozhodnout. Nezklamala noir atmosféra a stylizace padouchů (prostě padouši ze starých časů mně přijdou mnohem víc padouchovitější, než ti současní), jakož i staré dobré propriety typu futrál na hudební nástroj a nakonec i vcelku napínavý průběh loupeže. Můj verdikt beztak nemůže znít jinak, než - dalo se. I s přihlédnutím k době vzniku.

Krajně podezřelé v maličkostech, které vám nesedí a tak hádáte, jestli je to záměr nebo prostě jen špatný film. Po předčasném odhalení pointy jsem došla k názoru, že obojí, ale zvědavost mě přesto postrkovala kupředu, vstříc něčemu, co mně přeci jen zavře ústa, zívačkou však došlo k pravému opaku... Odnáším si tak pouze příjemný pocit z přítomnosti Harveyho Keitela i Miry Sorvino a úsměvný postřeh ohledně papuly Giny Gershon - Joker bez jizev či dokreslených kontur, hmmm :-)

Nebezpečné euromyšlenky v sranda konceptu a ocením jen jednu z nich - zaměstnávat ve školství propuštěné mukly, podmínkou dokončená základka, víc netřeba, protože kdo se chce při současné úrovni skutečně něco naučit, pak jedině samostudiem... 42 minut - můj strop, s jedinou možnou reakcí na děj, dialogy a herecké výkony - fakjů, pane učiteli! A jako bych několikrát zahlídla Sagvana Tofiho, hergot!

Jsme v koncích... a kdo není? Tak pravil jeden ze zneuctěných životem v předvečer milénia v anonymním městě, které by se jednou mohlo stát i tím naším... stačí popracovat na všeobecné lhostejnosti a prohloubit otupělost. Možná už nastala ta chvíle - vyjít do ulic a bít se za lepší časy (neskutečně mrazivé scény s demonstranty), dřív, než se navrátíme k obětování nevinných. Oproti svému volnému nástupci je Píseň z druhého patra děsivou depresí, vyvolávající skřípavý smích, který nepřináší uvolnění, snad, že Andersson v mezidobí objevil nějaká ta pozitiva...

Zdají se vám sny, ve kterých se navzdory vypouštěným nesmyslům a idiotskému chování každý tváří totálně důležitě a vše, co se v nich odehraje, byť by to byly sebevětší pitomosti, proběhne zcela přirozeně a nikdo se ničemu nediví, včetně vás samotných? Tak podobné povahy je i tenhle film - jako bláznivý sen nebo libovolný dokument od Ulricha Seidla, mě ještě napadá... :-) Konečně, právě sny samotné zde dostávají svůj prostor a já nestačím žasnout nad nápadem přenést jejich absurdno na plátno, navíc s takovou lehkostí a vtipem, jako v Du levande. Nic, půjdu spát, zítra je taky den... a ať se mi něco hezkého zdá... třeba od Roye Anderssona.

Podzimní New York v teplých odstínech, hravý džezík a Woody Allen coby neortodoxní obyvatel židovské části Brooklynu, otec snad deseti malých černoušků a také majitel upadajícího antikvariátu, nezapře obchodního ducha předků, přetaví náhodnou poptávku v nabídku a sobě i svému jedinému zaměstnanci hbitě změní pracovní náplň - stane se pasákem a věkově mírně pokročilý Fioravante jeho děvkou... a nevedou si vůbec špatně. Výhody nové živnosti i úspěch u fešných klientek galantnímu gigolovi mírně zkomplikuje seznámení s vdovou po rabínovi, jeho manažer se zase stane terčem žárlivosti bdělého strážce židovské občanské patroly... Relaxační jednohubka kombinující Woodyho komično a Turturrovu melancholickou poetiku.

Svírajících devadesát norských minut, temnějších než Mordor. I tak můžeme žít... i když v některých případech je slovo žít docela nadnesené. K jednotlivým příběhům se vyjádřím následovně - možná by se slušelo zeptat, zda partner sdílí stejné nadšení pro dobrovolný odchod... je třeba zabít tyrana aneb takových já nelituju... a konečně, rodina má být pohromadě - za všech okolností... Odtažitě podaná deprese s krutým zakončením, kterou nebudete chtít vidět dvakrát.