Tsuki

Překvapilo mě, jak moc tentokrát Japonci kopírovali, což se běžně nevidí a filmu to rozhodně ubírá body. Nejen že použili stejný námět, ale v podstatě téměř přesně převzali i množství scén a vtipů, tak jak je můžeme vidět v 50x a stále poprvé. Namísto Drew Barrymore a Adama Sandlera však sledujeme Nagasawu Masami a Yamadu Takayukiho. Yamadu sice nijak zvlášť nemusím, ale přesto mi byl v roli sympatičtější než Sandler (který mi na postavu Don Juana a lamače srdcí neseděl ani trochu, když jsem kdysi původní film viděla). Nagasawa byla naopak pro roli vysloveně skvělou volbou. Moc se mi ve filmu líbila. Japonci udělali dobrou práci v tom, že zbavili příběh některých nevkusných vulgarit a neduhů a nechali pouze to, co je ještě v mezích, je to vtipné a funguje to. Takže to opravdu fungovalo a vznikl z toho docela fajn film. Ale na druhou stranu je ostudné, že nepřišli s větším množstvím vlastních nápadů a že námět nepřizpůsobili víc obrazu svému. Suma sumárum, slabší 4 hvězdy, ale přesto ještě 4. (Viděno na palubě letadla společnosti Lufthansa.) ~(3,6★)~

Rodinné drama, které jsem chtěla vidět především proto, že tam hraje Toda Erika a Sometani Šóta. Pár scén tam bylo opravdu moc hezkých, ale přestože tam jde o citlivé rodinné vztahy, bolestnou minulost i smíření, které by měly diváka dojmout, jako celek mě to osobně zanechalo spíše chladnou. Přišlo mi, že ono "rodinné drama" je tam tak nějak uměle nafouklé a že se ze všeho zkátka dělá větší tragédie, než ve skutečnosti je. Hlavním důvodem je to, že původcem oněch rodinných "šrámů" a nedorozumění byla podle všeho nedostatečná komunikace. A nemůžu si pomoct, ale u filmů mě vždycky hodně irituje, když si postavy věci upřímně neříkají, ba dokonce někdy úplně mlčí a ignorují se, než aby si něco vysvětlili a vyříkali. A právě tohle mi na filmu přišlo do očí bijící. Není pak divu, že s tímhle iritujícím pocitem jsem se jen těžko mohla sžít s postavami natolik, aby mě to dojalo. Ostatní Japonci, sedící v kině, však podle všeho měli jiný dojem, jelikož tam ke konci uplakaně popotahovali. Abych však filmu úplně nekřivdila, musím uznat, že jelikož jde spíše o konverzační druh filmu s množstvím dialogů, je rozhodně velmi náročný na pochopení, pokud ho vidíte v japonštině bez titulků jako já. Přiznávám proto, že sem tam mi nějaké ty detaily v konverzaci unikly, což mohlo o kapku snížit pochopení celého filmu a potažmo i celkový dojem. I tak si však stojím za svým názorem, že je mnoho lepších japonských rodinných dramat. Toto je sice herecky dobré, ale příběhově a režijně to vidím jako průměr. Možná ani není divu, jelikož pro Tokiwu Širóa je to očividně jak režijně tak scénáristicky jeho prvotina. (Viděno 10.11.2019 v kině MOVIX, Ario Kameari, Tokio.) ~(3,2★)~

Film o svazujících pravidlech a velmi přísných podmínkách, panujících na jedné střední škole, a dvou spolužácích, kteří se těm pravidlům rozhodnou postavit v zájmu jejich spolužačky Mačidy. Celý film je jakýmsi voláním mladých po svobodě a svobodném projevu, a právě onou tématikou svobody, volnosti a přirozenosti je to film velmi sympatický. Samozřejmě je v tom však hodně nadsázky, a vůbec vyobrazení oněch přísných pravidel na škole je hodně extrémní (v reálu to snad až tak přes čáru není). I přes filmovou nadsázku si ale myslím, že tato tématika dost možná hodně rezonuje s názory mladých Japonců. Přece jenom je fakt, že na japonských školách jsou pravidla a požadavky na studenty mnohem větší než u nás (a to samozřejmě nemluvím jen o povinnosti nosit uniformy, ale i o mnoha jiných povinnostech, které nutí studenty věnovat škole a školnímu kolektivu enormní množství času). Zkrátka mám dojem, že tento film může být příjemným "ventilem" pro mladé japonské studenty, kteří by rádi od někoho slyšeli, že situace opravdu může být jiná. A já mám z toho potažmo taky radost, protože je vždycky fajn vidět, že si Japonci určité nešvary své společnosti uvědomují, a jsou schopni na základě toho tvořit inspirativní filmy či knižní díla... Mimochodem, herečku Motolu Serenu (Mačida) jsem až do teď neznala, ale uznávám, že její zjev je opravdu výjimečný a jen tak se z paměti nevymaže :) (Viděno 9.11.2019 v kině SHINJUKU PICCADILLY, Tokio.) ~(4,2★)~

Přirozeně a uvěřitelně ztvárněný film, který však zároveň dokáže lehkým způsobem pobavit i dojmout. Líbí se mi, že vztah mezi sedmnáctiletou Akirou a starším manažerem restaurace byl vyobrazený právě takto - láska sice jednostranná, ale náklonnost a lidské pouto tomu nechybí. Navíc kontrast charakterů těchto dvou postav byl místy opravdu humorný. Jednoduše řečeno, další z příjemných japonských filmů, které mám tak ráda... (Viděno na palubě letadla společnosti ANA.) ~(4,1★)~

Je pravda, že z původního teaseru jsem měla o filmu malinko jinou představu, než jak ve výsledku působil jako celek, ale přesto jsem s další Yaguchiho filmovou jízdou (nutno říci, že tentokrát muzikálovou!) nadmíru spokojená. Nedosahuje možná takových kvalit jako například jeho Wood Job či Happy Flight, ale pokud máte chuť na tak trochu šílenou muzikálovou komedii, tak toto je výborná volba. Film, který rozhodně dokáže pozvednout náladu a pobavit. Jsem ráda, že jsem měla film možnost vidět tak brzy po premiéře. (Viděno na palubě letadla společnosti ANA.) ~(4,2★)~

Film, který se rozhodně vryje do paměti. Není to však filmem jako celkem, ani jeho příběhem či stylem vyprávění / vystavění příběhu. Jeho síla plně spočívá v hereckém výkonu Joaquina Phoenixe. To, s jakou uvěřitelností a hloubkou zvárnil postavu Jokera včetně jeho psychického vývoje až do zvrácené a pobavené lhostejnosti vůči okolnímu světu, to je něco, co se jen tak nevidí. Jeho "Joker" je možná trochu jiný, ale stejně jako kdysi Heath Ledger, vyzařuje silnou auru, která je podle mě důkazem maximálního vtělení se do postavy. Navíc jeho ztvárnění bylo tak syrově realistické, že jsem ani neměla pocit, že se dívám na nějakou primárně komiksovou postavu. Působil jako skutečný člověk, jehož týrání matky a násilí, kterého se na něm dopouštělo okolí, skutečně psychicky zahnalo až tam, kde skončil. Opravdu šokující obraz pádu člověka do nejhlubší temnoty vlastní psychiky. Jen těžko se na to kouká jako na klasický film založený na komiksovém základu. A skutečně se to dá nazvat spíš "obrazem" než filmem, který by měl příběh od A do Z. Což asi taky nesedne každému. Sama jsem zvědavá, jestli tohle bude mít nějaké pokračování, a pokud ano, jaké bude mít ztvárnění, jelikož si to dost dobře nedokážu představit. Objevení postavy Bruce Wayna by však rozhodně napovídalo, že pokračování se chystá... ~(4,4★)~

Na jedno podívání dobré, ale okamžitě po skončení mi bylo jasné, že tohle není ani film, který by mi dlouhodobě utkvěl v paměti, ani film, který bych někdy toužila vidět znovu. Začátek mi navíc přišel zbytečně chaotický. Pak už to naštěstí bylo lepší, ale "cynický" Neo, krásná policistka Rachel Weisz a k nim horda démonů v čele s mexikánským Mamonem... zkrátka to nebylo to pravé, co by mě přesvědčilo o kvalitě a hloubce příběhu. Ne že by odkazy na biblické postavy nebo snad finální zobrazení Ďábla nebylo zajímavé, jen toho na mě bylo moc najednou a říkala jsem si, proč je v tom vlastně takový guláš a proč je tam těch postav tolik (mladíček Shia LaBeouf nebo jakýsi poloanděl ztvárněný Tildou Swinton... na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu jsem neviděla velké opodstatnění, proč tam ty postavy musely být). Koncentrovanější děj by za mě byl lepší. ~(3,3★)~

S filmy Woodyho Allena sice nemám moc zkušeností (v zásadě jsem předtím viděla jen 2 jeho filmy), ale přesto mi bylo jasné, že se opakují jeho klasiké tendence ohledně vyobrazení milostných vztahů a charakteru hlavní mužské postavy. Možná však právě proto, že mám srovnání pouze se dvěma jeho filmy, mi to vlastně vůbec nevadilo. Naopak jsem byla schopná se na to dívat jako na něco nového a "čerstvého" (což by mi zkušenost s vícero jeho filmy možná neumožnila). A ve výsledku to pro mě byla velmi příjemná oddychovka, ve které jsem si užívala především herecké výkony a obecně řečeno zkrátka "herce v zajímavých rolích podle Woodyho Allena". Nejvíc mě zaujal výkon Elle Fanning, která byla v roli otravně horlivé a trochu samolibé Ashleigh tak výborná, až mě ta postava skutečně štvala :D Na Timothéeho Chalameta a Selenu Gomez bylo taky fajn se koukat, přestože vývoj jejich vztahu nebyl zrovna uvěřitelný. A v neposlední řadě mě bavili i ostatní v menších vedlejších rolích (včetně Diega Luny nebo Cherry Jones, která byla v roli Gatsbyho matky hodně přesvědčivá). Dějově sice nic světoborného, ale jako film s "útulně" příjemnou deštivou atmosférou, na který se podívat třeba za lenivého odpoledne, to zkrátka fungovalo. Já byla spokojená. ~(4,1★)~

Z Cimrmana jsem doteď viděla pouze Afriku, která mě nijak zvlášť neohromila. O to víc mě mile překvapil Záskok, který je údajně jeden z nejlepších počinů Divadla Járy Cimrmana. A musím uznat, že to tak nejspíš bude, protože obzvlášť ona "hra ve hře" byla od začátku do konce k popukání. Tomuhle se říká humor se vším všudy. A minimálně v záznamu sednou všem role jako ulité. Z obsazení je samozřejmě nejvýraznější a zároveň nejvtipnější figurou Svěrák v roli Prácheňského. Jeho ztvárnění, kde se snoubí arogance se stupiditou, je zkrátka nezapomenutelné. ~(4,3★)~

Měla jsem za to, že půjde o seriál o životních příbězích lidí, kterým se něco v životě nepovedlo, přestože měli potenciál k tomu to zvládnout a dotáhnout to do konce. Tedy v podstatě seriál o různorodých zmařených šancích. Že jde o zmařené příležitosti je sice fakt, ale bohužel se poměrně rychle ukázalo, že nejsou různorodé, ale naopak jde pouze o situace týkající se sexu nebo milostných románků. A hned u druhého nebo třetího dílu divákovi dojde, že se stále jen opakuje podobný příběh. Skoro to na mě působilo jako jakási seriálová snaha povzbudit mladé Japonce k tomu, aby sebrali odvahu a navázali vztah s druhým pohlavím (což je ostatně jeden ze současných problémů Japonska - neschopnost mladé generace Japonců se družit, randit, navazovat milostné vztahy a potažmo zakládat rodiny...) Samy o sobě jsou sice některé příběhy docela zajímavé, ale jako seriál to vůbec nefunguje. Navíc tři hlavní postavy (které tvoří jakousi "komisi", která má posuzovat jednotlivé příběhy a hodnotit, zda šlo situaci dotáhnout do konce či nikoliv) se chovají natolik šablonovitě, že je po pár dílech nuda to sledovat, jelikož je jejich reakce vždy stejná a tedy předvídatelná. Jediný odklon od opakující se tendence je až poslední díl, kdy svůj příběh pro změnu vypráví žena (jinak jsou všechny příběhy z pohledu muže). Jenže nakonec to krom poznání, že ženská členka komise je dost možná zaujatá proti mužům (vzhledem k její odlišné reakci na ženský příběh), nepřináší nic nového ani žádné vyústění seriálu. Zkrátka to skončí tak, jak to začalo. Vlastně není jasné, co tím vším chtěl seriál říct. Dost matoucí byl i jakýsi "speciál", který mi nabídl Netflix jako v podstatě poslední díl (přestože to není poslední díl) - jedná se o podivný mišmaš, který má nejspíš fungovat jako reklama na tento seriál, až na to, že na reklamu ukazuje ze seriálu až příliš mnoho, ale zároveň to dost dobře nefunguje ani jako "film o filmu", který byste si pustili až po zhlédnutí. Míchají se tam výpovědi herců, kteří mluví sami za sebe, s výpověďmi herců za postavu (tedy v roli), plus do toho množství záběrů z jednotlicých dílů seriálu (které by případnému potenciálnímu divákovi jen spoilovaly některé dobré momenty seriálu)... zkrátka to nemá ani hlavu ani patu a není vůbec jasné, k čemu tenhle "speciál" vlastně je. Jen to umocnilo můj podprůměrný dojem z celého seriálu. Docela škoda, že tématiku "zmařených šancí" neuchopili úplně jinak. Nazvala bych to v podstatě "zbytečným" seriálem, kde je trochu škoda dobrých hereckých výkonů (přecejenom tam účinkuje pár známějších japonských herců). ~(2,1★)~