imf

Kvůli vymazlenému vizuálu (i nejobyčejnější záběr má tzv. LOTR treatment) a klinicky čistým kulisám dochází k paradoxnímu jevu, totiž že napětí či strach se ne a ne dostavit. Někdo by mohl říct, že u thrilleru o vraždícím sousedovi, mrtvé teenagerce a citově strádající rodině je to problém, ale Jackson si najde okliku, jak fincherovsky potemnělé scény s vynikajícím Stanley Tuccim obehnat plotem sitcomových vložek se Susan Sarandon, nebo karlíkovských úletů Saoirse Ronan. Problém je v tom, že jen tvůrčí sebevědomí nestačí. Žánrová rozpolcenost, ještě posílená knižní předlohou, tak film postupně žere zevnitř. Naštěstí kromě pohledné slupky zůstává i neodpáratelná snová atmosféra, budovaná vynikajícími herci a dobře načasovaným přepínáním mezi jednotlivými rovinami děje. Pro většinu lidí bude taková polovičatost nepřijatelná. Ten zbytek kvůli ní snímek po několika týdnech vypustí z hlavy. Tak či onak prohra mainstreamového Jacksona, ale zároveň důkaz, že v něm pořád ještě hoří duše rebela. Snad ji při črtání celovečerního Tintina zužitkuje líp. (70%)

Rozpracovaný upírský svět mě bavil od lidských stáčíren až po espresso s A+ příměsí, stejně tak oceňuju Spierigovic vizuální olejomalbu (do Ultraviolet chybí jen kousek, ale tady mě to nerušilo). S logikou už je to trochu slabší a jakmile se začne cokoliv řešit, ať už rozumem nebo střelnými zbraněmi, začíná film bruslit na tenkém ledě. Přesto je to po Bladeovi první upírská pecka, která se nebojí absurdit a experimentů, i když s prvním zvratem selhává a boří se čím dál tím hlouběji do scenáristických kiksů, zjevně ve snaze vykřesat ze zápletky trochu tempa. Klišé, kýč a kraviny, ale přesto velmi zábavný a koukatelný maglajz, kterému bych s klidem dal šanci v televizním spinoffu nebo druhém dílu, co poputuje rovnou na video. Ten původní nápad za to stojí a Ethan Hawke i Sam Neill ho budují se ctí. Už kvůli nim byste si trochu cucnout měli.

Thomas Jane vždycky s plnou kapsou replik a nábojů, Elsa Pataky střílící pro změnu sex-appeal ze všech křivek a nad tím vším nečekaně restartovaný Russell Mulcahy, který opisuje z noirových biblí, šteluje kontrast a krvavé přestřelky plné psychotických postaviček snímá ladnými švenky, v nichž je vždycky dost času na finální hlášku nad doutnající mrtvolou, sitcomový humor nebo inspiraci japonskými ujeťárnami. Dohromady trochu kočkopes, ale štěká moc pěkně - tak trochu jako tommy gun s nekonečným zásobníkem. Další díl servírovat hned a do poličky stavět ne vedle, ale před Sin City.

Slibné, snesitelné, neurážející. Od budoucího režiséra Predators jsem asi čekal víc, ale Antal na druhou stranu s béčkovým obsazením natočil za minimum peněz maximum kasařské rutiny, která jako by vypadla z přelomu osmdesátých a devadesátých let. S rozpočtem roste chuť a s obsazením snad taky, takže to beru jako příjímačky a těším se na maturitu.

Nancy Meyers a další óda na to, že mít sex po padesátce je fajn a všichni v sále to musí vidět! Ačkoliv věřím v dlouholetý sexuální apetit, některých záběrů bych mohl být ušetřen. Dodnes nevím, jestli mě víc děsí rachitický Steve Martin bez panterovského přízvuku nebo těžkotonážní a zcela nahý Alec Baldwin, který si po úspěšném zásunu pohladí Meryl Streep v rozkroku a řekne "konečně doma". S morálně pokřivenou zápletkou mám ten nejmenší problém, tahle dialogová a dějová bída útočí pod pás hlavně obrazem a zvukem. Vraťte nám Mamma Mia a chrchlajícího Brosnana. Všechno, jen ne skypování s odhaleným Baldwinem.

Nejdřív jsem si myslel, že je to povrchnější než Reitmanova tabáková óda. Pak jsem si myslel, že je to nudnější než epopej uhláškováné těhotné teenagerky. Jenže pak jsem si uvědomil, že povrchnost byla jen maskovaným štítem, který mi měl znemožnit uvědomění, že i já táhnu svůj batoh. A že tahle jednoduchá, až spielbergovská fráze, skvěle funguje i bez filozofického chrapláku George Clooneyho, úmyslně husičkovské Anny Kendrick i životem protřelé Very Farmigy. Lítám v tom je jen nažehlenou a vycizelovanou demonstrací pravidel, které skrytě ovládají životy většiny lidí. Právě jejich "nabílednost" by snad někoho mohla svést k pocitu, že Reitman trivializuje a hraje na oscarovou jistotu. Ale ono to opravdu není o jemném jazzíku, záběru na plovoucí oblaka a pár hláškách o elitním klubu sběratelů kreditek. Otevřete svou mysl, otevřete svůj batoh, a tenhle film rázem začne vypadat jinak. A pokud to cynikové nazvou lacinou spielbergovinou, tak ať si... myslím, že s takovou pochvalou Jason snad ani nepočítal.

Paranormální aktivita se zelenými mužíčky natočená na trochu lepší kameru se slavnějšími herci? Nebo prodávání bludů pod rouškou senzacechtivosti? Film má své světlé okamžiky - většinou když někdo nelidsky řve, levituje nad postelí a trhá hlavou jako ve Vymítači ďábla, ale jinak je to takový narativní teleshopping, který slibuje, že když v následujících patnácti minutách neodejdete, dostanete pointu a k ní ještě jednou zdarma. A samozřejmě je to podraz. I bez Horsta.

I druhá zastávka potulného romantického cirkusu plného velkých příběhů, sdělení i režisérů, je lákavá nejen kvůli metropoli, v niž se odehrává. New York je tu jednotícím prvkem, společnou kulisou, zatímco Paříž byla loni svou pestrostí právě oním elementem, který větvil a košatil příběhy jednotlivých postav. Tam kde je Paříž zasněná a příjemně předvídatelná, tam je New York melancholický a klikatí se v nečekaných zvratech, nedořečených a nedořešených výpovědích... všechny cesty ale vedou do srdce, takže je to opět jen a jen procházka krevním oběhem. Tentokrát trochu pomalejší, vizuálně i duševně vykoupaná v bourbonu, ale o nic méně opojná.

Opojně pomalé, beznadějně depresivní, se všemi odstíny šedé, špínou, kterou nesmyjete a vizí před níž nelze utéct. Hillcoat zahalil Ameriku do nejponurejších barev a zadaptoval McCarthyho knížku s takovým důrazem, že začnete ve sklepě vršit zásoby a učit se střílet z luku, stahovat místo filmů králíky a hledat nejrychlejší cestu k nejbližšímu krytu. Mortensen je sázkou na jistotu, Kodi Smit-McPhee je příjemným překvapením, ale klobouk letí k nohám Hillcoata, který publikum válcoval už v Proposition. Apokalypsa, ze které běhá mráz po zádech. Řemeslo, které hřeje. A film, jenž nutí k zamyšlení.

Boys will be boys. I když Downey hraje znovu Tonyho Starka, i když na Ritchiem Madonna napáchala zřejmě nenapravitelné škody, přesto je Holmes uvědomělým popcornem, který neztrácí kontakt s předlohou ani s cílovým publikem. Akční scény střídá pomrknutí na čtenáře, kočkování hlavních hrdinů (zní to gay, ale... však uvidíte) táhne diváka skrz pomalejší pasáže a starý dobrý (skrz naskrz neviditelně digitální) Londýn vás vtahuje do svých ulic se stejnou elegancí, s jakou Holmes střílí z rukávů své dedukce. Je to lehké, trochu povrchní, ale s rafinovanou příchutí, dlouhým ocasem, který žádá opakované zhlédnutí. K čertu s pobouřenými holmesology, tenhle update jiskří jak obloha o Silvestru a když Zimmer hrábne do synťáků a Downey v hlavě zkalkuluje, jak poslat protivníka na šest měsíců do nemocnice, je vám jasné, že tenhle Sherlock má nejen pohnutou minulost, ale i světlou budoucnost.