imf

Průměrná náplast na mizernou trojku. Vykrádačka klasického schématu "co kdybych žil trochu jinak" nabírá na síle až v poslední třetině, ale i tam se chytne jen spád a podtext, nikoliv vynalézavý humor z prvních dvou dílů. Ten chybí i tentokrát, což pár šustících hlášek a křečovitého poskakování zakrývá ještě hůř než unylý a zaostalý vizuál. Jděte na originál, dabing ubíjí i ty poslední pokusy o snahu dotáhnout zeleného veterána do důchodu se ctí. (50%)

Že by béčková předehra k Expendables a manuál k tomu, jak vysekávat poklonu divokým osmdesátým letům? O Florentinovi víme, že tohle umí jako nikdo jiný. Pečlivě opsané dějové osnovy doplněné fotogenickými zpomalovačkami a borci, kteří propůjčují končetiny moderním stylům (akrobacie je tu možná až příliš) a snaží se zvednout ze země skomírající akční žánr. Zápletka je klasicky muklovatá, tentokrát ovšem připomínající Krvavý sport víc než kdy dřív, nicméně člověku přijde, že Florentine nasázel do scénáře méně klišé než průměrný hollywoodský scenárista (schválně si pak zajděte na Prince z Persie), a to co zbylo je spíš sympatickým pomrknutím na pamětníky. Osou ovšem není uvěřitelná proměna hlavního bijce Boyky ze záporáka dvojky do chápavého antihrdiny ve trojce... většina replik je opravdu jen úvodem k nějaké té bitce. Špičková choreografie, bez výjimky šikovní a ještě šikovnější kluci a spousta času a správných kamerových úhlů, abyste o nic nepřišli a neměli pocit, že vám někdo trhá ten nejlepší žvanec od huby. Undisputed III je zkrátka fan service, hnaná touhou trumfnout úspěšnou a opěvovanou dvojku. Ne že by v oblasti driblujících kung-fu šikulů nebyla konkurence, ale na rozdíl od Florentinova Ninji nebo thajských příspěvků u Undisputed nepřetáčíte ani při dalších zhlédnutích. Děj není bez kouzla a charaktery jsou natolik sympatické, že tu rázem máme mnohem víc než jen výkladní skříň toho, co zvládají dnešní pošuci z ringů a tělocvičen. Chybí jen dobová patina a okoukané tváře, ale to při vší vůli nemůžeme mladým borcům vyčítat. Naopak... jejich poklona kořenům žánru působí čerstvě a dravě. A je v ní naděje, že až přestanou opisovat, vykročí vpřed tou správnou nohou. Dobře si zapamatujte jejich jména... kam přijdou, tam létají třísky a hvězdičky zatraceně vysoko.

Jake je prkno, Gemma má sex-appeal primalexové stěny, ale když se ten film rozjede, hrozně těžko se do něj strefuje, i přes chatrný scénář a vcelku neinteresovaného Newella. Ten se veze na písečné vlně obřího rozpočtu, slušně zabydlené mytologie (film vždy podrží vedlejší postavy, které dodávají humor i texturu děje) a dobrodružného feelingu, který nesmáznou ani Gyllenhaalovy telecí pohledy, ani roztřesené akční scény, ve kterých někdo zoomoval víc, než by bylo zdrávo. V režii někoho jiného by to možná bylo dospělejší a snesitelnější, ale Bruckheimerova ruka je naštěstí celkem pevná. Až tržby zřejmě rozhodnou o tom, jestli se dočkáme dalších pokusů, ale napoprvé to jakž takž vyšlo jak po stránce blockbusterové letní omáčky (v souboji s Titány Prince o notný chlup vede), tak co se týče herní adaptace (dost nevěrné, míchající dohromady Prince a Assassins Creed). Teenageři budou spokojení, hráči nebudou utíkat a labužníci nestihnou díky razantnímu tempu krvácet.

Poor man's Hugh Jackman seká všechno na kusy, hláškuje jak Constantine a prochází světem tak ponurým, že nezbude než zavzpomínat na starého dobrého Conana. Ten sice Howardově předloze moc věrný není, ale Solomon Kane k němu odkáže... oba filmy prezentují hrdinu stavěného z masa, kostí a žiletek, který se musí pořádně ohánět ve světě, kde dobro definitivně odcouvalo a pomatené ženy a čarodějnice se tu grilují rychleji než burgry v Mekáči. České reálie, šedočerné kamerové filtry a zjizvený Marek Vašut ve své asi největší zápaďácké roli fungují stejně spolehlivě jako chrčák Jamese Purefoye. Bůh se na něj vykašlal, peklo po něm pase jako nadržený pitbull a to samo o sobě je dostatečný hybatel všeho kolem. Trochu se to zadrhne až v samotném závěru, navzdory vychytaným digitálním monstrům a kulisám, protože zauzlení dějových linií nelze jen tak přetnout mečem. Michael J. Bassett z toho přesto vybruslil se ctí a nejen fandové kalené ocele budou slintat po dalším dílu, seriálu, komiksu... knize... na celuloidový přídavek si vzhledem k tržbám musíme nechat zajít chuť. O to víc si těch sto minut v krásně hnusném středověku užijte!

Je to lehké a zároveň těžkotonážní, je to béčkové, ale chutná to jako osmdesátková áčka. Srdnatí herci a vizuální facelift zachraňují, co se dá, ale největší překážku staví do cesty divákům zdánlivá nesourodost filmu, který vypadá a chce být moderním metrosexuálním akčňákem, ale stojí po kolena v melancholických hláškách, co zapadaly prachem, a přepálených záporácích, kterým se musíte v koutku duše smát. Losers naštěstí moc často nechtějí, abyste je brali vážně a díky Sylvainu Whiteovi nevypadají jako levoboček, co spadl do kin z regálů videopůjčoven. Nenazýval bych to předkrmem před A-Teamem nebo Expendables, protože nikdo z nás netuší, jak tenhle velký letošní návrat k čistokrevné týmové akci dopadne. Tahle roztomilá jednohubka ale v ústech nezhořkne, ať už to dopadne jakkoliv.

Scénář jak od Tsui Harka (toho novodobého), digitální (dokonce 3D) guláš jak ve Storm Riders a snaha něco sdělit prostřednictvím na sebe vršených akčních scén, které jsou tu bez ladu a skladu poskládány tak hustě, až vás začnou otravovat. Upřímně, hrdinové stráví ve vzduchu víc času než na zemi a běžná konverzace tu nemá místo - buď se tu řve (před bojem) nebo heká (při boji). Vysoký podíl bojových pasáží ale zachraňuje Pingovi alespoň trochu krk. Osobně mám pocit, že by v momentální formě neurežíroval ani reklamu na žužu, ale cit pro choreografii mu zůstal a pár dobrých nápadů se taky najde (brnění našité přímo do těla). Věčná škoda, že těch špatných je o tolik víc a někdo je do scénáře pouští pod tlakem. Jsou to vlastně tři braky v jednom, navzájem se překřikující a hlásící se o slovo... příběh o pomstě, národní hrdosti a mravní čistotě, přičemž všechny složky se snaží mít svůj vlastní dějový oblouk, skřípavě narážejíc do těch ostatních. S ovladačem v ruce je to hezká procházka po spíše čínských než hongkongských filmových dějinách, okořeněná úchvatným comebackem Chiu Man Cheuka... ale jako epický celovečerák? Dokonalý overkill, který chce mít od všeho trochu jako děcko při první návštěvě cukrárny. Záleží jen na vás, kolik sladkého snesete.

Neuvěřitelně přirozená návaznost na první díl potvrzuje, že celek je tentokrát víc než součet jeho částí. Dvojka funguje skvěle jako dovětek ostřeji laděné jedničky. Japonskou nevraživost střídá neochota hongkongských mistrů dělit se o svůj píseček, pýchu japonského karateky střídá arogance britského boxera a ve finále tu opravdu máme Rockyho na čínský způsob. Je to však pouhá třešinka na dortu - Donnie si do nástupu Shahlaviho silových exhibic plně vystačí se svými žáky a konkurenčním Sammo Hungem. Jejich vztah, stejně jako Hong Kong samotný, šel možná prodat lépe, ale filmu prospívá i to, že ubral na naléhavosti předchozí kapitoly. Válka skončila a i když je doba zlá, máte pocit, že to Yip Man konečně může pořádně rozbalit. Wilson Yip se naštěstí nikdy neuchýlí k přehnanému drátování nebo akčním ohňostrojům - hraje na city a klasická oldschoolová klišé o zlých Britech, namyšlených učitelích ze sousedních škol a studentských potyčkách. Sedí to báječně i v moderních barvičkách a přepiplaných kulisách. Donnie navíc do role napodruhé zapadnul ještě o sáh hlouběji, takže mu fandíte takřka instinktivně. A máte pocit, že kdyby kluci natočili trojku, bude z toho série, kterou hongkongské kung-fu od dob Once Upon a Time in China nepamatuje. Jen ty matné dialogy, prokreslení postav a občasné kličky zabraňují, abych oba díly hodnotil výše. Dohromady ale působí silně a promyšleně, jako by Yip skutečně počítal s nějakým vyšším plánem, ve kterém všechno zapadne až do třetice. Tak hoši, vytáhněte "dřeváky" z kůlny a hurá znovu na plac!

Do jednoho skvělí herci (Sam Rockwell si figurku slizkého konkurenta vychutnal do poslední kapky), ovšem nuceni odříkávat generické dialogy v generickém scénáři. Přísná inspirace komiksovou premisou se tentokrát nevyplatila - Favreau jen přemístil dějové linie, aniž by je vylepšil a příliš spoléhá na Downeyho, který se přeci jenom trochu okoukal. Je to solidní řemeslo, stopáž je únosná, ale nepřekvapí, nešokuje... jen propluje a vštípí do hlavy nehezkou myšlenku, že Marvel příliš rychle usnul na vavřínech. Tváří v tvář nadšení a nápadům z filmového Kick-Assu je to jen klasický důkaz o tom, že talent je víc než prachy... A taky docela fajn blockbuster, když trochu (trochu víc než minule) přivřete oči. Ale Favreau tentokrát asi vážně tluče hlavou o strop svých schopností.

Morelův buddy movie pokus má co dohánět, zvlášť tváří v tvář 96 hodinám. Přílišná očekávání milostnému dopisu z Paříže nesvědčí, ve skutečnosti je to klasické bessonovské řemeslo, ozdobené hláškujícím Travoltou. Jonathan Rhys-Meyers absolutně nestíhá, stejně jako zápletka, kterou božský Luc pravděpodobně opět vykouzlil o přestávce mezi první a druhou snídaní, ale když se dílo přenechá kaskadérům, dialogové improvizaci a neřeší se zrovna, kdo odkud a proč přišel, je to lehkonohá zábava s velkými rážemi. Jen počkejte, až se bude Johnny zubit na bazuku a shazovat lidi ze schodů jako poštovní balíky. Občas se zkrátka usmějete, pak se za to možná budete stydět, ale pár hodin po zhlédnutí tomu filmu tak nějak odpustíte. Možná... možná taky ne, ale Charlie Wax už ve vás zůstane.

Usínal jsem u toho jak batole u páté lžíce přesnídávky. McTeigue sice umí sexy comicsový look, ale v duchu ninjovského odkazu ho nešťastně utopil ve tmě a agresivním střihu. Proč jsme před rokem a půl jásali nad úžasnými tréninkovými videi? Proč se Rain mořil v posilovně, když je ze všeho toho poskakování jen efektní stínohra? Film si tím definitivně podepsal ortel smrti u hltačů kung-fu akce, protože co jiného, než ninjování ho mohlo uchránit před statutem superbéčka. Zápletka a výkony nekopajících herců jsou jak z filmu od Asylum a jediný, kdo stojí kromě Raina za zmínku je Sho Kosugi (hezky zvrásněl a spolu se Sonny Chibou tvoří roztomilé japonské duo, které na stará kolena konečně není k smíchu). Jaké si z toho vzít ponaučení? Konkurenční Ninja s Adkinsem je upřímnější nejen 80s tradicím, ale i ninjovskému řemeslu. Assassin se snaží být za každou cenu efektnější (mnohdy je to však měřeno jen zbytečnými hektolitry krve), ale povrchnost a snaha útočit na teenagery z něj crčí jak nulka z proseknuté krkavice.