imf

Opojná prázdninová romantika, která má ostrých hran na rozdávání. Woodyho scenáristické pero je ostřejší než kdy jindy, a i když svíravou londýnskou atmosféru Match Pointu vyměnil za uvolněnou španělskou morálku a pestrobarevné záběry nádherných lokací i herců (platí víceméně o všech, kdo se mihnou před kamerou), není sporu o tom, že do námětů čím dál tím výrazněji pašuje skepsi z toho, že pravá láska je jako ryba, co vám na poslední chvíli proklouzne mezi rukama. Chybující a tápající hrdinové naštěstí nepřestávají lovit a jejich emocionální horská jízda se alespoň na stovku minut stane tou vaší. Chytré, smyslné a s chuťovým jazykem, který vás donutí popřemýšlet o výletu mezi horkokrevné Španěly. Nevím, kde se to v tom staříkovi bere, ale životní energie má na rozdávání a zvládá ji bezztrátově rozdávat všem, kdo mají chuť dohlédnout dál než k pohádkově dokonalým loknám Scarlett Johansson nebo čarokrásným kadeřím Penelope Cruz. Tenhle film totiž nejen dobře vypadá, on i hrozně dobře chutná. Ještě jednu porci. Prosím...

Skoro jsem si i poplakal. Nejen nad návratem akčního hrdiny a působivou reminiscencí, ale hlavně nad tím, že se našel odvážlivec, který ho vytáhnul nad "bahno" videobéček a dal mu šanci promluvit jasným hlasem. Každý si svůj návrat nemůže odrežírovat jako Sly, ale Mabrouk El Mechri Van Dammeovi posloužil jako nejlepší možný mikrofon. A i kdyby tenhle film byl symbolickou labutí písní stárnoucího Belgičana, bude to happyend a důkaz o tom, že lze utéct stínu vlastní kariéry a ještě ho v žánrové odbočce hezky sejmout otočkou i s úroky. Měli bychom čekat na velký coming out i u Stevena Seagala? Po tomhle filmu bych už věřil čemukoliv.

Mám sice v podobných kuchařských rozstřelech radši čínskou školu (Chinese Feast, God of Cookery), ale tohle bylo drama i komedie v jednom, nezávislé a přesto dost mainstreamové, japonsky švihlé i asijsky komorní. Prostě všehoCHUŤ. Ovšem grilované tenké střevo byste do mě nedostali ani po třítýdenní hladovce. (70%)

Před pětadvaceti lety kultovní komedie, po pětadvaceti letech smutná zimní deprese, ve které se zoufale motá několik stářím zkroucených duší. Bylo by to odvážné ohlédnutí, kdyby Radek John nesklouzával k bezkrevnému deklamování původních hlášek (tvoří minimálně půlku dialogů!) a posunul hrdiny trochu dál. Bohužel dochází jen k tomu, že všichni zjišťují, že jim dávno není dvacet let a vlastně už ani dvacet pět. Pokud se v tom mají duševní důchodci v publiku poznat, je to příliš chabá náhražka, kterou nezamaskují ani jako vždy kvalitní Brzobohatý a Freimanová (ostatní zjišťují, že odválet teenagersky rozjíveným stylem pár hlášek už prostě v padesáti nejde) nebo sentimentem nadopovaný soundtrack. Jediné co zmatenému divákovi zbude jsou ozvěny originálu, dostávající v opuštěné chatě, po které bloumají zapomenutí hrdinové a ztracené iluze, nečekaně hořkou příchuť. Osobně jsem docela zvědavý, jestli tahle filmová variace na třídní srazy po pětadvaceti letech někoho osloví. A věru to není o zavírání očí před realitou nebo požadavkem na příjemný český film, který pohladí. Je to o přístupu. Vážně by nás mělo bavit sledovat, jak milovaní hrdinové pláčou nad životními strastmi, aby si je pak odjeli dál pěstovat na konci filmu? Zestárli jsme. Všichni. S tím rozdílem, že autoři se toho, čeho se na nich dopustil zub času, na stříbrném plátně vyrovnat nedokázali.

Tady se zas někdo příliš snažil. Chemie mezi Vaughnem a nemístně kostnatou Reese do sálu ani nedorazila, kadence hit-n-miss gagů připomíná poslední ferrellovky a romantiku byste v příběhu dvou volnomyšlenkářů taky hledali marně. Opravdu do tuhého však začne jít, když roztomile cynické postavy objeví kouzlo rodinných hodnot. Dá se to vydržet v podstatě jen díky vedlejším postavám (ne že by byly bůhvíjaké, ale rozhodně jsou výrazné) a velmi střídmé stopáži. Vypadá to, že v poslední době máme nárok jen na jednu průměrnou romantiku ročně. 27 šatů mělo premiéru na jaře.

Asi jsem se zbláznil, ale uznám Kotíkovi vydřenou třicítku za absurdní reklamní vložky a snahu o zkopírování zápletek odjinud. Ten film se pod kopanci do žeber (přisadil si snad každý ze štábu) snaží naznačit, že má potenciál. A možná je to i tím, že jsem si konečně uvědomil, že na rozdíl od Trošky a některých smrtelně vážných pokusů z české dílny se můžu prostě jenom bavit nad tím, jak to jde celé do háje. Vy nám taky, šéfe, je mnohem zábavnější než Anglické jahody. Škoda, že je to v kategoriích, které nelze měřit čísly. :) (30%)

Nesympatická televizní nuda, kastrovaná při plném vědomí ústřední hereckou dvojicí (učebnicová letargie) a pidirozpočtem, který kulisy degraduje na úroveň vesnického divadelního představení. Ten film jde odnikud nikam a marně spoléhá na atraktivní pozadí srpna 1968... za okny (resp. v otravných černobílých vložkách) popojíždějí tanky a doma se brečí (staří), venku zas filozofuje (mladí). Na provaz je obojí, zvlášť když do repráku postopadesáté zazní ruská odrhovačka. Proč na to nejít? Důkaz místo slibů, Vláďa Drha tenhle skvost natočil v přestávce mezi sudým a lichým dílem VéKáVéček.

Je to pořád stejný výplach, který milým teenagerům maže med kolem huby pomocí naivních textů a vyumělkované hudby od inženýrů z MTV, ale peníze v rozpočtu pomohly smazat přechod mezi televizní obrazovkou a filmovým plátnem, herci dospěli, aniž by ztratili byť jen tu špetku charismatu, kterou disponovali, a taneční čísla jsou opět na úrovni. HSM se mermomocí snaží vyrůst se svými představiteli a i když ho Disneyho čidlo pro absolutní politickou korektnost účinně brzdí (hlavní hrdinové na nevinný polibek čekali 2 1/2 filmu), během pečlivě choreografovaných tancovaček, protkaných vizuálními nápady, bere za své plytký děj i prkennost zúčastněných. Není divu, když písničky zabírají víc prostoru než samotná zápletka (dohromady se to nafouklo na zběsilých 112 minut, což filmu ubližuje zdaleka nejvíc). Trochu by mě znervózňovalo, kdyby se moje dítě po zhlédnutí nechalo zapsat do dramatického kroužku, ale HSM je právě díky tomu, že se odehrává v jakési podivné alternativní realitě, kde je největším hříchem ukradené lízátko, relativně neškodný. A svým vlastním, dost zvrhlým způsobem zajímavý. Nedokážu to popsat. Možná mě hypnotizuje účes Zaca Efrona, krátká sukně Vanessy Hudgens nebo obojí, ale docela jsem se bavil. A ještě k tomu se nemůžu zbavit pocitu, že "Boys are Back" pocházejí tanečně i dramaturgicky z úplně jiného, podstatně lepšího filmu. Uff... asi na to budu muset jít znova. :) (5/10)

Pořád to tak nějak ze setrvačnosti funguje. Podobným způsobem jako Velmi Křehké Vztahy. Komu stačí trochu torture porna prokládaného soap detektivkou a omláceným vizuálem, ten si může udělat další čárku. Pila projde divákem jako nůž horkým máslem. Bez chuti a zápachu, neudělá neplechu. Tedy až na tu ztrátu času samozřejmě.

Pořád ještě nevím, jestli nazvat váhavým střelcem Bonda nebo jeho loutkáře. Forster je silný v kramflecích, když jde o citová pnutí (scénář jimi však nečekaně šetří), ale stamilionový rozpočet a autorský dohled nad filmem jako celkem mu protéká mezi prsty. Humorným vložkám chybí styl, akční scény vypadají jako nešetrný copy&paste odjinud a celý film spíš kličkuje než postupuje vpřed, bičován nepřehledným střihem a scénářem, který se snaží vejít všude. Abych parafrázoval samotný film... nový Bond má dlouhé prsty, ale nikde nezanechá výraznější otisky. V kontrastu se špičkovým řemeslem od Martina Campbella je to zklamání, Quantum postrádá jak sošné tělo, tak zajímavou duši. Nad vodou ho drží jen osvědčená značka a příslib do budoucna. Samotnému Craigovi se totiž proti všem mým výčitkám plave neskutečně lehce. Držím mu palce, ale nahoru je tentokrát dávám jen hodně opatrně.