Dan9K

Moc dobře, že se tohle nepovedlo a neměli jsme tu další seriál s mocným vlivem Star Treku...

Všechno je tu tak pozoruhodné a sofistikované a přesto tak ubíjející, i přesto, že jsem si z toho udělal 9-ti dílný seriál. Po nějakém 40. Fallovi mi nepřišlo, že by snímek už přišel s něčím opravdu novým. A Nymanova hymna Katalogu ptáků je....jak to říct...nějaké cizí slovo...transcendentní, asi se mi bude o kasuárovi zdát. Potěšila i úloha jiných skladatelů vážné hudby 20. století (kromě Nymana), jako jsou Anton Webern nebo Olivier Messiaen.

S výjimkou trochu rozporuplného konce, asi nejnapnutější horor, co jsem viděl, za což můžou zejména tři věci - nevíme vůbec, čemu hlavní postava čelí, posloucháme hodně exponovanou hudbu a hlavně, z ostatních hororů jsme zvyklí, že "to něco" (například lekačka) přijde mnohem dřív a jelikož nic nepřichází a pořád cítíme, že to přijít musí, jsme nataženi jako struna (jsme-li pozorní). Očekávání nějakého typického osmdesátkového hororu může způsobit zklamání, nedoporučuji, House of the Devil na mě působilo mnohem seriózněji. Po emoční stránce snímek podpořili i 4 zkurvení diváci v sále kina Aero, co nebyli schopni zavřít hubu na déle než půl sekundy. Omlouvám se za svůj výlev, ale pořád je to přijatelnější než vražda :-)

Hudba Ennia Morriconeho Misii samotnou předchází a já jsem se k ní dostal dlouho před filmem a k mému překvapení se stala dlouhodobě jednou z mých vůbec nejposlouchanějších záležitostí. Překvapivě proto, že ona hudba nepatří zrovna k té, která by mě nějak zaujala na první poslech. Moje první reakce byla dokonale chladná. Spíše jsem jí z důvodu její dobré pověsti dal opakovanou šanci a vlastně ani dnes nemůžu říct, že bych k ní měl nějaký vyloženě pozitivní vztah, spíše mě prostě přitahuje, že si jí musím stále pouštět. Je to zvláštní. Film samotný na mě zapůsobil podobně chladně jako prvně hudba a měl na mě spíš efekt vzdělávací. Jak tak nad tím přemýšlím, jak hudba tak film se mě moc osobně netýkají z důvodu, že příliš dají na očividnou krásu, obojí nemá čmouhu. I přesto, že ve filmu jsou vraždy a smrt, působí to jakoby vznešeně, ctnostně. Takový styl mi nesedí, a proto si nechávám odstup. Jinak se mi s výjimkou několika okamžiků předpokládám do paměti nevryje film nijak silně, není na něm nic zvláštního. Snad až na okamžiky, které působily podivně, jako figurína mnicha ve vodě na začátku, či závěrečná bitva, která mnohdy spíše připomínala jakousi klučičí sranda bitku dvou znepřátelených chlapeckých gangů. I když její protagonisté mají možná větší nasazení a více bojují o své zdraví a život, než postavy tohohle filmu, které někdy vypadaly, jakože je jim úplně jedno, jestli umřou nebo ne (a nemyslím tím tu úplnou závěrečnou scénu u kostela (která by se dala použít jako instantní zvedač hodnocení), ale hlavně tu předtím na řece).

Nejsem žádný příznivec konspiračních teorií, nicméně ta o Měsíci mě poněkud děsí a tak nějak nevím, co si o ní mám myslet. Zvláště pak po zhlédnutí jednoho celkem zdařilého videa, kde byl vidět podfuk se záběrem Země z Apolla 11 (ta stránka s videem už pro jistotu neexistuje). Ale i kdyby mě tahle záležitost vůbec nezajímala, Capricorn One zůstane i nadále nesmírně napínavým snímkem, u kterého jsem visel na každé vteřině v očekávání, co se bude dít dál. I přesto, že onen podfuk, byl proveden o moc naivněji, než jak by ho museli udělat kamarádi z NASA v letech 1969-1972 a že druhá půlka filmu je taková schematická. Hudba Jerryho Goldsmithe je rozhodně slušná. Pokud by po mně někdo chtěl nějaký ryzí příklad té nejtypičtější Goldsmithovy hudby, asi bych ho odkázal na dvou a půl minutové Main Title. A ohledně toho konce, abych moc nespoileroval, tak se jen zeptám, jak to probůh mohl stihnout?

Některé povídky nepostrádají vtip (Flirt ve vlaku, Blecha nebo Hasič), ale většina z nich je svou délkou a stereotypností spíše ubíjející, obzvláště teda ty poslední dvě, které jsou úplně stejné (Hip, hip, hip… tady Paříž a Pařížské děti měsíce) a Jablko, melouny a Coca-Cola, kde se asi 10 minut neodehrávalo vůbec nic na ploše, kde nebylo ani nic vidět.

Jako film je Svět za sto let takový nesourodý, nefunkční, trochu zdlouhavý, avšak je svým způsobem unikátní, krásný, pestrý a bohatý a jen někdy jsem zaregistroval patetičnost a naivitu hereckého projevu. Velmi se mi líbilo konečné vyznění filmu i jeho pesimistický průběh (málokdy se ve sci-fi stane, že by jeho tvůrci věřili v rychlost lidského pokroku tak málo, jak tady)

Takové střídání mezi skvělými, trapnými a hluchými fóry, ty skvělé jsou často opakovány ve většině dílů. Možná je to mojí nepozorností, ale kadence ani ostrost vtipů se mi nezdála povětšinou taková, jako v ZAZ filmech. Avšak těch skrytých vtípků tam je tolik, že může mít seriál poměrně vysokou replayabilitu. Tommy je samozřejmě nejlepší postava, ale ani vědec z laborky není špatný...

Svého času jsem se koukal na dokumenty o zvířátkách poměrně hodně a pravidelně. Earth je jejím nadprůměrným zástupcem s úžasnou vizuální stránkou, zajímavým podáním, malou informační hodnotou a hraje na ekologickou strunu. Earth ale jinak v ničem nevyniká, katarze, jakou u mě vyvolává třeba Mikrokosmos nebo Koyaanisqatsi, je hodně vzdálená a věřím, že kdybych viděl dříve seriál, půjdu u filmu o hvězdu níž.

Uau, jako kdyby někdo zfilmoval Might and Magic...díky tomu jsem odpustil i to, že se na ten film skoro nedá dívat, protože i Might and Magic mělo vždycky hnusnou grafiku. I když teda mnohem lepší hudbu, ta tady nebyla. Nutno ale říct, že postupem času si mě po mdlém začátku snímek docela získal a nejednoznačnost hlavního hrdiny mě bavila.