Mise

Těžko se hledají slova, která by Misii vystihla a přitom se neopakovala po jiných..Veliký příběh, který si na nic nehraje, nesnaží se vykřičet nějaké poselství do světa, ale nechává jej vyplynout, a čím více se blíží ke konci, tím nezapomenutelnější se stává. Pozorný divák zde může nalézt tolik hlubokých myšlenek, že to vydá za pět jiných snímků. Přitom jsou zde podána naprosto nevtíravým způsobem a za doprovodu fenomenální hudby mistra Ennia Morriconeho, výborných hereckých výkonů a úchvatných scenérií, se vám dostanou pod kůži samy. Misie je počin, o kterém se dá po zhlédnutí hodiny debatovat a odpovídat na otázky, které vyvstávají při sledování na mysli. Některé scény jsou tu dost emotivní a přitom tak nenuceně ztvárněny, že každý, kdo jen trochu nechá své smysly vnímat tento film, si okamžitě uvědomí, o jak nevšední práci se jedná. (10.12.2011)

"The world is thus. -No, Seńor Hontar, thus have we made the world. Thus have I made it." Úžasně vykreslené lidské klady (jak dokáží milovat) i zápory (jak dokáží být krutí a nelidští), lemované nebeskou hypnotizující hudbou Ennia Morriconea, nádhernými záběry na přírodu, právoplatně Oskarové kamery a vynikajících hereckých výkonů. Lepší film jsem už dlouho neviděl. 95% (23.03.2012)

Nikdy jsem neměla křesťanství zrovna v lásce, po shlédnutí Mise ale musím své tvrzení trochu poopravit; proti křesťanství jako takovému nic nemám, nedokážu ale vystát církev a její zásahy do světové politiky. Cožpak by někdo Ironsovi a jeho postavě dokázal vyčítat ušlechtilé pohnutky? Cožpak by někdo De Nirovi mohl v závěru spílat za to, že se ve jménu víry vrhl do boje, ačkoliv minuty před tím přísahal, že už krev neprolije? Za hudby Ennia Morriconeho (právě sháním soundtrack) se vám ale do hlavy dostane hlavně jedna myšlenka, totiž "Nebylo by jim lépe, kdyby nás nikdy nepotkali?". Mise nutí člověka přemýšlet, někdy je pro ateistu, jakým jsem já, až trošku moc překřesťanzována, mohlo by se zdát. Ale už jenom za ten moment, kdy seňor De Niro zabíjí strážce a uvědomuje si, že se ve jménu něčeho vyššího stal znovu tím člověkem, jehož stopy se ve své mysli snažil potlačit, za ten pohled do očí, odevzanost a odhodlanost v jednom, Misi jakoukoliv náboženskou agitku ráda odpustím. (04.05.2008)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Pro mě tento film stojí především na jednom z nejúžasnějších soundtracků filmové historie, zkomponovaném géniem filmové hudby Enniem Morriconem. Scénář tak trochu agituje za pozitivní přínos misionářské činnosti, ale díky inteligentní formě podání to nepůsobí nepatřičně. Rozhodně mě mrzí, že jsem neměl možnost vidět film na velkém plátně. (09.01.2007)