honajz

Dalo mi to vzpomenout staré filmy Damiana Damianiho, nebo 100 dní v Palermu. Překvapil mne - příjemně - "komisař Montalbano" Luca Zingaretti. Vynikající výprava, promakané prostředí, tvůrci věděli, o čem točí. Celé to vypadá ohromně přirozeně, včetně dětských hereckých výkonů, což se často nestává. Film je podle skutečné události a věřím, že ten kněz to skutečně takto vedl. Někomu může jeho snaha přijít naivní, ale podle mne on dopředu nasadil život, aby něco změnil. A takových lidí je málo.

Do ordinace jistého psychologa Junga přichází zvláštní pacientka. Carl Jung konzultuje s jistým Sigmundem Freudem. A to celé jen proto, aby pacientku... aby s ní měl poměr. Málo platné, ale klobouk dolů před psychology, kteří si své sexuální choutky dokážou logicky zdůvodnit. Pokud se tak děje v prudérní době, stanou se díky tomu i slavnými, a bude z nich vycházet mnohá další psychologická škola. Zkrátka za vše může sex, a nic jiného - vše se dá vysvětlit sexuálními tužbami, skrytými nebo ne zrovna běžnými, protože toužíte po neobvyklých praktikách. Nu, a o tomhle je tento film. V podstatě nudně podaný, i když ho režíroval David Cronenberg, jenž se dříve s nějakou sexuální korektností taky moc nepáral. A nejen nudně, ale i povrchně, kdy se v podstatě o problému psychiatrie a metodách nic moc nedozvíme, a když spolu ti dva učenci mluví, jen si přitakávají. Jako že ano, za vším hledej sex. Pokud jde o vnitřní život postav, jsou zredukovány jen na to, co se týče sexu (tedy i kondomů, manželství, dětí, jak rodina omezuje v rozletu, výčitek, že žena neporodila chlapce...), jinak nám nejsou představeny vůbec. Což podle mne poněkud nabourává teorii, že za vším je sex, když mi u postavy chybí charakteristika, třeba jaká byla v dětství, jestli se ráda toulá po poli, jestli má raději kafe nebo čaj a podobně. Navíc první třetinu filmu sledujeme terapie Junga s pacientkou, druhou třetinu Jung rozpráví s Freudem a jedním psychopatickým doktorem na léčení a má morální dilemata, nu a pak se zadaří a řeší morální dilemata on i jeh milenka. Celé to má navíc strašně televizní vzhled - až na pár nijak výjimečných scén se vše odehrává v interiérech. Herecké výkony jsou průměrné, ať jde o Vigga Mortensena, Michaela Fassbendera, Vincenta Cassela - jako když sledujete improvizaci na divadelní škole nebo zkoušku. Samostatnou kapitolou je Keira Knightley - její anorexie je výrazná a protože nemá ani prsa, vypadá spíše jako chlap. Což dodává v tomto specifickém případě filmu zvláštní tón - nebyl on nakonec Jung na chlapečky? Ale o to autorům určitě nešlo. Navíc Keira přehrává - dalo by se říci oscarově přehrává. Afektovaný výkon, aby jej ocenila akademie, vysouvací čelist jak z Vetřelce, patetické pohyby - je to tak přehnané, až máte chvílemi pocit, že se buď díváte na parodii, nebo na Jára Cimrman, ležící spící, kam byla přidána vsuvka o setkání Cimrmana s Jungem a Freudem. Pokud tedy o Jungovi, Freudovi a případu Sabine Spielrein chcete vědět něco víc, postačí vám na to dokonce i česká Wikipedie, pokud chcete vidět nahou Keiru, pusťte si Vévodkyni, a pokud si chcete užít sexu, pusťte si porno s někým svolným vedle sebe. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/nebezpecna-metoda.html

Mám rád Igora Bareše, ale tady jsem mu nevěřil ani slovo. Zbytečně přitažené za vlasy, zbytečně chtěné, i když samozřejmě je sympatický pokus vyjnádřit se k problémům současnosti. Herecky nevyvážené, scenáristicky předvídatelné a nudné. A mimochodem, co to je za zlozvyk v českých filmech řešit problémy u stolu u večeře nebo oběda? U nás si jeden syn vezme jídlo k televizi, kde mu běží Simpsonovi, žena k počítači, a já se najím v poklusu při cestě do práce.

Režisér a scenárista Alexander Payne před nějakým tím rokem zabodoval s Bokovkou. Nyní se vrací s dalším filmem na téma rodinných vztahů - tentokrát na Havaji. Ale popravdě, na Bokovku Děti moje nemají. FILM Bokovka zaznamenala úspěch díky několika faktorům. Bez příkras zobrazuje krizi středního věku a problémy čtyřicátníků, to vše však na pozadí vinařských oblastí Kalifornie, které dodávají patřičnou atmosféru. V Děti moje - původní název zní spíše potomci ve smyslu následovníci něčeho, zde nejen tradic - se však pokusil Payne skloubit sice atraktivní prostředí Havaje (jež od začátku shazuje) s několika nesouvisejícími liniemi. Už samotný vnitřní monolog hlavního hrdiny je otravný. Film má vyjadřovat obrazem - a pokud mi z toho režisér dělá rozhlasovou říkánku, podceňuje mne jako diváka. Já pochopím, aniž by se mi to explicitně vysvětlilo, že hlavní postava při jednání o prodeji pozemků myslí spíše na manželku v nemocnici. To je jedna z linií - maminka je po těžkém úrazu v nemocnici a každý se s tím musí vyrovnat po svém a složit účty. Další linii tvoří vztah otce k dcerám, jedné dospívající, druhé už dospělé, a jeho ne vždy schopnost se správně orientovat. Pak je zde linie s prodejem pozemku, kde na rozhodnutí čeká snad celá Havaj. A do všeho mají co říct mnozí bratranci a sestřenice. Přestože jde o sociální témata, nedaří se udržet věrohodný vzhled. Někteří herci jen statují, jiní jsou dobří, ale třeba George Clooney je šlápnutím vedle. Tam, kde Paul Giamatti v Bokovce dokáze jedním pohledem odhalit rozervané nitro své duše, tam Clooney zkouší hrát vnějším výrazem a vnějšími atributy (umělé slzy) - a nejde mu to. Například při rozhodující scéně rozhovoru s doktorem nepůsobí ani jeden z herců přesvědčivě. Sice víme, co nám chce autor říci, je nám jasné, jak chce, abychom situaci chápali, ale málo platné, nejde se ponořit do problému, protože celá scéna působí chladně a odtažitě a herecky nezvládnutě. Podobně je tomu s dalšími potenciálními psychologickými zvraty a jejich přijetím - celé je to odosobněné, chybí tomu osobní zaujetí režiséra, jaké měl právě u Bokovky. Možná je znát, že točí látku, která mu není až tak blízká. Dokonce ani Havaj - až na pár havajských košil a trochu moře - není natolik využita, jak bychom čekali, a drama se mohlo odehrát kdekoliv - chvílemi mi ulice dokonce připomínaly spíše San Francisco než Havaj. Přitom celý námět není až tak marný - ale zkrátka jej chtělo podat trošičku jinak, uvěřitelněji, civilněji, rovnoměrněji. Není to špatné - ale pokud Bokovku přirovnám třeba k jihošpanělskému 14% Tempranillu, tak Děti moje jsou s bídou 11,5% André z Templářských sklepů. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/deti-moje.html

Má to moc hezkou atmosféru, doplácí to jen na nízký rozpočet, chvílemi zmatečný scénář, zbytečnou popisnost a možná zbytečně dlouhou stopáž. Dokonce i triky ušly a na Radost Bokel je radost koukat - stejně jako na Johna Hustona.

Zajímavý nápad s kuličkami vzpomínek, ale jinak je to celé takové ... vypelichané. stejně jako je tady vypelichaný Falco, ten pták, co pobíhá všude kolem. Triky mizerné, atmosféra studiové pohádky, herecky mizerné.

I když se tohle zpracování Michaelu Endemu nelíbilo, je nakonec nejlepší. Co se stane, když v životě ztratíme fantazii a cit pro pohádky? Narozdíl od dalších dílů je to hravé a plné poezie, jen scén ze světa lidí mohlo být méně. Na tehdejší dobu slušné triky.

Neředěný koncentrát hnusu, černé koniky, vražd, mrtvol, dalšího hnusu, vylejvaný denodenně do hlav českých diváků, kterým se pak nedivím, že jsou v neustálé depresi a mají blbou náladu. Soustředěnost jen na katastrofy, to ovlivní jak lidi u obrazovek, tak ty, co tuhle snůšku depresí vytvářejí. To už ani nejsou noviny, tam ze zpravodajství není ani ťuk. A prý to lidi chtějí. Ano, lidi touží po seznacích a katastrofách. A tak jim toho dáme plný pytel, ať se třeba po... Jestlipak si v TV Nova uvědomují, že kvůli zisku jsou zodpovědi za celkovou depresi a černočerné vidění českého národa?

Nic vzdálenějšího duchu Exupéryho předlohy jsem dlouho neviděl. Malý princ jako akční hrdina, který zachraňuje planety a bojuje proti válkám, no to pardon. Kde je poetika, kde nějaké nadčasové myšlenky, kam zmizela hravost? Plus navíc ta strašná počítačová animace jako z her 90. let...

Námět je rozhodně zajímavý, ale nedotažený, což je škoda. Zas na druhou stranu je tu hromada tehdy dobrých českých herců, kteří přece jen mají o trochu víc co hrát než dnes v Ordinacích a Cestách života.