TheDarKnig

Nejenom že je pokračování slavné 90s animované série jedním z nejlepších zástupců mutantích adaptací ze stránek komiksu na obrazovky (a je jedno, zda adaptací videoherních, televizních nebo filmových), X-Men 97 je zároveň jeden z absolutně nejlepších počinů širšího Marvel vesmíru minimálně za posledních 5 let. Nepočítaje posledního hraného Spider-Mana, který fungoval hlavně díky parádnímu fanservisu, má vlastně tento fenomenální počin v zmíněném období, obzvlášť v rámci MCU, jediného konkurenta - další animák, druhého Spider-Mana od Lorda a Millera. A to je už opravdu něco. Moje pocity z celé série jinak víceméně přesně vystihuje komentář k páté epizodě. Ano, některé epizody byly silnější, některé trochu slabší, ale kvalita kolísala jen velmi málo a celkový dojem zůstal po celou dobu opravdu extrémně pozitivní. Snad bude podobně skvělá i druhá série. 9,5/10 PS: Jedna výraznější kaňka by se ale přece jen našla. A tou je rozhodnutí Marvel Studios ukončit spolupráci s BeauDeMayem. Možná si za to částečně opravdu může sám, nicméně v kontextu všech špatných rozhodnutí, které v rámci MCU v posledních letech hlavouni dělají, je něco takového opravdu z hlediska PR (nemluvě o kvalitách projektů) další hřebíček do rakve.

Dorazili elfové a jsou přesně takoví, jaké byste je čekali v takto propracované fikci. Už z prvního momentu, kdy je člověk uvidí, je každý z nich velmi barvitý, plný osobitého šarmu a charismatu. A jde to odvodit vlastně ještě dříve než vůbec kdokoliv z nich promluví - to je ta obrovská síla designu postav u Ryoko Kui. Svět se kvůli nim taky zase velmi pěkně rozevře, stejně jako minulost a motivace Kabra, kterého konečně začínám chápat. A zatímco se velmi zřetelně stahují mračna a v kobkách začíná bouřka, naše skupinka bláznivých, ale odhodlaných a vesměs inteligentních dobrodruhů vchází do (příslovečného) jádra labyrintu. Ani tato epizoda neselhává po stránce režie, animace a samozřejmě výborného humoru. Ale je znovu vidět, že autorka velmi dobře dokáže pracovat i se zcela vážnými tématy a hlavně budováním světa a příběhu. Jsem zvědavý, na jakém bodě zlomu první série skončí.

První polovina epizody s návratem na místo činu a budováním vztahové dynamiky a chemie mezi našimi hrdiny a nově příchozí velmi příjemná, milá a zábavná. V druhé polovině jsem měl ale pocit, že tady trochu divně skřípala návaznost scén, tempo i atmosféra, až do takové míry, že jsem si chvílemi nebyl jistý, jestli sleduju reálné dění nebo nějakou další noční můru. Ale někdy už domestikace chlupatých ušatých přátel taková bývá. Nakonec zpocený, s hrůzou zjistíš, že si tě domestikovala ona. PS: Konečně zase vidím v japonské fikci pravou kočkoholku!

Aneb jak Senshi pohoršoval svým intenzivním zápalem a učil etiketu, Laois se stal chlupatou hrozbou i nadějí zároveň, naši partu dobrodruhů přepadla prokletá číča a připravovaly se mušličky. PS: A Marcille samozřejmě pokračovala v tom, co umí nejlépe. Roztomile TRPĚT!

11/10 Dechberoucí filmovost, obrovský cit a režijní um pro gradaci a celkovou dramaturgii scén (slavnostní ples!), dokonale využité propojení okouzlující animace a skvělé hudby (příchod na ostrov), komplexita a místy až neuvěřitelná emoční síla scénáře. Nejsem úplně mírou kvality překvapen vzhledem k dosavadní úžasné kvalitativní konzistenci tohoto seriálu, ale pro "Remember it" si tvůrci v čele s Beauem DeMayem vytáhli snad úplně všechny trumfy. Tohle je na úrovni těch nejlepších hraných komiksových filmů, a v některých ohledech překonává i je. PS: Tesat do kamene: "Not many nations elect terrorists to be their leaders. And yet so many nations allow their leaders to become terrorists."

Jedna z nejlepších epizod této série. Velmi silné, emotivní a realisticky zpracované zakončení důležitého posunu ve vývoji hlavní postavy od jeho osobnost definujícího traumatu k novému životu v úžasné funkční, procítěné a režijně sebejisté a nápadité paralele k jeho malé sestře. Ale není všem dnům a problémům konec a mám jistou velmi reálnou obavu z toho, co nás čeká dál.

Abys lépe poznal sám sebe, musíš poznat ostatní. Nebo něco takového. Další potrhlé uplatnění mechanik světa a vlastnostní monster na parádní charakterizaci jednotlivých postav a vytvoření zábavné, propracované hádanky k rozluštění. A překvapení, tentokrát u toho Marcille ani příliš netrpěla, a ukázala místo toho, jak cool dokáže být. PS: spoiler Kdyby někoho zajímalo, kdo byl čí, autorka rozhodně neopomenula ani tento detail. I s přesným popisem proč.

Dark Souls x Made in Abyss strikes again. Epizoda plná brutálně výživného vztahového, akčního, příběh a postavy výrazně posouvajícího dramatu. Vím, že to opakuji skoro každý týden, ale prostě se nedokážu nabažit toho, jak charismatické, sympatické, různorodé a plné života jsou zde prakticky všechny postavy. Autorka je (nejen) v tomto vskutku jedna z nejlepších mangaků, s kterými jsem se zatím mohl potkat. PS: Senshi se svým ochranitelským instinktem MVP. Trigger a talent jejich tvůrčího týmu jakbysmet.

Čím vším je Frieren: Beyond’s Journey End? Je to obyčejný a zároveň unikátní příběh v obyčejném a zároveň unikátním světě kouzel a magie. Je to jedinečný příběh o konci jedné cesty a začátku cesty nové. Je to příběh po příběhu. Již ne příběh o světě, sužovaném démony, ale příběh o světě osvobozeném, na jehož počátku stojí „pozůstalá“ elfka jménem Frieren, protože neúprosný čas ji o téměř všechny blízké již připravil. Zvláštní samotářka, hravá, ale často až překvapivě dětinská, kvůli dlouhé izolaci společensky nevyzrálá, a neschopná správně vyjádřit emoce, která si začíná teprve teď uvědomovat pomíjivost a smrtelnost světa kolem ní, uvědomovat si, co je to být někým, jehož život tvoří jen zlomek života jejího. Během nové cesty, na kterou se kvůli určitým okolnostem a kvůli určitému velikému přání následně vydává, si pak postupně konečně začíná uvědomovat též vše, co ji kdysi dávno (z pohledu člověka) během celé dlouhé, krátké desetileté legendární výpravy se skupinou hrdinů/nejlepších přátel unikalo – jak moc ji tento pro ni kraťoučký úsek života ovlivnil a změnil. Nachází nové emoce, pocity, radosti, cíle a dochází ji důležitost těch starých; zároveň díky tomu, jak se ve skutečnosti nevědomky začala měnit, funguje jako příklad pro svou novou, mladou, lidskou učednici Fern a její hledání toho, co dává barvu a krásu životu po ztrátách, které prodělala ona. Příběh Frieren, Fern a v neposlední řadě mladého válečníka Starka, který se k výpravě připojí s vlastními obavami a pocity méněcennosti, jež mu obě hrdinky začnou i přes svoje problémy pomáhat překonávat (ať už přímo nebo nepřímo) a on tak může pomáhat zase jim, je též o jedinečnosti v obyčejnosti. Unikátnosti všednosti. O výjimečnosti každého okamžiku, o kráse maličkostí. O změnách, které do světa přináší plynutí času a historie, pomíjivost všeho a zapomínání na jakékoliv veliké skutky a činy. A o tom, že někdy i ty nejmenší dobré činy mají větší dopad, než si umíme představit. Na ostatní i na nás samotné. Vážné, emocemi a/nebo dramatem nabité scény lehounce přecházejí v ty odlehčené, příjemný situační humor se střídá s hřejivými momenty, téměř každé setkání, každá překážka vyučuje postavy i diváky o něčem novém, krásném a důležitém – nalézáme zde úvahy nad smyslem, důležitostí, složitostí, realitou a přetrváním víry a náboženství, kulturní paměti, hrdinství, síly vůle a s tím související přirozenou lidskou touhu po zanechání stopy v historii, navzdory neúprosnosti proudění řeky času. Taktéž se zde nejednou ukazuje velká životní pravda – jak naplňující a důležitá pro nás může být pomoc člověku v jakékoliv maličkosti, právě když před sebou vidíme horu. Na začátku jsem zmínil obrovské srdce, které pomocí oběhové soustavy doručuje nádhernou myšlenkovou hloubku, živoucnost a plnokrevnost do každého posledního zákoutí tohoto mistrovského díla. Toto srdce má v příběhu vlastní ztělesnění – Hrdinu Himmela, který se skupinou svých nejmilovanějších přátel vyvedl svět z tisíciletého područí démonů a započal zcela novou Éru míru a pokoje. Hrdinu Himmela, o kterém tento příběh není, ale je, protože jeho činy, jeho vliv a jeho přání jsou hlavním spouštěčem nejen nové éry, ale hlavně vývoje Frieren. A prostřednictvím vzpomínek nejen jí samotné, ale mnoha lidí, kterých se tento povahově (i fyzicky :) překrásný a neuvěřitelně silný člověk dotkl, nás Himmel doprovází při celé nové výpravě za sebepoznáním i (z pohledu Fern a Starka) sebezdokonalením. Jestli je Hrdina Himmel srdcem vyprávění, magie by se mohla přirovnat k tepnám a žílám. Nebo k vše prostupující a spojující niti, kterou je příběh protkán a propleten. Je to logické, sledujeme jej z pohledu legendárního mága Frieren a její učednice, co je však stejně jako mnoho dalších aspektů tohoto díla výjimečné je, do jaké míry a hloubky se zde s magií pracuje. Krása a okouzlení magií, ale taktéž samotné její fungování, systém a vývoj zdůrazňují a vytvářejí tematické paralely k hlavním motivům a ideologickým střetům příběhu. Jak magii mění čas, jak k ní přistupují jednotlivé rasy (historie magie ovlivňuje magii a každá rasa k magii přistupuje jinak podle své mentality a délky života), co skutečně činí magii tak překrásnou (její moc nebo její zvláštnost, různorodost), k čemu by magie měla sloužit (pragmatická svět měnící, svět chránící, svět ničící magie nebo magie pro magii a potěšení z ní)? Jedinečný um, s jakým je se všemi těmito tématy v rámci jednotlivých částí příběhu zacházeno, je prostě zcela obdivuhodný. A podobný přístup lze vidět prakticky u všech aspektů tohoto díla. Od práce s postavami přes zažitost a životnost celého světa až k vyprávění a jeho neuvěřitelně brilantnímu podání, kde bezesporu v nemalé míře pomohl jeden z nejlepších tvůrčích týmů v historii anime adaptací. Svět a většina postav působí doopravdy velmi plnokrevně a autor dokáže i na relativně omezeném prostoru představit a charakterizovat postavu takovým způsobem, že na ni divák jen tak nezapomene (např. Serie, Flamme). Série by sotva mohla být tak příjemná a půvabná (nemluvě o komplexitě a myšlenkové hloubce), kdyby podivínská stařenka Frieren neměla výborné doplnění ve všemožných vedlejších postavách; kromě narativem hojně využívaných členů její původní party logicky nejvíce v Starkovi a Fern. Stark je upřímný, velmi laskavý a lidský, i když trochu naivní a nejistý, leč velmi talentovaný jinoch a jeho interakce se stejně starou dívkou Fern tvoří milé, vztahové jádro příběhu, které je napsané dle mého názoru velmi uvěřitelně, co se týče chování sociálně nezkušených a dospívajících jedinců (čas od času lehce okořeněné určitou roztomilou humornou nadsázkou). Příběh má tak díky jejich vztahu, vztahu s Frieren a některými dalšími postavami další způsob, jak předávat divákovi své myšlenky, svou humanitu a lidskost. Jedinečnost v obyčejnosti. Frieren je nicméně stále zároveň i velká hrdinská fantasy. V zdejším velkolepém fantasy světě je proto samozřejmě náležitá péče věnována nejen magii, ale i stvořením magie. Můžeme zde vidět úžasně a rozmanitě vypadající kreatury a monstra, které sice většinou nejsou zcela bez inspirace v nám známém folklóru, mytologiích či RPG hrách, ale na rozdíl od mnoha dalších fantasy, power fantasy, isekai a další světů díky právě tak akorát malým, unikátním změnám designu, vzhledu a detailu působí stejně téměř vždy velmi originálně a epicky (možná s výjimkou těch zpropadených „gacha“ mimiků :). I monstra tak doplňují další zásadní aspekt, který tento magický svět oživuje a dává na nejvyšší možnou úroveň v rámci žánru. No a pak je tu rasa démonů, kapitola sama o sobě. To, jak se s nimi tady zachází, je něco, co jsem snad ještě nikde jinde neviděl a naplno potvrzuje, jak velkou práci si se zdejším vyprávěním a budováním příběhu a světa autor dal. Vedle přístupu k magii, monstrům, rasám to potvrzuje i svět samotný. Jeho citelná historie, realistické členění a struktura, jednotný, ucelený a uvěřitelný design hradů, zámků, měst a městeček, inspirovaných povětšinou naším středověkem. Autor tak opravdu bez jakýchkoliv kompromisů a zkratek, prostě jedním slovem holisticky, přistoupil prakticky ke každému aspektu díla a vybrousil z na první pohled relativně obyčejného světa (a jen mírně neobyčejného příběhu) zářivý drahokam. Co je téměř neuvěřitelné je, že tvůrčí tým pod hlavičkou studia Madhouse tuto jeho vizi dokázal v rámci anime dotáhnout až na samotný vrchol toho, co je (nejen) v animované tvorbě vůbec možné. Jak přesně něco takového vypadalo? Koukněte na toto veledílo. 10/10 PS: Koho by zajímala delší verze tohoto komentáře, kde právě trochu rozebírám i moje pocity z režie, animace a hudby, může zamířit do mého deníčku. Naneštěstí je totiž zdejší formulář pro komentáře omezen z nějakého divného, pro mě nepochopitelného důvodu limitem 10 tisíc znaků.

Zlověstné, znepokojivé náznaky, prostupující samotné základy kobky, se postupně začínají zviditelňovat a zhmotňovat jako skutečné, stále děsivější hrozby. Mezitím ale dostáváme další várku šarmantního vývoje postav, tentokrát v pikantním kontextu setkání se starými i novými dobrodruhy, kteří mají svoje vlastní zájmy, plány a ideje a kteří musí přijmout unikátnost naší zvláštní partičky. Nebo taky ne. PS: Chilchuck projeví nedostatek intuice, Senshi dostatek reflexů a z Marcille se stane roztomilá žabí žena.