Vercinix

Jedna hvězda je definitivně za Banderase, který zde podal velmi sympatický výkon.

Co se to s "ženskostí" stalo? Kde zůstala něha, pokora, cudnost a vše to, co činilo ženy neodolatelně krásnými? To není povzdech nad emancipací - jistě by měl mít každý právo např. studovat. Je to spíše povzdech nad devastací duší, kterou tato (feministická) emancipace způsobila. A jak je vidno, stále ještě působí, když je možné aby se "za vás" či "proti vám" stavěli lidé bez potřeby nějakých faktů či argumentů, a aby vám prošla snad i vražda jen proto, že jste roztomilá těhulka. Nu tento krátký povzdech jsem si prostě musel odbýt. Jinak je film velmi předvídatelný, nikterak výjimečný a dosti dlouhý.

První půlka filmu je výslech (v němém filmu) - a je to drama. Druhá půlka filmu je bouřlivý průběh upalování (v němém filmu) - a je to drama. Do značné míry se na tom podílí síla Johančina příběhu, která je i přes svou strhující smělost a prostotu, i tak jen pouhým odvarem síly Johančiny víry. Ovšem Maria Falconetti se své role zhostila více než poctivě a poklona jistě patří i panu C. T. Dreyerovi. ....Zajímavé jak je často Ďábel podobnější Bohu, než Bůh sám sobě....

SPOILER: Dlouho jsem žádný komentář nenapsal, avšak tento snímek si asi zaslouží, aby o něm každý utrousil to své písmenko. Samozřejmě, že mám v úmyslu přidat svou trochu do mlýna k otázce "o co zde do háje celou tu dobu jde?". Tak asi takhle...Je to kinematografickometafyická verze nějakého Cháronovského hotspotu pro uprchlíky z jejich podělaných životů. Tedy právě asi o to jde, to nejsou jen uprchlíci, ale i imigranti, azylanti atp. Zkrátka měli své podělané životy a rozhodli se přeplavit se (či byli přeplaveni) na bárce neurčité ráže skrze středozemní Styx, aby se konečně dostali k těm pravým životním hodnotám. Ale aby si ony nebeské hodnoty, tj. rychlé připojení na porno-stránky, deprese a smyslu zbavený konzumní život, mohli naplno užít, musí se jejich loďka nejdříve převrhnout a oni v zápase o holé přežití musí vše zapomenout. Když je polomrtvé vytáhnou italští strážníci - vlastně jacísi strážníci v čele s detektivem - na pláž, jsou promočení, zabahnění a zbědovaní. Chcete jim tedy ukázat trochu toho pozitivního přístupu a nabídnete jim teplé mléko. Místo vděku však strážníci dostanou namláceno a pokoušou je, jak dravá zvěř. Když jim dáte nějaký ten chlast (cigáro v zásvětní Unii asi už mít nebudou), tak se vše trochu uklidní. Když detektivové poznají, že to taky nejsou jen zvířata, ale životem zkoušení lidé, leccos - včetně komunikace - se začne dařit. Uprchlíci dostanou velkou volnost a snad by si to začali i užívat, kdyby nepřišla první úřednická - pouhá formalita. Pak zjistí do jakého byrokratického molochu se navezli, a že vlastně spáchali kulturně identitní sebevraždu. Je jim to líto, volají do dáli na své blízké, kteří je neslyší, chtěli by zdrhnout...ale do ozubené pasti globalizované kultury se chytí každý kdo překročí Styx. Takže nakonec dostane pěkně klepeta (my tomu tady říkáme ubytovna a minimální mzda - když je štěstí) a může tak akorát za deště kapajícího střechou čumět na fotky lidí, které kdysi znal a se kterými bylo ještě možné mít nějaký sociální vztah nepřenášený kódem knihy (to je samozřejmě zastaralý název pro aplikace a e-shopy). Tady ho nikdo nechtěl, zpátky nemůže a vypadá to, že je ještě ve větším srabu, než když si hověl ve své mizantropické Africe. ... a co tím chci vlastně říct? Nevím přesně...asi stejně jako tento film.

...Návrat z budoucnosti...

Geniální, jak USA dokáže popsat vlastní kulturu,kterou importuje do celého světa. Škoda, že sama tato "kultura" opravdu geniální není.

Ten nucený, ahistoricky prosazovaný feminismus tomu trochu ubírá na kráse. Přesto zajímavý snímek.

Tento film je užitečným exkursem do té odporné komunistické éry, kdy jsme v naší zemi trpěli materiálním nedostatkem zatímco ideálů a plna dalších zbytečností jsme měli víc, než měli sovích bobků v Athénách. Druhá strana - hin sunt leones - ležela za jakousi vkusnou instalací z ostnatých drátů a svištících kulek, známou pod názvem: Železná opona. Tam již všechny ideály vytěžili, ale dokázali dobře sugerovat dalším národům myšlenku, že musí platit svým bohatstvím za to, co je ve skutečnosti jejich. Oblíbená židovská hra se zlatými kolečky z druhého tisíciletí př. n. l. se změnila do druhého tisíciletí n. l. především v tom, že jí lidé začali brát vážně a podřídili jí své myšlení a život. Tak se stalo, že jsme u nás začali prodávat ideály, tu za lepší školu či byt, tu za kamarády nebo rodiče. Většina je však již od pradávna směňovala právě za ona zlatá kolečka a také jisté papírky (často s obrázky cizích prezidentů, ameriko-puritánsko-protestantského Boha a nějakých - zřejmě magických - čísel). Ti podivíni, co se sice chovali jako idioti, ale měli ta kolečka a papírky, si poté odvezli naše ideály do svých obludárií, povýšeně kolem nich přecházeli se svými skleničkami odporných tekutin, které jsou však v zemích svého původu drahé a nedostupné, hovořili o naší zvrhlosti, malosti, ale zároveň přiznávali našemu primitivismu i jistý lokální půvab. .... Musíte uznat, že se jednalo o odpornou dobu. Ještě že je za námi... Dlouho za námi... Ještě, že jsme od té doby vykročili správným směrem.... Ještě, že jsme si také nenechali namluvit myšlenku, že naše voda, náš vzduch, naše nebe i naše Z/země, nejsou naše, a že za ně musíme platit....komu a kam by vlastně takové peníze vůbec šly?...absurdní... A především...ještě že nemusíme platit za svůj život, platit povinné sazby pojištění atp., za to, že prostě jen jsme... ... Jsem hrdý na náš Národ (tj. geny, memy, symboly, mýty a další tisíce odkazů různých kultur, které byly vývojovými stádii až k podobě současného národa), který se postavil Římanů i Germánům, který za Karla IV. i za Masaryka patřil ke světové kulturní elitě. Jsem hrdý na to, že mohu být Čech, jelikož Čech od dob, kdy v Berlíně teprve bořili své zdi, dnes znamená mnohem více. Nejsme kulturní kolonií, kde se jí jídlo cizích národů, kde se v kině promítají filmy jen jedné kultury, kde nevymizel původní ráz krajiny a sociální struktury, hodnoty atd. Jsme národ, kde každý, kdo nosí české občanství, je hrdým jedincem snažícím se žít ku prospěchu státu, jehož erb jej zdobí. Naše země je stále naše, a každý žijeme z jejích darů, které nám dle práva přísluší. Naše šumící bory zahalují nesčetné lučiny, stále probublává průzračná voda hučící ve skalinách, a naše nebe není pronajatou letecko-satelitní žumpou, ale stále se na něm jiskří naše šťastné Česko-Moravsko-Slezské hvězdy. Hojnost mléka a strdí v čerstvém vzduchu dotažených k dokonalosti, náleží všem Čechům, tak jak to chtěl praotec atp. ... Jsem rád, že místo toho nejsme v situaci, kde nemáme ani svůj tvrdý chleba.... Film byl zkrátka inspirativní v tom, že jsem si uvědomil, jak velký - a první - krok pan malíř (Zdeněk Svěrák) pro náš národ udělal, a jak daleko jsme od té doby došli. Konečně je naše země opravdu naše, a vůbec uvažovat nad tím, není takřka trestné, jako v jiných státech. Stojíme, jako hrdý pilíř Evropy na svém čistě zameteném prahu.

Per aspera ad astra!

Nutno před tím vidět Jean de Florette. V návaznosti na Jeanův příběh se jedná o strhující podívanou. SPOILER: Nejsilnější scéna byla, jak César nese květiny na hrob svému synovci a narazí na Manoninu svatbu.