Audrey Hepburn

Celý život o sobě prohlašovala, že neumí moc hrát a nikdy hrát vlastně nechtěla - byla by svá léta raději bývala prožila s rodinou než před kamerou. Nakonec ale otisk, který ve filmovém světě zanechala, dodnes zůstává nesmazatelným.

Její matka, holandská baronka Ella Van Heemstra, svou dceru, pokřtěnou Audrey Kathleen Ruston, vychovávala dosti svérázným způsobem. Jako staromódní katolička nedůvěřovala lékařům, takže i záchvat černého kašle u třítýdenní dcery zvládla po svém. Vzala dítě, jemuž se zastavilo srdce, za nohy a pořádně pleskla po zadečku. Herečka pak celý život říkala, že zemřela již ve třech týdnech a po metodách své matky už asi přežije všechno. To nejhorší ji ale teprve čekalo, když začala válka. Do té doby byla rodina zvyklá pobývat v pohodlí Belgie, Nizozemí nebo Anglie, protože otec Joseph Victor Anthony Ruston byl britský bankéř (narozený, mimochodem, v našich končinách - konkrétně v Úžicích na Mělnicku). Audrey, snící o kariéře primabaleríny, chodila do elitní londýnské baletní školy, kde dostala stipendium pro výjimečně nadané žáky. Pak se ale vše zhroutilo jako domeček z karet. Anglie vstoupila do války, otec si nenápadně zabalil a i s rodinnými šperky své blízké opustil, což duši šestileté holčičky zásadním způsobem zasáhlo. „To bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo,“ vzpomínala později.

Rodiče se rozvedli a maličká nadějná baletka s matkou odjela Holandska, které zatím zůstávalo neutrálním místem. Za chvíli ale do města Arnhem vpadli Němci a popravili většinu jejich příbuzných, kteří se zúčastnili odboje. Šlechticům pak byl zabaven veškerý majetek a tak na tom barončina dcera byla ještě hůř než většina ostatních obyvatel. ("Nebyla mouka ani maso a v dobách největší krize jsme vařili cibulky tulipánů a zkoušeli upéct chleba z trávy.") Jeden z jejich nevlastních bratrů přešel k partyzánům, druhý byl odveden do Německa na nucené práce. Nakonec zbyla jen Audrey, která přenášela ilegální vzkazy ve svých baletních cvičkách. Na konci války už podvyživená šestnáctiletá dívka vážila sotva čtyřicet kilo a nemohla dál dávat taneční lekce, kterými dosud rodinu podporovala. Trpěla žloutenkou, chudokrevností, otoky a astmatem. Lékaři o mnoho let později prokázali, že její štíhlá postava a stav metabolismu jsou právě důsledkem dlouhodobé podvýživy za války.

Její konec strávily Audrey a její matka v tajném úkrytu za svým domkem. Po osvobození přesídlily do Amsterdamu, kde Audrey natolik okouzlila přední učitelku baletu Soniu Gaskell, že od ní dostávala lekce zdarma. Zanedlouho znovu získala stipendium pro výjimečně talentované žáky v proslulé londýnské baletní škole. V té době si ke jménu přidala Hepburn, stejně jako si jej dříve doplnil její otec, který po válce nalezl dokumenty o tomto jménu svých předků. Později herečku filmoví agenti varovali před příjmením, které mohlo vést (a také nezřídka vedlo) k záměnám s Katharine Hepburn, ale Audrey tvrdohlavě stála za svou jedinou vazbou k otci.

Její slibnou baletní kariéru zastavilo, když narostla do poněkud větší výšky, než bylo v tomto oboru obvyklé. Plná pracovního optimismu a hnána kupředu dravostí mládí se ale v této době uživila jako modelka. Přecházela z jednoho konkurzu na druhý... a čím dál tím častěji mířila na ty filmové. Objevila se i v několika holandských filmech - tím prvním byl polodokument Nederlands in 7 lessen (1948) -, ale první "opravdové" herecké zkušenosti začala na počátku padesátých let sbírat ve Velké Británii, konkrétně prostřednictvím snímků jako Zlaté věže (1951), Smích z ráje (1951) nebo Secret People (1952). A pak ji jednoho dne při pauze mezi natáčením spatřila spisovatelka Colette, znuděná nedaleko probíhajícím konkurzem na titulní postavu v adaptaci její knihy "Gigi". Štíhlá, okatá a rozesmátá Audrey na ni okamžitě zapůsobila tak, že začala trvat na jejím obsazení a sama jí i zaplatila hodiny herectví. 24. listopadu 1951, kdy měla výsledná hra premiéru na Broadwayi, se zrodila nová hvězda.

Vstupenku do světa filmu ale Audrey kupodivu nezískala touto oklikou přes divadlo: v té době totiž už měla za sebou setkání s americkým režisérem Williamem Wylerem (velmi úspěšným a slavným, ale to slečna v tu chvíli ani nevěděla). A i toho svou bezprostředností a neuvěřitelným šarmem natolik okouzlila, že se během několika minut rozhodl naprosto neznámé herečce svěřit hlavní ženskou roli (po boku naopak velmi slavného Gregoryho Pecka) v romantickém příběhu Prázdniny v Římě (1953). Jeden z dodnes nejtřpytivějších drahokamů ve šperkovnici tohoto žánru byl obrovským hitem a sama Audrey se pak díky němu stala první herečkou, která kdy za tutéž roli získala Oscara, Zlatý glóbus i cenu BAFTA.

Hned vzápětí následovala další romantická komedie, dodnes patřící k absolutní špičce: Sabrina (1954). Toto období ostatně bylo pro kariéru Audrey Hepburn tím zásadním. Na hollywoodském nebi tehdy zářila jako jasná hvězda, která se v následující dekádě objevila v tak vydařených - a často dodnes milovaných - filmech jako Odpolední láska (1957), Funny Face (1957), Příběh jeptišky (1959), Snídaně u Tiffanyho (1961), Šaráda (1963), My Fair Lady (1966), Jak ukrást Venuši (1966) nebo Čekej do tmy (1967). Vskutku záviděníhodná série. Brzy poté ovšem ze světel reflektorů dobrovolně odstoupila a navštěvovala stříbrné plátno jen velmi opatrně. Přesněji řečeno z něj zmizela na celých sedm let, než se v roce 1976 objevila v nestandardní verzi slavné legendy Robin a Mariana. Dojemně stárnoucí Audrey a prošedivělý Sean Connery v Lesterově filmu sice vzbudili pozornost, ale většina ze vzácných Audryiných posledních rolí už nedosahovala úspěchu a kvalit těch z padesátých let. Naposledy se před kamerou objevila ve Spielbergově romantické fantasy Navždy (1989).

Její herecká kariéra tedy vlastně nebyla příliš dlouhá a košatá... a jistě by byla ještě kratší, kdyby se jí býval splnil sen o veliké, poklidné rodině, jíž by určitě dala přednost před kariérou. Místo toho ale ale musela průběžně spokojit s několika rodinami menšími. Už na večírku, který v čase premiéry Prázdnin v Římě pořádal Gregory Peck, se setkala s Melem Ferrerem. O dvanáct let starší, dvakrát rozvedený americký herec (a otec čtyř dětí) se už o osm měsíců později stal jejím prvním manželem, s nímž strávila čtrnáct let. Nedlouho po svatbě Audrey nadšeně zjistila, že je těhotná, ale v pátém měsíci potratila. Následně zhubla na čtyřicet pět kilo, kouřila krabičku cigaret denně a topila se v depresích. Následovalo ještě několik potratů, v tomto vztahu i v těch následujících. Lékaři jí tehdy sdělili, že vinou válečného strádání asi nikdy dítě nedonosí. Audrey však při dalším těhotenství tvrdohlavě strávila šest měsíců v posteli a v jednatřiceti porodila svého prvního syna Seana (později, díky manželství čislo dvě, přibyl ještě Luca).

Po poklidném rozvodu s Ferrerem se provdala za italského psychiatra Andreu Dottiho, kterého potkala na palubě zámořské lodi. Byli spolu dvanáct let, byť ani jednoho z nich by nešlo označit právě za vzor manželské věrnosti. Posledním mužem v životě jedné z nejkrásnějších žen dvacátého století pak byl holandský herec Robert Wolders. K oltáři spolu nikdy nezamířili, ovšem sama Audrey označila jejich společná léta za ta vůbec nejšťastnější.

Podmanivé herectví ve skvostných filmech bylo "jen" jedním z aspektů jejího života, kterými se zapsala do srdcí milionů lidí. Audrey Hepburn, to byla i módní ikona: Stačí si vzpomenout na Givenchyho kombinace jednoduchých modelů, geometrických vzorů, černých roláků, černých tříčtvrtečních kalhot, černých polobotek a bílých ponožek. Hranaté výstřihy, vysoké rukavice, kostýmky s malými kulatými límečky nebo sluneční brýle ze Snídaně u Tiffanyho se staly vzorem elegance pro celé zástupy žen. Onen návrhář přitom původně spoluprací s nějakou Audrey vůbec neplánoval (kvůli neúplným informacím totiž očekával příjezd v oné době mnohem slavnější Katharine). Ta si ale jeho počáteční rozmrzelostí nenechala zkazit šanci, aby si v Paříži sama vybrala šaty pro Sabrinu. Zklamaný Givenchy hubené dívce sotva ukázal kolekci, připravenou na přehlídku, ale nakonec jej oslovilo hereččino nadšení z jednoduchosti jeho modelů. Ty pak teprve ve spojení s její dokonale štíhlou postavou zasáhly módní svět. Nakonec se tak stala návrhářovou múzou a jeho výtvory ji zdobily hned v sedmi filmech.

A konečně tu byla empatie, snad ještě hlubší než ty její obrovské oči. Už v padesátých letech pro rádio načetla pásmo dětských vzpomínek na válečné útrapy a když pak později díky své slávě mohla přitahovat pozornost k místům, plným lidského strádání, činila tak s plným nasazením. Vyrážela do nejchudších oblastí Latinské Ameriky, Asie nebo Afriky a se zaujetím organizovala humanitární pomoc zemím třetího světa. Fotky křehké a přitom energické dámy, sklánějící se nad hladovějícími sirotky, jsou po světě známé asi stejně, jako silueta v černých obtažených šatech s rozparkem a vysokých černých rukavicích ze Snídaně u Tiffanyho. Dvě tváře jedné ženy, přičemž ani jedna nevyvolává dojem falešné masky.

Těžko říct, kolik utrpení by ještě mohla zmírnit a kolik radosti ještě rozdat, kdyby ji jednoho dne, po návratu ze Somálska, nerozbolelo břicho natolik, že musela zamířit do nemocnice. O několik vyšetření později přišla fatální diagnóza - rakovina tenkého střeva. Operace a chemoterapie stačily její život prodloužit jen o nepatrný čas. Toho jí nakonec mezi námi bylo vyměřeno jen 63 let.

Ondřej "NIRO" Vosmík