Marco Ferreri

Jedna z ikon italské kinematografie druhé poloviny 20. století. Působil jako herec, scénárista, producent, ale zdaleka nejvíce vstoupil ve známost jako režisér. Jeho témata a filmy byly vždy šokující a je tomu tak i z dnešního úhlu pohledu. Často rozděloval publikum na dva nesmiřitelné tábory. Chladným nenechávala Ferreriho tvorba prakticky nikoho. Občas se mluví o společenské a sexuální revoltě. Častá témata jsou lidské slabosti a neřesti, společenská dogmata. V díle můžeme spatřovat prvky společenské satiry, surrealismu, dadaismu, nihilismu a samozřejmě dědictví neorealismu. Filmy nešokují jen myšlenkami, ale i provedením. Režijně působil Ferreri v mnoha evropských zemích. V koprodukčních filmech měl k dispozici největší herecké hvězdy své doby. Těžiště jeho diváků vždy leželo mimo hlavní proud.

„Jsem pesimista jen pokud jde o funkci filmu. Dělat film je k ničemu. Mám na mysli ten typ filmu, o který se pokouší hrstka filmařů, mezi než patřím, protože pak je tu ještě jeden typ, se kterým nemám nic společného. Zkrátka a dobře, autorský film je k ničemu, je příliš ohraničený, omezený na určitý okruh. Nedaří se mu proniknout k divákům. Někdo tvrdí, že obecenstvo už dosáhlo jisté vyspělosti – pravý opak je pravda. Právě na poli kulturním je jakýkoliv pokus o autorský film předurčen k ztroskotání. Pravda je, že diváci nechodili ani na neorealistické filmy: to byla jiná prohraná bitva. Dokud je režisér odkázán na současný stav distribuce, nemá smysl, aby se pokoušel o umělecký film. Dělat film je v jistém smyslu totéž jako pokoušet se o sebevraždu…“

Marco Ferreri se narodil 11. 5. 1928 v Miláně. V mládí se moc dobře neučil. Údajně byl líný student. Po dokončení střední školy se zapsal na veterinární lékařskou fakultu, kterou nedokončil. V pětadvaceti se nadchnul pro film a následně absolvoval římskou filmovou školu Centro sperimentale di cinematografia (centrum experimentální kinematografie). Živil se různě např. jako prodavač likérů, později novinář, u filmu jako asistent kamery. V roce 1951 založil s Riccardem Ghionem časopis "Měsíční dokument". Tento projekt zkrachoval již po dvou měsících. Nebyl to ale promarněný čas, protože navázal styky se špičkou silné neorealistické vlny.

ŠPANĚLSKÉ OBDOBÍ V roce 1956 odjel do Španělska jako zástupce firmy obchodující s fotografickou optikou. Navázal zde spojení se skupinou mladých nekonformistických filmařů barcelonské školy, se kterými našel ideové spříznění. Vliv Buñuela a surrealistů vůbec, je během španělského období známý. Natočil tu své první tři filmy – satirické komedie (tragikomedie). Se spisovatelem - humoristou Rafaelem Azconou (od té doby pravidelný spolupracovník) napsal scénář a režíroval film BYT (1959), deprimující příběh mladého páru, který chce byt. Muž si vezme starou ženu v domnění, že brzy umře. DĚTI (1959), příběh mladých lidí z Madridu odehrávající se v 50. letech. Snímek skončil debaklem. VOZÍK (1961), groteskní satira o individualistické vzpouře jedince proti rodině a societě. Tentokrát nejde o revoltu mládeže, proti generaci otců, ale povstání penzisty proti svým dětem, a to v té nejděsivější podobě. V roce 1962 musel režisér Španělsko opustit, protože frankistická vláda mu neprodloužila povolení k pobytu. Jeho dílo narazilo na tvrdou kritiku a zůstalo nepochopeno.

ITALSKÉ OBDOBÍ Oblíbeným cílem Ferreriho námětů je i nadále buržoazie a konzervativní katolicismus. Muž je často vyobrazený jako oběť systému. Postavy promítnuté ve filmech vědomě ztrácejí svou psychologickou hloubku. Logika je zakryta čistou abstrakcí. Černý humor, satira mravů a ​​sociální alegorie, groteskní realismus, anarchie a ateismus, jsou základní pojmy jazyka, kterým Ferreri hovoří. Za inspirativní zdroje lze pokládat Moliéra, absurdní divadlo, Pirandellu, Zavattiniho, hlavně pak ironický a paranoidní expresionismus povídek Franze Kafky.

Přichází filmy jako ŽENA OPICE (1963) - Satira na obchod s lidskými zrůdami. Děsivá zábava městské džungle. VČELÍ KRÁLOVNA (1963) na téma manželství, kdy žena pouze využije muže ke zplození dítěte. V následujících dvou letech má režisér problémy s producenty, ale i tak natáčí další díla – satiru buržoazního života PROFESSOR (1964), jazykové experimentální drama BREAK-UP (1966), čtyřepizodní dekadenci manželství SVATEBNÍ POCHOD (1966). Výraznějším se pak stává HAREM (1967), kterým uzavírá trilogii o manželství a zároveň představuje konec prvního režisérova tvůrčího období. Režijně se podílí na jedné z povídek filmu DNES ZÍTRA A POZÍTŘÍ (1968 s Mastroiannim). Jedná se o epizodu s balónky, která měla být původně vlastním filmem.

FRANCOUZSKÉ OBDOBÍ Toto období se u Ferreriho vyznačuje postupným přechodem k neutrální reportáži, abstraktnosti času a prostoru. Většina prací se zabývá tématem odcizení a krize identity v industriální společnosti, kde smrt je důsledkem postupné a vědomé sebedestrukce. Smrt jako zbožnění úzkosti a poruchy. Žíravá ironie pod povrchem odhaluje Ferreriho hořký existenciální pesimismus ohledně schopnosti člověka přežít v technokratické civilizaci. Líčí vykořisťování člověka a jeho individuality jako dusivé neštěstí, uvrhávající společnost do stavu trvalé slabomyslnosti, podvratné činnosti a podněcování k násilí. DILLINGER JE MRTVÝ (1969 - s Annie Girardotovou a Michelem Piccolim). Hrdina je nositelem společenské revolty, ale zároveň je příslušníkem konzumního systému. Ferreri sám k filmu říká "Chápejte můj film, jako anarchistický manifest." SÉMĚ ČLOVĚKA (1969 – s Annie Girardotovou) na téma postapokalyptického světa, kdy člověk žije, aby popřel sebe sama. AUDIENCE (1971) na motiv Kafkova románu Zámek. Bezmoc člověka při srážce s byrokratickou mašinérií je zde situována do Vatikánu. ČUBKA (1971 - s Mastroiannim a C. Deneuve) na téma soužití muže a ženy, kdy žena přijímá roli psa. VELKÁ ŽRANICE (1973 – s Mastroiannim, Piccolim, Tognazzim a P. Noiretem) Toto svérázné zobrazení jedné ze známých lidských neřestí se dočkalo ocenění FIPRESCI (cena kritiků) na MFF v Cannes. NEDOTÝKEJ SE BÍLÉ ŽENY (1974 - s Mastroiannim, C. Deneuve, Noiretem, Tognazzim, Piccolim). Westernovou parodii na legendární masakr u Little Big Hornu umístil režisér do současné Paříže. Indiány si zahráli bezdomovci. Bitva se konala v obrovské stavební jámě. POSLEDNÍ ŽENA (1976 – s mladým Depardiem, Ornellou Muti a Piccolim), alegorie na téma „moderní“ soužití muže a ženy. CIAO MASCHIO (1977). Tato absurdní komedie o vztazích a povaze společnosti si vysloužila v Cannes cenu poroty. ŽÁDÁM O AZYL (1979), antiburžoazní satira, kde vzniká kontrast mezi dětským světem a technokratickým světem ideologií.

Ferreriho filmy z této doby začínají být méně absurdní, zato více psychoanalytické a sentimentální. PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (1981 S Ornellou Muti), film na motivy povídek Ch. Bukovského. PŘÍBĚH PIERY (1983 – mladou I. Huppertovou, německou herečkou H. Schygullou a Mastroiannim), je film o převrácenosti rodinných hodnot, vztah mládí ke stáří ve své materiální, tělesné atd. potřebě. Matka labilní nymfomanka, dcera bisexuální požitkářka, otec pedofilní flegmatik. BUDOUCNOST JE ŽENA (1984 s O. Muti, H. Schygullou) nabízí metaforu modernosti. Kontrast života dvou žen ve zcela rozdílných životních situacích. MILUJI TĚ (1986 – s Ch. Lambertem), tragikomedie na téma mužství. Symbolická sexuální závislost muže na klíčence, jako produktu konzumního systému. BĚLOCH BÝT DOBRÉ (1988) O expedici do Afriky. Pitoreskní satirická polemika o západní společnosti. Luxusní hotel v poušti a v bídě žijící domorodci. Znovu otevřené téma kanibalismu. MASO (1991) – znovu vztah muže a ženy, který je těžce nevyrovnaný resp. časem se nevyrovnaným stává, když muž začíná být ženou zcela posedlý. STŘÍBRNÝ NITRÁT (1996) je posledním filmem. Jde o dokument k oslavě 100. výročí kinematografie s úvahou o jejím směřování.

Ferreri byl vizionář, anarchista, praktik absolutních negativ a rozporuplné vulgarity, básníkem chaosu a metlou morálky. Vždy pracoval se symboly, mnohem méně s pocity nebo emocemi. Nechtěl vzbudit dojem skutečnosti. Využíval abstrakci. Obrazovou i myšlenkovou. Během života Ferreri natočil přes tři desítky filmů. K většině i napsal scénář nebo se na něm podílel. V řadě svých filmů si zahrál jako herec. Dokonce i ve filmech svých kolegů režisérů. Nejznámější asi zůstane role "hluchého" manžela v Monicelliho komedii CASANOVA 70. Za svoje dílo Ferreri sklidil mnohá ocenění na všech velkých evropských festivalech. Zemřel na infarkt 9. 5. 1997 v Paříži.

Martin "GilEstel" Enderla