Nedotýkej se bílé ženy

Kdyby to byla parodie na western, tak by to možná šlo, ale tohleto je všechno možné, jenom ne parodie. A není to ani parodie na konflikt supermarketů s drobnými obchodníky. Není to ani western, není to ani komedie, je to nepovedená slátanina k pláči se superhvězdným obsazením. Koupil jsem si DVD s velkým očekáváním, hlavně kvůli hereckému obsazení, ale málem jsem to ani nedokoukal do konce. Ten snímek mě tak odradil, že ani nejsem schopen pustit si to ještě jednou, zda mi něco neušlo, zda bych neměl změnit názor. Snad někdy příště. (23.03.2012)

S tímto filmem jsem byl naprosto spokojen, Zajímavý, zábavný, ironický a rýpající do lidského pokrytectví, sobectví, rasismu a dalších společenských nešvarů. Navíc s krásnými hereckými výkony. Paroduje bitvu Little Big Hornu, takže hlavní postavou je nadmíru excentrický George Armstrong Custer (vynikající Marcello Mastroianni). Ten dostane za úkol porazit a vyhladit indiány, protože jsou bílou elitou považováni za zloděje, pobudy a ničemy, kteří brání pokroku a nechtějí se odstěhovat do rezervací, kde chcípají hlady. To ale indiány v čele se Sedícím Býkem (Alain Cuny) tak sjednotí, že v osudné bitvě Custer zoufale zvolá: "Kdo je naučil bojovat? Proč už se nepostaví jako jednotlivci proti stovkám pušek?" Ale jsou tu další vynikající postavy: Marie-Héléne de Boismonfrais (krásně pokrytecká Catherine Deneuve), která je označována za pomocnici indiánů, ale s ohromnou chutí se podílí na jejich ponižování a zabíjení, je navenek puritánská, ale ohnivě se vrhá po Custerovi, dále vychloubačný, ale ve skutečnosti velmi bojácný Buffalo Bill (skvělý Michel Piccoli), který chce být hvězdou bitvy, ale utíká z ní ještě než vypukne, generál Terry (výborný Philippe Noiret), který začně řídit bitvu pouze ze zištných důvodů, indiánský špeh Mitch (bezpáteřní Ugo Tognazzi), který poznává, že pochlebováním se z něj běloch nestane, bláznivý indián (Serge Reggiani), jediný z indiánů, kterému to myslí, ale protože nemá vlasy, tak ho považují za blázna, otec Sedícího Býka (Henri Piccoli), který osobně zastřelí Custera, agent CIA (Paolo Villaggio), který vystupuje jako antropolog a stále pojídá brambůrky a reportér (samotný Marco Ferreri). Prolínají se zde 70. léta 19. století, kdy došlo k bitvě a 70. léta 20. století do kdy je film zasazen do prostoru Les Halles v Paříži. Na místě, kde bylo zrovna zrušeno secesní tržiště a hloubil se prostor pro moderní obrovský obludný obchodní dům. Velmi příjemný film, trochu bláznivý, se skvělým hereckým ansámblem a který buší do lidské přetvářky, mocichtivosti a touze po bohatství a lidské zbytečné krutosti, kterou se většinou jen něco kompenzuje. (21.02.2010)

Humorná a jednoduše vystavěná paralela mezi dvěma vývojovými etapami moderního kapitalismu, lišícími se od sebe (ale ne zase tak moc) prostředky, jimiž si razí svoji cestu k pokroku na úkor všech "nepřizpůsobivých". Proto je jen velmi tenká hranice mezi rokem 1876 (bitva u Little Bighornu) a Ferreriho současností, takže mu nedělá problém ji lehce překračovat. Obě epochy tak mají společného nepřítele - rudé! Jen rudé tváře nahradily rudé názory. (V tomto smyslu je příznačný český výraz pro komunisty jako "Komanče"...) Všechny další narážky, přirovnání a obdoby (dešifrovatelné i pro politické začátečníky) mezi předminulým a minulým stoletím pak vycházejí z tohoto předpokladu. Herecká extra třída své doby drží komediální úroveň na přijatelné úrovni (zejm. Mastroianni, Noiret, Deneuve), oproti tomu Piccoli a Tognazzi si nezasloužili role zkarikované až těsně za únosnou mez. (14.07.2013)

Co si myslet o této karikující transpozici bitvy u Little Big Hornu do času a místa, kdy a kde už si všichni mysleli, že perzekuce etnických menšin je problém hodný toliko akademické diskuze? Nechybí zde Ferreriho smysl pro rafinovanou kritiku tehdejší moderní doby, opět nechává vyrůst ony květy zla, před kterými mnozí zavírali (a zavírají, "poselství" je časově značně univerzální) oči. Nechybí zde Mastroianni, kterému se za celých 100 a něco minut nezazrcadlí na tváři snad ani jediná emoce - vyjadřuje je zbytkem těla a komplementární Picolli - ten je zde tím, komu naopak nějaká grimasa z tváře po celou dobu nezmizí, ačkoliv jsou to všechno jenom masky. Pokrytectví třikrát sláva, jakož i všem stylizacím. Mimochodem tento film by měl být povinně promítán všem milovníkům country a westernu. Této části, resp. z tohoto úhlu pohledu není co vytknout, ale mám choutky strhnout minimálně jednu hvězdu za přílišnou dávku mně osobně nesympatického funésovského "humoru", všechno to šaškování Tognazziho a Reggianiho, jenže tak nějak se to zdá být v souladu s "überplanem" filmu, s předloženou zde konfrontací dvou kultur. Asi jako když nějaký umělec pracuje s kýčem a výsledkem je...ehm...umění. Takže lze udělit i tu pátou *, a kdyby ne jen z všeobecné mé obliby Ferreriho děl, tak kvůli portrétům Nixona určitě ano. (17.10.2010)

I avantgarda v zenitu své tvorby si v přechodných oddechových časech odlivu tvůrčích schopností vybírá krajně problematický odpočinek pádu do průměru a uměleckého nezdaru. Základní záměr filmu připomínající např. o rok starší ALOZANFÁN s obdobným směřováním i podobně rozporuplným vyzněním je zřejmý: jakási dvouliniová kompozice problematizující v první rovině křehkou legendu Divokého západu v jejím nejzranitelnějším bodě - v nevývratné vývojové etnocidě autochthonního indiánského obyvatelstva - se vztahuje průhledně symbolickou alegorií ke konzumně syté společnosti končícího "zlatého věku" svobodného světa Evropských společenství. Doznívající vlna levicového radikalismu šedesátých let se tu však přes skvělé hvězdné obsazení i nominálně nadprůměrnou režii a scénáristiku dopracovává upachtěně rozporuplného výsledku. Švy, které měly držet obě základní dějové linie na pomezí snu a skutečnosti až vidinově pojatého záměru, praskají při prvním pohledu. Pařížské teatrum mundi, které italský filmový tvůrce Ferreri zvolil, vyznívá hluše právě tak jako gradující závěrečné scény ŽENY. Humorně groteskní škleb, o nějž šlo Ferrerovi především, zůstal v tomto případě pro filmového diváka nedostihnutelnou metou autorského záměru. Místo originálu nejenže nedržíme v ruce alespoň přijatelnou, i když nedokonalou kopii, ale jen zhruba přitesaný polotovar. (03.08.2009)