Francesca Bertini

Francesca Bertini se narodila 5.1.1892 jako Elena Seracini Vitiello. Byla adoptovanou dcerou neapolského mistra prózy Artura Vitiella a herečky Frataglioni Adelaide. Francesca prožila své dětství v Neapoli.

Již v dětském věku se objevila na jevišti a postupně dostávala malé role v němých filmech. Její filmový debut přišel roku 1907 ve snímku LA DEA DEL MARE. Ve věku 21 let se přestěhovala do Říma a hned v roce 1913 si zahrála hlavní roli ve snímku HISTOIRE D'UN PIERROT pod vedením jednoho z velkých režisérů „němé“ doby Baldassarra Negroniho (21.1.1877–18.7.1945). Nejvýraznější úspěch přišel v roce 1915 a snímek ASSUNTA SPINA. Film na základě dramatu Salvatore Di Giacoma v režii Gustavo Serena na němž se Francesca rovněž podílela autorsky a byl natočen v Neapoli, zcela určitě „předběhl“ svou dobu. Díky tomuto snímku, její štíhlé postavě a intenzivnímu pohledu černovlásky, se brzy její popularita dostala za hranice Itálie, kde ztvárňovala typ jižanské krásy. Dále se objevuje ve velikém množství filmu, jako příklad SIGNORA DELLE CAMELIE (1915), nebo TOSCA (1918). Koncem dvacátých let byla Francesca v mírné krizi a rozhodla se ke krátkému odpočinku na klinice. Ihned po návratu natočila úspěšnou komedii VESELÁ DUŠE (Anima Allegra – 1919). Mezi její nejpopulárnější filmy patří snímky ULTIMO SOGNO (1920) a LA DONNA NUDA (1922), které režíroval Roberto Roberti.

V době kdy byla Francesca Bertini na vrcholu úspěchu, přichází americká firma Fox s atraktivní nabídkou na několik filmů. Francesca ovšem tuto nabídku odmítá, neboť se právě seznámila se švýcarským hrabětem a bankéřem Alfredem Cartierem. V srpnu 1921 natočila svůj poslední film DÍVKA Z AMALFI (La Fanciulla d´Amalfi), a poté se v září 1921 za Cartiera provdala. Ve své víc než desetileté kariéře v tomto období, natočila mnoho snímků a vydělala si asi čtyři miliony lir. Údajně si vydělala 175.000 dolarů jen v roce 1915. Po svatbě se přestěhovala do Paříže, ale když její manžel zemřel (1928), vrátila se zpět do Říma, kde zůstala až do své smrti. Aby se mohla postarat o svého syna, vrací se Francesca na konci dvacátých let opět k filmu. Pozvolné ukončení její kariéry bylo jistě ovlivněno příchodem zvukového filmu, stejně jako příchodem mnoha jiných herců a nových technik hraní.

V době barevných filmů se již objevovala zcela výjimečně, například ve filmu UNA RAGAZZA DI PRAGA (1969) v roli Gabrieli, nebo ve snímku Bernarda Bertolucciho XX. STOLETÍ ( originál název 1900 ) z roku 1976 jako jeptiška Desolata. Zde mimo jiné hrají Robert de Niro, Gérard Depardie či Stefania Sandrelli.

Francesca byla nejen slavnou herečkou své doby, ale byla rovněž režisérkou například snímku TOSCA (1918). V roce 1969 vydala svou autobiografii s názvem Il Resto Non Conta. V roce 1982 připravil Gianfranco Mingozzi televizní dokument věnovaný Francesce s názvem L´ULTIMA DIVA.

Francesca Bertini byla nejuniverzálnější ze všech tří velkých italských „Divas“(prima donna) - Bertini, Lyda Borelli a Pina Menichelli. Byla skutečnou „dámou“ a to nejen na filmovém plátně, ale i v soukromém životě. Byla jednou z prvních filmových hereček které se soustředily více na realitu, než na dramatický stereotyp. Její umění výrazu autentických pocitů bylo klíčem k úspěchu v mnoha filmech. Dokázala tak ztvárnit jak populární hrdinku, tak obyčejnou ženu.

Její život skončil 5. října 1985 v Grand Hotelu v Římě. Zemřela ve věku 93 let.

Petr "Hennes" Hennebichler