Miluj svého robota

Mohlo to být provokativní inteligentní sci-fi, bláznivá komedie nebo silné drama, ale zůstalo u průměrné romanťárny. Scénář brousí téma jen po povrchu a nestrhne, režie je nevýrazná, herci ok. Hrdinka zprvu není zajímavá ani sympatická, což se naštěstí postupně napraví. Podobná Ona s Phoenixem je po všech stránkách silnější zážitek. (20.02.2022)

Vidieť v tomto filme len romantiku by bolo chybné a zjednodušené. Príbeh ponúka všetky jemné nuansy a odtiene ľudskej povahy, zvykov a samotného vnútra. Je to v kontraste s humanoidom a jeho logických vysvetlení rôznych záležitostí, ktoré síce ako ľudia vieme pomenovať, ale vlastným egoizmom a neúprimnosťou sa tomu bránime, lebo nechceme poznať pravdu a už vôbec nie o sebe. Film neponúka odpovede, ale naliehavo nastoľuje otázku, či sa aj v medziľudských vzťahoch chceme spoliehať na robotov ako vedomú náhradu za človeka. (02.01.2023)

Po prečítaní popisu som si povzdychol "ach, ďalší film o humanoidoch". Ale napokon musím uznať, že to bolo veľmi milé prekvapenie! Vynikajúci scenár, zaujímavé prostredie múzea, a skutočne milé a vtipné postavy, ktoré celý film ťahali výrazne vpred. Skeptická Alma a ideálny Tom vytvorili skvelú dvojicu! Neustále ironické poznámky Almy a neutíchajúce snahy obetavého Toma sa parádne dopĺňali. Film však nebol len o zábave a srande, ale aj o konfrontácii s umelou inteligenciou, a nastlenou otázkou, či nie je prílišný idealizmus a dokonalosť napokon až otravný a nežiadúci? Predsa len, práve naše nedokonalosti a chybičky osobností nás robia jedinečnými - vďaka tomu je človek človekom. Nemecko opäť u mňa zabodovalo! 5* (10.05.2022)

Robotická romantika nie je moja šálka kávy, na druhej strane tým krásnym Germánkam by fakt mali stačiť len roboty. Film chce byť čiastočne komédiou a čiastočne drámou. Všetko v chlade, presne tak roboticky, že emócie privodí jedine klavírna hudba. A zároveň sa prezentuje myšlienka, že robot môže zlepšiť aj citový život človeka, čo je na hranici sci-fi až etiky. (20.09.2022)

Na vědeckofantastickém sujetu tragikomicky formulovaná studie velkoměstského osamocení ženy, která ztratila po léta pěstovanou příležitost utvářet ryzí zkušenost v starověkých písemných znacích a poté, co se zklamala v egocentrickém mužství své doby, objevila blízkost a věrnost smrtelné duše bytosti vynalezené technickou kulturou – a snad právě díky svému ženství, otevírajícímu ji životu, poznala, jaká rizika z takového svazku plynou: androidní robot naprogramovaný přímo pro ni jen variuje ji samu, rozkládá ostatní vztahy a – s předobrazem v dětské lásce – maže minulost a spolu s ní i celý dosavadní život. Hrdinka, zprvu poměřující své síly, posléze sdílející svou možnou minulost s tímto (vý)tvorem, ovšem také přehodnocuje své hodnoty i ponětí o skutečnosti a osvojuje si nový pohled na svět, takový, jaký odpovídá tomu, po čem sní dnešní – pozdně moderní – osamělec nejsoustavněji, čili jednotě. K té odkazuje i režisérčina konstrukce mizanscény, potažmo dnešního (tj. budoucího) světa, jehož půvab tkví v odrazech a umělém osvětlení. Kontemplativní záběry na lesklé povrchy vstřebávající protilehlé záblesky a barvy, okna bez záclon znejišťující hranici interiérů a exteriérů či dvojexpozice tváří uzavírají epochu střihu a otevírají nový věk nečekaných symbióz, adresujících právě onu prapůvodní jednotu, po níž pozdně moderní člověk neúspěšně hmatá – zatímco se tříští v revidované společenské i osobní role. Hrdinka se jí dotýká v okamžicích, ve kterých se otevírá kráse prchavých všedních nálad (kdy jí jen její dech naplňuje a svádí k vzletu), a netuší, že – vzdor jejímu přesvědčenému (vsugerovanému) atheismu je za jakoukoliv radostí i překonanou starostí Boží milost. Postava robota-věci se jeví být právě takovým zrcadlem, je to povrch jiskřící jazykem, a překonání druhové hranice odhaluje, že je oduševnělým celé stvoření – tedy že v každé věci tepe malá duše, jak to mnohokrát zachytil ve svých básních Francis Jammes. Cesta k jednotě se tak přirozeně ubírá obnovováním kouzla vyprázdněného, odkouzleného světa. Je to cesta k osvobození a lásce, nesobeckému poznávání a vydávání se. Dvojznačný závěr mistrně slitý z etického soudu nad umělou inteligencí i z možného přehodnocení zazněvších slov zdaleka nic neuzavírá. Lze dále vynalézat a hledat… – Maren Eggertové se podařilo tuto životní cestu své hrdinky ztvárnit přesvědčivě, její tvář je hluboká, zrak bystrý a v poryvech krize dokáže vše prohrát, aby se pak znovu začala rozhlížet a hledat ta správná slova. Brit Dan Stevens je proti tomu dokonale koncentrovaný a ukročí-li, pochybuje divák o autenticitě jeho rozhořčení; zato jeho emoce rozehřívají a ve své prostotě otevírají přístav bloudění odvážné bližní. – Nejen k mému potěšení uvedl tuto romanci Edisonline (v rámci přehlídky Be2Can) jako další svůj příspěvek k prohloubení poznání moderní emocionality. (28.01.2024)