Za zvuků hudby

Nádherný muzikál a kouzelná klasika. Co na tom, že se příběh nedrží přesně skutečných událostí! Životní osudy von Trappovi rodiny byl ostatně spíše inspirací a je samo o sobě hezké, že film vůbec částečně vychází ze skutečnosti. Jinak je samozřejmě patřičně romantický, pohádkový, na konci dokonce napínavý, a především diváka přiměje se zcela nově zamilovat do tónů hudby. Období vzestupu nacistického Německa a následného anšlusu dodává filmu dramatický historický kontext, který melancholickým způsobem kontrastuje s předešlými rakouskými časy… Stejně tak mě zaujala úloha jeptišek ve filmu. Když se nad tím člověk zamyslí, nebýt jejich moudrosti a pomoci by k tomuto příběhu vůbec nedošlo. :) ~(4,3★)~ (02.01.2023)

Limonádově sladký muzikál, který ale ani po letech neztrácí své prosté kouzlo a optimistická nálada z něj přímo čiší. Proč je vlastně to kouzlo tak prosté? Inu, kolik jiných žánrových děl podává výhradně statická taneční čísla, s obtížemi zapamatovatelné melodie a sentimentální humor, a přitom donutí diváka, aby z něj dvě a půl hodiny nespustil oči? Není to bůhvíjaká filmařina, ale je to filmařina nesmírně poctivá, vizuálně odzbrojující a podpořená dvojicí báječných herců, k jejichž postavám během projekce pevně přilneme a v "temném" závěru jim budeme ze všech sil držet palce. Námět si možná říkal o to, aby scénář tolik nepřekypoval pohodou a jednorozměrným rodinným poselstvím, ale ruku na srdce, jinak než právě s takovým humorem a stálou hladinou optimismu by tahle legenda zkrátka nemohla tak dobře a trvale fungovat... (28.10.2016)

Přiznám se, že bych si to dovedl představit o hodinu kratší a pořád by to bylo stejně pozitivní a krásné a navíc bez nacistů, ale i s nimi je to dobré, i když jsem se bál toho, aby to nesklouzlo někam, kde to bude až příliš patetické. To se naštěstí nestalo a celá ústřední rodina je herecky i pěvecky úchvatná. (26.05.2015)

Další muzikálové melodrama pod taktovkou režijního chameleona Roberta Wise. Zatímco v energií nabitém West Side Story se mohl opřít o vynikající choreografii Jeroma Robbinse, klasický romeojuliovský příběh a chytlavé šlágry v podání mladých vitálních herců, zde se musí spolehnout na interakci mezi rozjuchanou Julií Andrews, jejími sedmi pubertálními svěřenci a upjatým Christopherem Plummerem. Zatímco skotačení po Alpách a zpěv rozverných písní působí po krátké chvíli totálně mimo a ztrácí veškeré kouzlo (i z důvodu absolutní nijakosti všech "hitů"), melodramatická linka začne v poslední třetině díky talentu obou hlavních představitelů opravdu fungovat a v napjatém finále člověk téměř zapomene na těch 100 minut (!) předchozí vaty. Když Za zvuků hudby ještě jednou přirovnám (přiznávám - trochu nespravedlivě) k West Side Story, vychází mi z toho první jmenovaný jako poloviční zážitek – však taky dostal poloviční várku Oscarů :) (23.01.2012)

Na tento film jsem se hrozně dlouhou dobu chtěl podívat, ale stále jsem se nějakým způsobem neměl pořád k tomu, abych si ho pustil. Až jednoho krásného dne jsem se k tomu dokopal a musím říct, že tři hodiny u filmu mi ještě nikdy neuběhly tak rychle a pohodově jako právě se zpívající Julií Andrews. Pravda, pokud čekáte nějaký hlubokomyslný muzikál plný dramatických zvratů a složitého děje, jste na úplně blbé adrese. Film si na nic víc než jednoduchý, optimistický, roztančený a veselý film nehraje a přestože by téma nastupujícího nacismu mohlo svádět k moralizování, ždímání citů a srdcebolným chvilkám, tvůrci se naštěstí těmhle nástavbám ve snímku vyhnuli a diváku tak zbyde snímek, z něhož budete pozitivní energií nabiti až po okraj. A stejně jako po zhlédnutí Mary Poppins, i nyní mám nutkání se pídit po jednotlivých skladbách. Sakra, jak to ta Julie Andrews dělá, že mě svým vystupováním vždycky tak omámí? (24.01.2012)