Za zvuků hudby

blá blá blá ...bla bla bla... bla bla bla... bla bla bla... blá blá blá... bla bla bla... odejdi z kláštera... bla bla bla... bla bla bla... blá blá blá... bla bla bla... miluji tě... blá blá blá... bla bla bla... blá blá blá... bla bla bla... utečeme... BLA BLA BLA... bla bla bla... blá blá blá... (S mejma komentářema to jde z kopce) (28.11.2011)

Je to kouzelný film to určitě. Neohrané, ale velice chytlavé písně a tuna optimismu. A taky je to kýč jak bič. Ale přesto se mi to moc líbilo, i když ne tak jako třeba My Fair Lady. V paměti mi utkvěla hlavně scéna Lízy a pošťáka za deště v altánu. Trochu se tam tloukla love story s nacismem, který tam byl původně jenom jako mimochodem, ale když tak nad tím uvažuju, tak ono to tak asi opravdu bylo. Lidé si žili svůj všední život a do toho jim vpadlo zlo. Mám pocit, že dřív pokud byl film hodně dlouhý, tak proto, že režisér vyprávěl nějaký příběh a chtěl na to mít dost času, aby si to divák užil. Dnes jsou neúnosně dlouhé skoro všechny filmy ,ale působí to, jako že režisér natočil spoustu materiálu a je mu líto ho vyhodit. (01.02.2011)

Pro mě osobně malinko zapomenutý či spíše neznámý muzikál, narozdíl od chronicky známých My Fair Lady anebo Mary Poppins, ale o to krásnější a navzdory době, ve které se odehrává (před začátkem Hitlerovského běsnění), ryze pozitivní a (zvuko)malebný. Přestože Julii Andrews nikdy neodpustím, že "kvůli" ní nevyhrála Audrey Hepburn Oscara za MFL, je radost sledovat její výkon, o zpěvu ani nemluvě. Muzikál z té nejlepší americké pokladnice takovýchto blyštivých pokladů, až je jednomu tak nějak líto, že už se nic obdobného dneska netočí. Protože ony i herecké výkony všech menších anebo větších dětí jsou jedním slovem úžasné (však posuďte sami- tuhle písničku budu dostávat z hlavy asi hodně dlouho). A vědět, že byl film inspirován skutečným příběhem, užiju si jej snad ještě víc. (26.12.2013)

Pomocí tohoto filmu by se dali léčit pedofilové - zavřít je na týden do místnosti a nepřetržitě jim pouštět tento film. Sledovat Za zvuků hudby byl pro mě experiment - bez debat jde o velkovýpravný přeslazený kýč, ve kterém jsou písničky dětsky chytlavé (ve stylu Kroků Františka Janečka), všichni přehrávají zvláštním "childlish" způsobem, kamera k nevydržení barvotisková - jenže řekněme si upřímně, co jiného je vlastně James Bond nebo Rambo? The Sound of Music je pro ženy stejný návrat k dětskému vidění světa jako se muži pomocí Bondových dobrodružství vrací ke klukovským hrám na hrdiny a padouchy. Americké filmy jsou ve své podstatě dětinské stejně jako celá americká pop kultura - jsou to sny dospělých, kterým se nechce vyrůst, a kteří chtějí zůstat celý život malými dětmi. A tak jsem díky sledování tohoto muzikálu pochopil, jak se cítí žena při sledování kung-fu mlátiček či Arnolda a Stalloneho. (03.01.2011)

Ten film je naivní, až to není pěkné. Kromě písniček v něm zestárlo všechno. Strašlivě nucený humor, lepkavě melodramatický námět (s tristně nevyužitým časoprostorovým kontextem), dvě krajně nevěrohodné romantické zápletky (šestnáctileté dívce bylo v době natáčení 23). Kromě vztahů se v první polovině příběhu sice nic jiného neřeší, přesto jde o tu zábavnější část filmu. V té druhé a temnější by se něco řešit mělo, ale nakažlivě optimistický duch snímku, žádající si libovolně násilné převedení všeho negativního do něčeho pozitivního, tomu brání. Schizoidní výsledek obsahuje slušný campový potenciál: zpívající jeptišky, blbí nacisti, dětičky skotačící po alpských pastvinách a tančící kamzíci (nebo co to v tom šíleném jódlovacím loutkovém představení bylo). Není tedy pravda, že jsem se nebavil, jenom rozhodně ne na těch správných místech. Když rozmazlení fracci začali s vyhlídkou pár-hodinového půstu hladově skučet, zatímco v Německu byly pár let předtím schváleny Norimberské zákony, představoval jsem si pro pobavení totéž optikou Monty Pythonů. Nešlo jinak. Film si ve své bezelstnosti neuvědomuje, jak nevhodně blízko má v některých momentech podkuřování nacistické ideologii. Neustále je oslavována otčina, třeba kýčovitými záběry krajiny – v duchu německých nacionalistických blut und boden filmů. Krásná, blonďatá a modrooká dítka je třeba srovnat do latě hravou formou, která ale slouží témuž cíli jako dřívější militantní výchova. Svou individualitu holátka vyjadřují poslušným sborovým zpěvem. Ke starším muzikálům a k muzikálům obecně patří trocha přihlouplosti, jež na oplátku vyžaduje shovívavost hudby a tanců chtivého diváka, ale pokud je jediným smyslem takového muzikálu být sladce neškodným, třebaže by svými implicitními významy mohl zároveň napáchat škod až až, těžko se mu neposmívat. Příště si pustím jenom rozkošnější první polovinu. Nikoli ale před Vánoci, nýbrž na silvestra. 70% Zajímavé komentáře: Mahalik, Aidan (29.06.2009)