The Front Page
Na titulnej strane
Na titulnej stránke
The Front Page
The Front Page
The Front Page
Režie:
Billy WilderKamera:
Jordan CronenwethHrají:
Jack Lemmon, Walter Matthau, Susan Sarandon, Vincent Gardenia, David Wayne, Allen Garfield, Austin Pendleton, Charles Durning, Herb Edelman, Martin Gabel (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Poprava nebo svatba? Jack Lemmon a Walter Matthau v hlavních rolích americké komedie o zlatých časech novinářského řemesla. Divadelní hra Bena Hechta a Charlese MacArthura Na titulní straně (1929) je známá i z našich jevišť a už několikrát byla předmětem filmového zpracování (Titulní stránka – 1931; Jeho dívka Pátek – 1940; nepodařená modernizace Přeladit na život – 1987). Známý hollywoodský tvůrce Billy Wilder (1906–2003) se k prověřené předloze obrátil v roce 1974 a v duchu tehdejší vlny retrofilmů (Podraz aj.) její děj ponechal ve dvacátých letech, tedy v době, kdy sám byl ještě aktivním novinářem. Příběh je velmi dobře známý. Přední reportér chicagského Examineru Hildy Johnson (Jack Lemmon) hodlá pověsit své řemeslo na hřebík a vzít si svoji vyvolenou Peggy (Susan Sarandonová). Jeho nelítostný šéf Walter Burns (Walter Matthau) má však o Hildyho budoucnosti zcela jiné představy a nehodlá svého nejlepšího koně jen tak nechat odejít. A jako na zavolanou se objeví případ, který nemůže popsat nikdo jiný než Hildy, protože patří právě na titulní stranu. Tím případem je chystaná poprava odsouzence Earla Williamse (Austin Pendleton), jejíž protagonista však s nechtěnou pomocí úředních osob uniká oprátce. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I.A.L. Diamondem udělali drobné úpravy v textu (především vzhledem k hereckému obsazení – Lemmon byl přece jen o dost starší než má být postava Hildyho), ale zachovali jednotu místa, a tak se většina akce odehrává v místnosti pro novináře v chicagské soudní budově. Vedle ústřední herecké dvojice, již Wilder společně využil už podruhé (předtím ve Štístkovi – 1966), se ve filmu objevuje plejáda předních charakterních herců, Vincent Gardenia jako šerif, Harold Gould jako starosta, Carol Burnettová jako prostitutka Mollie a v rolích novinářů Charles Durning, Herb Edelman a další. Lemmon a Matthau byli za své výkony nominováni na Zlatý glóbus. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (171)
Tahle hořká komedie, či spíše fraška, má nepochybně své kvality. Je vtipná zejména ve vyostřených konverzacích, má spád, není nudná - současně však ve mne zanechává určitou pachuť. Šéfredaktor (Walter Matthau) je vysloveně opravdová "svině", která jde přes mrtvoly, s níž vlastně Hidy (Jack Lemmon) neustále kolaboruje, a jsou tu i další, dosti cynické prvky. Není to tedy můj pravý šálek kávy, prostě oddechová fraška (jako např. naše "Čtyři vraždy stačí drahoušku"), ale poněkud smutný odraz reality. Něco mezi 3-4 hvězdičkami. Haličský Žid Samuel Wilder však byl bezesporu velmi schopným tvůrcem filmů a tento byl do značné míry determinován předlohou divadelní hry. ()
Tak pre mňa bol tento film skôr vydarenou satirou na senzáciechtivé novinárske prostredie ako plnohodnotná komédia, pretože som sa pri nej nepristihol pri smiechu u hlášok, ktoré dodávali rytmus a tempo filmu. No a aj tá satira mi prišla trochu viac doslovná a naivnejšie podaná, akoby bolo vhodné, ale Wilder to asi z takéhoto nadhľadu chcel uchopiť. Niekedy sa film ťahal, inokedy bol skratkovitý, napríklad pri konci, keď sa postavy rozhodovali nie vďaka svojmu úsudku, ale scenáristovi, ktorý to chcel do 105tich minút celé nejako uspokojivo a šťastne ukončiť. Možno je Na titulnej strane film, ktorého jemný a zároveň drsný humor by som docenil až na druhý krát, ale asi už k tomu nenájdem energiu. ()
Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ. ()
Pane redaktore, hlásím se do služby. Jsem jen takový pisálek, ale užitečný a hlavně užvaněný až hrůza. Vymluvím každému do hlavy díru. Nejdál jsem to dotáhl do funkce šéfredaktora Sedmičky pionýrů, ale to bylo až po emigraci z USA. Největší slávu jsem zažil v Chicagu třicátých let, kdy jsem šéfoval plátku The Daily Šplechty News. Miloval jsem ta rána, kdy jsem si do čaje vymačkal LE(M)MON a uvažoval jsem denně nad sólopstruhem, pardon, sólokaprem na titulní stránku novin, se kterými si každý občan vytřel prdel. Telefon byl hlavní zprostředkovatel mých nápadů. Držet v jedné ruce sluchátko a ve druhé mikrofon byla fajn věc. Tolikrát jsem se spletl, že jsem nejednou v ruce držel vibrátor a lepidlo. Byly to fajn dny v redakci, kdy jsme plácali o píčovinách. Billy Wilder o mně a o mé práci natočil film. Hůř už to dopadnout nemohlo. Tedy my jsme u nás v redakci takovou nudu neměli. V jeho filmu se jen plká. Nechápu, že nás tak viděl. My jsme v redakci měli články, nad kterými dnešní plátky rudnou závistí. To s tím posledním článkem na titulní stránku bylo dost přehnané. Nelze napsat jen jeden dobrý článek a finito. To každý můj článek byl dobrý. Já se na tenhle film o mně nedokážu dívat. Je mně přes sto let a chci psát. Dejte mně papír, tužku, retro hadry a napíši na titulní stránku bombu. Chci být současný, jen mně dejte šanci. Váš Walter Matthau in memoriam/t.č.novinář. 20% ()
Galerie (76)
Zajímavosti (10)
- Podle Austina Pendletona, Jacka Lemmona, Waltera Matthaua a Billyho Wildera nevyšlo natáčení podle jejich představ a pronesli, že společně již na žádném filmu spolupracovat nebudou. Sešli však během natáčení snímku Kamaráde, kamaráde (1981). (mi-ib)
- Divadelní verze titulu měla premiéru v Times Square Theater 14. srpna 1929 a dočkala se zde 276 repríz. (mi-ib)
- Ve scéně, kdy jde Walter Burns (Walter Matthau) za Hildyho (Jack Lemmon) novou přítelkyní Mollie (Susan Sarandon) do zákulisí, aby jí přesvěčil, že se s Hildym nemá zaplétat, jde kolem plakátu filmu Na západní frontě klid z roku 1930 (film byl v té době dělán) a právě z něj si utrhne jednu ze čtyř hvězd, aby dodal svému příběhu věrohodnosti. Aby měl jakoby odznak. (PlayEasy)
Osud novináře Hildyho Johnsona (Jack Lemmon), jemuž se zachtělo vypadnout z šíleného kolotoče zpravodajství, oženit se a žít přirozený lidský život, ale místo toho je neustále vtahován jakousi podivnou silou tam, odkud chce odejít, je ve své podstatě podobný osudu většiny lidí v technologicky rozvinuté bohaté kapitalistické společnosti, kteří musí pracovat čím dál víc, a to i přesto, že kapitalismus jako nejefektivnější systém již dávno vyprodukoval a dále produkuje přehršel všeho pro to, aby lidé převážnou většinu svého času trávili v zájmových společenstvích a věnovali se osobnímu rozvoji. Tomuto paradoxu nucené hyperčinnosti při dostatku všeho, co je zapotřebí k normálnímu lidskému životu, a při současné touze lidí tento život konečně začít žít, je věnována čerstvá kritická úvaha britského antropologa Davida Graebera "On the Phenomenon of Bullshit Jobs" (Strike! Magazine, léto 2013), česky "Práce na hovno" (http://a2larm.cz/2013/09/prace-na-hovno). Graeber tento paradox nesouladu mezi lidskými představami, potřebami a přáními a reálným stavem věcí vystihuje větou: "Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali." Co je to za sílu, která nutí lidi dělat to, co často nejenže dělat nechtějí, ale dělat ani nezbytně nemusí? Graeber odpovídá, že tou sílou je tlak vládnoucí mocenské špičky, která stojí u pák a stavidel systému: "Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím. ... jestliže jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, pak takzvaný volný trh odráží jen to, co považují za užitečné nebo důležité oni, nikoli zbývající procento populace." Ve filmu Na titulní straně tuto hybnou sílu zastupuje šéfredaktor Walter Burns (Walter Matthau), který všemi pravdami i nepravdami nutí Hildyho Johnsona k tomu, aby ve své novinářské práci pokračoval. Důsledná logika však vyžaduje udělat ještě větší odstup a položit otázku – A jaká síla pohání všechny ekonomické, politické, administrativní a jiné manažery a nutí je nastavovat systém lidské civilizace ne ve prospěch lidí a jejich harmonického života, ale pro existenci a prospěch technologií a informací? Co ty manažery a mocné tohoto světa oslepuje a zbavuje je pocitu lidské sounáležitosti a dělá z nich poslušné sluhy všeho toho, co lidstvo produkuje? Odpověď zní: stejně jak šéfredaktora Waltera Burnse pohání vidina vzniku nejlepší titulní strany novin, byť na jeden den, tak i manažery civilizace pohání vidina vzniku hmotných i nehmotných objektů, které těm manažerům na oplátku za svoji existenci zabezpečí moc, úspěch a slávu v lidské společnosti. "Věci nás řídí. Ale to, co vládne, nejsou ´věci´, nýbrž provoz věcí" (Adam Bernau). Pokud by si lidé přiznali to, co již dávno tvrdí fenomenologie – že veškeré hmotné i nehmotné nepřírodní fenomény (věci, informace) jsou "živé", i když vznikají a rozmnožují se hlavně prostřednictvím lidí, pak by lidská společnost byla schopna vnímat realitu jinak, čili byla by schopna pochopit, že má velmi silnou konkurenci v životním prostředí a musí se s ní dělit o zdroje, což by pomohlo nastavovat systém mnohem příznivěji k lidským potřebám samotných lidí, nikoliv strojů, financí, informací atp., jak je tomu dnes. "Na titulní straně" však napovídá, kdo vítězí a kdo nakonec zvítězí, a není to ani člověk, ani jeho lidský život. ___ Více a lépe o samotném filmu napsal uživatel sportovec. Jen, abych nezapomněla, dodám, že tento film a Obchodník se zbraněmi mají shodné počáteční sekvence – výroby novin a výroby kulky, přitom závěr jejích cesty je také stejný – i informace, i kulka končí nakonec v hlavě člověka. () (méně) (více)