Kabinet doktora Caligariho

Jeden z prvých hororov, hororová lastovička, ktorá zaujme predovšetkým pekne vyskladaným príbehom, nádhernými kulisami (tie by mohli ísť niekam na výstavu výtvarného umenia), slušnou hudbou umocňujúcou atmosféru a obskúrnym rozuzlením. Nemé filmy až na pár výnimiek nie sú pre mňa to pravé orechové, ale tento snímok aj napriek občas až prehnanému herectvu postáv a celkovej naivite, ma milo prekvapil. 70/100 (07.05.2016)

Expresionismus promlouvající nejen příslovečně exaltovanou mimikou obličeje a zvýrazněním očí, ale především deliricky pokroucenými a znejisťujícími kulisami. Je příběh šíleného doktora jen bláznův sen? Je to realita? Nesmírně působivé dílo, které dík své unikátní vizualitě (a z ní plynoucí atmosféře) neztrácí na kvalitách. Film jako umění. Umění jako film. (28.01.2004)

Caligari měl být původně ještě víc odtržen od reality, díky zásahu původně plánovaného režiséra Fritze Langa, má alespoň ucelený syžet. Zůstala však záměrně nerealistická výtvarná stránka reprezentovaná nezvykle zakřivenými budovami (které mají vypadat jako kulisy), vysokými židlemi úředníků, silným nalíčením herců a kolorováním každého záběru. Film je rozdělen do šesti krátkých aktů vyprávějících o šíleném doktorovi, jeho zhypnotizované médium a tajemných vraždách. Je to tedy laciný horor či důmyslná metafora? Poslední minuty naznačují, že spíše to druhé, ale nebyly přidány právě za tímto účelem? Ať je to jakkoliv, obdiv tak jako tak sklidí hlavně to viděné, nikoliv to tušené. Právě obraz vdechuje tomuto dílu jeho pokřivenou duši. 85% (04.11.2006)

Nemecká čierno-biela klasika, expresionistická záležitosť, kde nejaké osobné názory ani príliš nemajú čo hľadať, keďže sa jedná o povinné filmové čítanie, ktoré treba absolvovať a osobné názory sú natoľko podružné, až sa javia ako zhola zbytočné. Tak už to s týmito klasikami chodí a ak sa vám nepáči, mne si nesťažujte. (15.12.2006)

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)