Titan

Její prvotinu Raw jsem viděl. Obeznámen s fakty a ohlasy jsem do toho šel i podruhé, i když tentokrát nebylo potřeba mít při ruce nějaký papírový sáček. Pařížská režisérka Julia Ducournau svůj styl každopádně nezapře, dupe na vizuál, dbá na dunivý soundtrack, neuhýbá před nahotou či násilím, tlačí na fyzično. Nemusím mít úplně všechno, říkal jsem si několikrát během projekce. Malé děvče tak dlouho sralo otce za volantem, až to narval do svodidel. Od té doby má v hlavě kus titanu. V dospělosti žádné světlé vyhlídky nemá, pracuje jako tanečnice, kdy neustále odolává slovním i fyzickým atakům, a občas někoho píchne jehlicí do vlasů. A pak se seznámí se stárnoucím velitelem hasičů. Co je realita a co pokřivená fantazie? Provokující guláš, který pracuje s až přílišným množstvím motivů. On těch témat bylo ostatně moc i v případě Raw, kdy rovněž šlo o rozklad příčetnosti hlavní hrdinky. Tak zase někdy! Možná... (19.11.2021)

Prvních cca 30 minut mi přišlo, řekněme, snesitelně šokujících, ale pak někdy od momentu, kdy si Alexia změní vzhled a začne se vydávat za Vincentova syna, mě to začalo postupně dost iritovat, a závěr jsem shledal vyloženě nechutný a pro mě osobně prostě nesympaticky absurdní - nepochopil jsem, co to mělo celé znamenat, a od jisté doby mám na tenhle typ divácky odtažitých a nepříjemných filmů dost alergii (a vyloženě nesnesu scény, v nichž si filmové postavy tělesně ubližují - zde si kupříkladu Alexia upraví vzhled svého nosu tak, že si ho rozmlátí o umyvadlo, což mě vyloženě fyzicky bolí jen takto napsat). A to, že mě ten film tak rozladil, mě mrzí o to víc, když si vzpomenu, jak jsem byl před 5 lety nekriticky nadšený z režisérčina předchozího snímku Raw (a to mj. díky hereckému výkonu  Garance Marillier, která hraje i zde, ale bohužel jen menší roli v pár scénách) - podruhé se stejný zázrak už bohužel nekonal. (24.05.2022)

Titán patrí k filmom, na ktoré sa nedá dopredu pripraviť. Je to ako s tvorbou Larsa von Triera. Môžete ju mať celú napozeranú, no pri ďalšom stretnutí zasiahne opäť intenzívne a fyzicky bolestivo, takmer ako po prvýkrát. V prípade tohtoročného víťaza Zlatej palmy ide o silne telesný zážitok, ktorému sa navyše podarilo udržať si okolo seba hrubú clonu tajomstva. Z obsahu, ani z traileru nie je celkom zrejmé, o čo v snímke vlastne pôjde a mnohí v tom nebudú mať o nič jasnejšie ani po jej vzhliadnutí. Titán je príbehom dvoch ľudí, ktorých osudy sa v jeden moment pretnú za vcelku bizarných okolností, aby si navzájom jeden druhého obrazne adoptovali. Na pozadí surového násilia, ktoré miestami zavádza divákovu pozornosť od jadra podstaty, sledujeme ich túžbu po naplnení elementárnych ľudských potrieb – odovzdania a prijatia lásky. I keď žiaľ a hnev oboch postáv pramení z úplne iných zdrojov, na ceste ku šťastiu a zmiereniu sa s osudom, ich zväzuje rovnako neúprosne. Alexia/ Adrien (Agathe Rousselle) a Vincent (Vincent Lindon) si medzi sebou vytvoria vzťah fungujúci na princípe win-win, ktorý je akokoľvek zvrátený a komplikovaný, súčasne dojíma akousi detskou úprimnosťou. Francúzska režisérka a scenáristka strieda vo svojej provokatívnej snímke potešenie s utrpením, nehu s brutalitou a prvky body horroru s citlivou rodinnou drámou. Máme tu výbornú kameru, fungujúci soundtrack, niekoľko momentov, ktorých zreteľný obraz si, aj proti svojej vôli, tak ľahko z pamäte nevymažete a hercov, ktorí v stvárnení svojich znepokojivých postáv idú trúfalo až na dreň. Na druhej strane bojujem s určitými scénami, ktorým nedokážem priradiť žiaden prenesený význam a mierne sa obávam, či ich jedinou funkciou nebola iba provokácia s obsahovou prázdnotou. Motivácia hlavnej hrdinky je pomerne rozpačitá, kdežto pri Vincentovi sa dá pekne čítať. Vo výsledku ide o nie celkom konzistentný experiment, v ktorom sú obsiahnuté témy pokrivenej sexuality, bezútešnej osamelosti a popierania skutočnosti. No nech budete z kina odchádzať s akýmikoľvek pocitmi, Julia Ducournau sa svedomito postará o to, že o jej novinke budete ešte dlho premýšľať. (25.10.2021)

V očekávání bizarní podivnosti jsme dostal podivnou bizarnost, což já rád. Halucinogenní příběh s místy vytříbenou klipovou estetikou nemá až tak daleko k předchozímu snímku autorky a je třeba na rovinu říci, že je opravdu pro menšinové publikum. Alexia po autonehodě v dětství není normálním člověkem, jelikož v hlavě má titanovou destičku. Ta kupodivu změní nejen myšlení, ale i tělo. Jistou spřízněnost bych viděl s filmy D. Cronenberga Rabid a Crash. Přes všechnu brutalitu jde o film, jehož hlavním motivem je láska. A také zázemí, kterým nemusí být domov. Ač se Alexia může zdát bezcitná a emocionálně ztracená, postupně se ukáže, že šlo jen o psychický blok, jenž stačilo odstranit. Alexia je v podstatě jakýmsi kyborgem, ve kterém ale převládá člověk. A když se najdou osamocené postavy, co se navzájem potřebují, je téměř vyhráno. Těch významových rovin je tu ale více. Sice jsem si představoval, že Alexia se stane matkou auta, ale takhle to bylo lepší. Skvělá hudba (milé retro) a kamera. Živočišná scéna v autosalónu, děsivý masakr v domě a nevyzpytatelní hasiči, co rádi tancují... (18.11.2021)

Videné v SND na Be2Can. S Titanom mám dva zásadné problémy. Po prvé mu uškodila povesť kontroverzného filmu, aký sme ešte nevideli, pretože takým jednoducho nie je, aspoň nie tak úplne. Po druhé pôsobí ako dve rozdielne, na seba umelo našróbované žánrové koncepcie, alebo teda dva rozdielne filmy (body horror a rodinná dráma - obe v bizarnom, no nie šokujúcom šate), z ktorých by som si teda ja pozrel omnoho radšej ten prvý. Prečo to však vyhralo zlatú palmu je viac menej jasné, za mňa však tak trochu nezaslúžené. (22.10.2021)