Milan Kundera: From the Joke to Insignificance
Milan Kundera
Režie:
Miloslav ŠmídmajerHudba:
Petr MalásekHrají:
Milan Kundera (a.z.), Leonard Stirský Hädler, Milan Uhde, Jiří Bartoška, Jan Kačer, Jean-Claude Carrière, Yasmina Reza, Bernard-Henri Lévy (více)Obsahy(1)
Proč dílo Milana Kundery tak zaujalo po celém světě? Proč odešel do Francie a začal psát ve francouzštině? Co je za tím, že bránil překladům svých posledních románů do češtiny? Nebo že se vyhýbá kamerám a publicitě? Dokument o Kunderově díle nás zavede do rodného Brna, do dob, kdy studoval a učil na FAMU, nebo do normalizace, kdy mu bylo bráněno v tvorbě a nebyl vydáván, přestože už získával úspěchy v zahraničí. Přesto uvedl Jakuba a jeho pána s J. Bartoškou, ovšem pod jiným jménem. V polovině 70. let využil pozvání univerzity v Rennes a začal tam přednášet. V r. 1979 ho české úřady zbavily občanství. Kundera to komentoval slovy: „Tehdy vše ovládali Rusové a právě Rusové rozhodli, že už nejsem Čech.“ Prezident Mitterand mu udělil francouzské občanství. Svůj nejslavnější román Nesnesitelná lehkost bytí vydal už jako Francouz. Později však už neuděloval souhlas se zfilmováním svých děl. (Falcon)
(více)Videa (1)
Recenze (20)
Je to prvni dokument o Kunderovi, o kterem vim. Letme seznameni s jeho dilem. V dobe relativizovani hodnot jsou podle Kundery veci, ktere relativni nejsou, jako treba pravda. Slovy filosofa Jana Sokola jsou pravdy matematicke, kde jedna plus jedna jsou proste dve, nebo treba pravdy konsensualni. Kdyz si skupina odsouhlasi, ze jedovata houba je jedla, otravi se. A pravda ma cenu dokud je skryta. Kdyz vyjde na povrch, je z ni bezcenna banalita. Pravda, ze Titanic neni nepotopitelny, nebo ze je Hitler nicema, mela velkou cenu skryta. V Kunderove dile take najdete treba to, ze cely zivot musite nest obraz sebe saba, ktery se vam v ocich ostatnich nepodoba. ()
Kunderu mám docela načteného, jeho minulost příliš neřeším (ikona našich liberálů Václav Havel jezdil za bolševika do práce Mercedesem, zatímco 70% běžné populace nemělo ani na Škodovku) a ostatně i on sám se od Čechů distancoval. Přeji mu Nobelovku a tvůrcům ať se naučí tvořit dokumenty. Edit k 16.7.2023. Tak nám Kundera před pár dny umřel, což tomuto dokumentu přidává nový ironizující rozměr, který by sám autor jistě ocenil. ()
Defilé mluvících hlav, jejichž (mnohdy až směšně nekritické, viz ten Kačerův žvást, že Kunderu milovaly všechny ženy v Praze) promluvy mají jen nevalný informační přínos, a celé je to strašně nezáživné, jak se zde omílají stokrát známé věci a jak se tvůrci vlamuji do dávno otevřených dveří. Silně mě to nebavilo a způsob, jakým je to natočeno, mi přišel vrcholně neinvenční a místy až bezděčně směšný. ()
Tam za Stalinem leťte, sniváci, ptáci mí, tam za Stalinem leťte, mí ptáci ohniví! Je v jeho dlaních všechno, co chudák vysnil si, ta Stalinova země je studně našich sil. Autor veršů - Milan Kundera. Po zhlédnutí dokumentu nezbývá než nevěřícně zakroutit hlavou – jde o přímo učebnicový příklad selektivní práce s fakty, přičemž snaha vyhnout se jakékoliv konfrontaci ze snímku trčí jako ona pověstná sláma z bot. V tomto jednostranném a nezáživném dokumentu nezazní ani jediné slůvko o Kunderových básních z doby jeho stalinského poblouznění, ani jediná zmínka o temné „Dvořáčkově aféře“, s reálnou hrozbou trestu smrti, zato se dočkáme bohatého slovního doprovodu jeho souputníků - komunistických literárních bardů Uhdeho a Kohouta, majících od hroudy másla hlavy stejně zamaštěné jako Kundera. Otrávený strom nemůže nést zdravé ovoce. To platí i v tomto případě. ()
Vůbec nechápu, proč tato kombinace jednostranné kýčovité (jaký to paradox) apologetiky s češtinou a dějepisem pro střední školy (nebo možná dílem některého univerzitního pedagoga z Pozadí událostí) dostala formu celovečerního dokumentu, jímž provádí dosti mizerně zahraná postava zvídavého studenta. Některé pamětnické reflexe jsou sice podnětné (zejména čím dál tím charismatičtější Milan Uhde a francouzští literáti), ale často sklouzávají do směšné popisnosti, což nejvíce zamrzí v případě doc. Jiřího Brabce, který je tu ponížen do role hlasatele učebnicových banalit. Film má sice relativně slušné tempo, ale kontrast mezi jeho minimální objevností a intenzivní vlezlostí Maláskova hudebního doprovodu spolu se Šmídmajerovými sklony k patosu místy sklouzává do nechtěné parodie. Opravdu epický je pak cimrmanovsko-zelenkovský závěr, ze kterého se dozvíme, že celé to utrpení vlastně bylo úplně na nic, protože přece podle Kundery autor není důležitý a máme si číst jeho knihy. ()
Reklama