Dotek zla

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Nejen jeho vinou jsem tuto oldschoolovou podívanou sledoval dosti nezúčastněně, prostě mě to nějak nebralo a neubránil jsem se nudě. Určitě bych zde ale našel i řadu kladů - obrazová stránka je výjimečně zdařilá, totéž platí o hudebním doprovodu a hereckých výkonech (především mě potěšila Marlene Dietrich - byť její role je zde jen maličká, při jejích závěrečných slovech na mě šly mdloby z toho, jak působivě jimi tento film korunovala). Vršit chválu by bylo samozřejmě dlouho možno i na herectví Orsona Wellese, který je ve své roli skutečně dokonalý. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že mě tento film příliš neoslovil, a nemohu tedy hodnotit výše - hlavně ze začátku mě skutečně iritovalo, jak jsem vůbec netušil, o co tam krucinál jde - a bylo mi to hlavně nekonečně jedno. Závěr je ovšem dokonalý - čili když se to zprůměruje, vydá to na akorát na ty tři hvězdy. Vidět to v původním znění a v kině, asi bych hvězdu přidal, ale co na tom sejde. Mimochodem strašně se mi líbil následující filmový dialog mezi Quinlanem a Menziesem: Quinlan: "Vy jste se nějak skamarádili, ty a ten Mexičan. Tím se vysvětluje ta věc, co máš teď na sobě. Jak se tomu říká? Tomu, s čím teď chodíš." Menzies: "S čím chodím?" Quinlan: "Ano. Svatozář." Menzies: "Svatozář?" Quinlan: "Docela ti to sluší, Pete. Za chvíli budeš mávat křídlama jako anděl." (23.10.2012)

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Není jen tak vyznat se hned napoprvé ve všem dění a postavách, ale to bohatě vynahradí ambiciózní režie, temná aura zapadákova na hranici s Mexikem (“border towns bring out the worst in a country”) a výborný, opuchlý a opocený Wellesův policejní darebák (ani jsem ho nejdřív nepoznal), který ač je svině, vzbuzuje i vlnu sympatií a jeví se překvapivě plastický po stránce dobra-zla a psychologie. #Noirvember (22.11.2021)

Viem sa ukážkovo nudiť aj pri majstrovských dielach. Orson Welles ( bytostne k nepoznaniu ) natočil vraj klasický, viac ako dobrý film-noir. Kto to tvrdí, nezávidím. Tento žáner bol stále mojou slabou stránkou, niečim čo ma vo svojej podstate nikdy veľmi nezaujalo, niečim čo som zrejme nikdy nepochopil. Nuda na krájanie, a nuda na krájanie. (05.09.2016)

Veľmi odvážny film na svoju dobu, dokonca aj na žáner noir. Vlastne je jedným z jeho predstaviteľov, kde nie je jeho zápletka tak ľahko odhadnuteľná a jeho dej sa neodvíja vždy očakávaným smerom. Niektoré iné filmy tohto žánru sa mi dosť pletú, Touch of evil zostáva jedinečný. Nechcel by som byť hollywoodsky producent, ktorý nechal prestrihať niektoré Wellesovo dielo pre kiná a vidieť ho v tejto podobe vchádzať do mojej pracovne. Nemali niektorí doživotné zranenia? (16.07.2012)