Srdce je osamělý lovec

Mám pocit, že ten film tady má tak úžasné hodnocení především proto, že ho tenkrát nadabovala česká dabérská špička a ten film díky tomu dabingu dostal naprosto jiný rozměr. Nejenom, že ze všech postav vyzařuje obrovská laskavost a dobrosrdečnost, ale ten příběh k tomu ještě naprosto perfektně sedí. Přesně vyjadřuje pocity obyčejných lidí v USA kolem roku 1968 a myslím si, že jednou by tenhle film mohl být vzorovým příkladem toho, jak lidé v té době přemýšleli. V dnešní době by divák plno názorů z tohoto filmu nepochopil (například debata o studiu na školách), což by ho mohlo odradit, ale postava hluchoněmého Johna Singera dokáže pořádně pohladit na duši (22.02.2016)

„Říkali jsme mu o svých starostech... a byl vždycky tady, když jsme ho potřebovali...“ Sluchově postižený muž, pan Singer se srdíčkem na správném místě, si mě získal hned v první scéně s emocionálně silnou neverbální komunikací se svým rovněž postiženým přítelem. Postupné sledování postav z jeho okolí zbourává zdánlivou iluzi o relativně snadném životě muže, jenž se se svým handicapem již možná smířil a dokáže veškerou řeč dávno bez problémů odezírat ze rtů. Ale copak neexistují větší překážky k spokojenosti, než schopnost rozluštit samotné informace? Jak výstižný je ten název... srdce jako osamělý lovec, který hledá pochopení a marně loví nové pouto ve vztahu k „normálním“ lidem, více či méně uzavřeným ve svých předsudcích... S obrovským citem natočený film vznikl v době, kdy američtí tvůrci ještě neměli tendenci pateticky dojímat a ždímat ze svých diváků city na každém kroku a dokonce i snímek na velmi citlivé téma plyne jako zdánlivě obyčejná drama, jež s pozorným sledováním nenásilně ty silné, často i prochodné emoce skutečně probouzí a v pravou chvíli vyvolá. Alan Arkin se zhostil hlavní postavy báječně, velmi pozitivně mě překvapil a dokázal na mě ve své herecky náročné roli zapůsobit snad každým svým pohledem a gestem. 90% (10.01.2021)

Krásný, smutný film z doby kdy v jižních části USA doznívala rasová otázka. Alespoň mi tedy přišlo, že film natočený v roce 1968 je aktuální reflexí situace v zemi. Alan Arkin jako kouzelný muž, jehož grimasy, gesta a úsměv jsou zárukou jistoty, čestnosti a ryzího charakteru. Z dále vykreslených postav zaujme černošský doktor, dabovaný Soběslavem Sejkem, a mladičká Sondra Locke, jejíž první milostná dobrodružství sledujeme docela zblízka. Nejlepší přítel pana Singera se jmenoval Spiros Antonapoulos. (20.07.2023)

Budu se opakovat, ale opravdu krásný, dojemný, lidský a taky smutný film. Herecký koncert Alana Arkina, kde Sondra Locke vůbec nezaostává. Však ty nominace na Oscara nebyly pro nic za nic. Jenom škoda, že je tento snímek tak opomíjený a to nejen u nás, ale podle počtu hodnocení na IMDb také ve světě. (04.03.2009)

V průběhu sledování tohoto snímku se mi vybavila řada scén a já si uvědomil, že snad od dětství s těmi hrdiny žiji, že se poznovu rodí a umírají, dospívají, stárnou, nemocní… a já mezi nimi zrcadlím jejich úsměvy, gesta i zmlknutí. Po celý život tíhnu k okraji a tento film odhaluje, že ta hráz je všudypřítomná. V každém, nejútlejším místečku tohoto světa je někdo sám, nemůže se postavit ani vzepřít se, vyslovit se, natož očekávat porozumění, a tento snímek krásně zachycuje, jak se svět dokáže změnit jediným soustrastným skloněním, byť nedokonalého, posmívaného a opovrženého. Je obrovským štěstím vstoupit na ty dvě hodiny do blízkosti někoho, kdo nezaváhá otevřít se, a učit se znovu znakovku, protože s ní se domluvíme s neslyšícími, psy, kameny a stromy. Co ale cítí ti, kteří mluví jinak, protože jsou jinací, a co vlastně říkají? Snad něco podobného tomuto: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/une-tigresse-dans-la-peau-d-une-hirondelle-2 (23.06.2018)