Romeo, Julie a tma

V rámci dvoch dní som si opätovne pozrel dva filmy z obdobia heydrichiády. Včera Vyšší princip a dnes Romeo, Julie a tma. Okrem obdobia majú spoločného Ivana Mistríka aj Františka Smolíka. Napriek tomu, povedané slovami Vlastu Buriana - nejní to k přirovnání. Zatiaľ čo Vyšší princip je po všetkých stránkach dokonalý film nepodliehajúci účinkom času, Romeo, Julie a tma považujem iba za mierne nadpriemerný film, ktorý sa viac o niečo snaží, než to dosahuje. Predovšetkým Dana Smutná na mňa pôsobila veľmi nevierohodne, atmosféra bola vybičovaná iba vonkajšími udalosťami a poetické vložky čpeli falošnosťou. O kladoch sa nemusím zmieňovať, opísali ich už ostatní komentátori. (17.10.2012)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné novely J. Otčenáška, který spolu s J. Weissem napsal k tomuto filmu i scénář. Otčenáškův text je čítanková klasika s prostinkým dějem: maturant Pavel se v parku setká s židovskou dívkou Ester, která nenastoupila na transport, a poskytne ji azyl, riskujíce tak vlastní život. Oba se do sebe zamilují, aby se jejich životy v závěru opět rozdělily. Novela má silně lyrizující charakter a text postihuje v první řadě tísnivou atmosféru období heydrichiády a jemnou psychologii ústřední milenecké dvojice. Weissův snímek pracuje s předlohou velmi volně a drží se jen hlavního motivu s nelegálním ukrýváním židovky. Ta se oproti literární předloze jmenuje Hanka a herecky ji obdivuhodným způsobem ztvárnila Dana Smutná, typologicky pro tuto roli jako stavěná. Její vztah s Pavlem, v obsazení vynikajícího Ivana Mistríka, je ve filmu oproti novele pozoruhodně prost jakékoli erotiky - zatímco v novele dojde i na jejich sexuální sblížení (které je pro oba první milostnou zkušeností), ve filmu vyjma pár polibků k ničemu jinému nedojde a Pavel s Hankou si po celou stopáž vykají (!). Film se od literární předlohy dále liší přítomností řady epizodních postav (za zmínku určitě stojí postava železničáře v geniálním podání Václava Lohniského, či Pavlova spolužáka, kterého si zahrál mladičký Jiří Kodet; nejvíc mě překvapilo a pobavilo morče, které si herci v pár scénách přehazují jak horký brambor, a které v novele nebylo) a rozšířením děje o různé vedlejší linie, včetně rozdílu v samotném závěru. Zatímco konec novely je v podstatě otevřený - Ester opouští úkryt, vzápětí je chycena německými vojáky, a čtenář se o jejích dalších osudech nic nedozví (ač lze domýšlet, že s velkou pravděpodobností neušla tragickému osudu), ve filmu umírá pod kulkami na ulici, byť kamera zabírá jiný obraz a divák si pouze na základě zvuku výstřelů domyslí neviděný děj. Pavel, v obou případech zlomený žalem, zůstává osamocen. Otčenášek se tak odchýlil od závěru Shakespearovy nejslavnější tragédie (k jejímuž titulu přidal slůvko "tma" odkazující na povinné protektorátní zatemnění) a ponechal mužskou postavu naživu, což přispívá ke katarznímu účinku novely i filmu - závěr konfrontuje mladický idealismus se zbabělostí dospělých a evokuje lítost nad zmařenou láskou árijce a židovky, která si nezadá s osudy dvou Shakespearových milenců z Verony. Výtečný film, který ani po letech neztrácí na své působivosti. (24.07.2012)

Zatímco Smyczkova adaptace působí komorněji, Weiss zobrazuje v plné šíři atmosféru června 1942. Příběh je vyprávěn retrospektivně a už při Pavlově návratu k předchozím událostem naznačí hudební motivy Jiřího Srnky (a ztrácející se matčino volání "Pavle, nic na tom nezměníš!") neutěšenost situace. Následně kamera věnuje pozornost odsunu židovské rodiny a scénář předkládá emotivní dialog otce s malou dceruškou. Upoutá záběr na sousedské loučení, při němž zazní "na shledanou", kterému ale hrdinové těžko věří... Příběh nabízí kontrasty díky prostředí činžovního domu- úkryt na půdě a bujaré veselí oslavujících Němců. Silné dialogy: Pavel: "Dneska je všechno prozatím." Hanka: "Táta mě varoval před lidmi, kteří litují." Kontrastní je také Pavlův pohled na dívky/ ženy - srovnání Hanky s hodně mluvící, ale nic nesdělující Alenou nebo s proněmecky orientovanou sousedkou Kubiasovou (Blanka Bohdanová). Scénář se liší od předlohy (sám Otčenášek se na úpravách podílel a i záměnou dívčího jména - místo Ester vystupuje Hanka - jako by naznačoval, že jde o další variaci této silné látky). Scény ze školního prostředí místy kopírují ve stejné době natáčený Vyšší prinsip (také s Ivanem Mistríkem a Jiřím Kodetem). Kamera kouzlí při taneční scéně. Nenásilně působí symboly v podobě pozorování hvězdné oblohy. I když filmařsky nabízí Weissovo zpracování velkou pestrost, tak právě množství linek může působit možná až rušivě (v případě zvířat pro mě až takžka (pře-)zbytečných - akceptuji kanárkovo trylkování, ale ne už zápletku s morčetem nebo foxteriérem). (05.01.2011)

Popravde sila filmu nie je ani tak v téme, respektíve v deji, tie sú skôr niečo, čo pripomína klasický námet z vojnového konfliktu. Podstatnejšia je tu filmová reč (symbolizmus, metafory), skvele napísané postavy a atmosféra miesta a doby. Že je história kinematografie históriou silných scén, dokazuje aj niekoľko momentov z Rómea, Júlie a tmy. Téma je závažná, dokáže povedať veľa o ľuďoch a nielen z toho hľadiska, že medzné situácie ukážu pravú tvár človeka, ale že poddanie sa strachu nemusí byť ekvivalentom zbabelosti, skôr dôkazom ambivalentnosti ľudskej duše. Tie misky váh sa ale predsa len na niektorú stranu prevážia. No a v neposlednom rade je tento film aj romancou a tá káže, aby sa k sebe protagonisti hodili a v najlepšom prípade boli aj obaja sympatickí. No a to sa v tomto prípade podarilo dokonale. Sledovanie nočnej oblohy je jednou z najromantickejších scén histórie československého filmu. (02.09.2014)