Předstírejme, že je to v pořádku

Původně jsem si myslel, že mě čeká nějaké nevšední poznávání New Yorku, poznávání života v něm, dozvídání se různých zajímavostí, které v běžném dokumentu nezazní, popřípadě retrospektivní vývoj města a obyvatel. Svým způsobem jsem to i dostal, ale v poněkud jiné formě, než jsem očekával. Doteď jsem o žádné spisovatelce Fran Lebowitz nikdy neslyšel, její osoba ve mě spíše evokuje namyšlenou a nevrlou důchodkyni, než váženou osobu a humoristku. Její styl humoru mě vůbec neoslovil, tím pádem pro mě byla celá série velkým utrpením a nebýt mé touhy se něco dozvědět o NYC a životu v něm, patrně bych nedokončil ani první díl. Už po prvním dílu jsem však měl jasno, že se toho o samotném městu moc nedozvím, jelikož se většina záběrů týká samotné Lebowitz, ve kterých vesměs jen mluví o sobě, vypráví o svém životě a podává pouze různé nicneříkající názory. Její uštěpačné poznámky mi přišly úplně o ničem, jízlivý humor se zcela minul účinkem a celkově jsem se nehorázně nudil. I když jsou jednotlivé epizody poměrně krátké, tak mi přišly jako nekonečné, celá série mě vůbec nebavila a bohužel ani nepřináší nic zajímavého. Pokud však máte náladu na téměř 3,5 hodinový životopisný dokument o spisovatelce Fran Lebowitz, máte ji rádi nebo vám sedne její humor, patrně si sérii užijete. Pro mě se však jednalo o čiré utrpení. 1/10. (13.01.2021)

Bonmot Kdybych žila v New Yorku, musela bych potkat Fran Lebowitz. Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, musela by potkat ona mě. (Předstírejme, že je to v pořádku) Bonmot: Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, věděla by, že kontejnery uprostřed náměstí, chodníků, ulic i řek jsou čistě kulturní záležitost. Kdybych žila v New Yorku, řekla bych jí to samé. (Kulturní záležitosti) Bonmot: Kdybych žila v New Yorku, potkala bych Fran Lebowitz v hromadné dopravě a dělala bych, že ji nevidím. Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, patrně mě potká v hromadné dopravě a bude dělat, že mě nevidí. V tomto případě by to bylo vzájemné.  (Městská hromadná doprava) Bonmot: Kdybychom se s Fran Lebowitz potkaly v New Yorku nad proměnou jejího oblíbeného veřejného místa, patrně nás to nabije stejnou energií jako setkání nad proměnou veřejného místa v Praze. A nebudeme si se sebou a spolu vědět rady. (Rada územního plánování) Bonmot: Kdybych se s Fran Lebowitz střetla v Praze nebo New Yorku a já byla na kole, pravděpodobně mě z něho skopne a řekne Na zdraví!.  (Odpor sportu a zdraví) Bonmot: Matrice vděčíme za to, že existuje teoretická šance potkat se naživo. (Pozn. Tomuto bonmotu moc nerozumím. Matrika) Bonmot: O knihovních službách víme obě své a víme toho dost. Měly bychom se s Fran Lebowitz potkat. V New Yorku, ale klidně i v Praze. (Knihovnické služby) (27.09.2021)

Ze začátku jsem měla trochu problém naladit se na formát pořadu, který byl na můj vkus nejdřív až moc "ukecaný" – Fran Lebowitz dokázala přijít s jízlivým rozborem snad úplně čehokoliv, a že si vždycky dala záležet, aby všechno okomentovala skutečně do posledního puntíku. Možná to bylo tematickým zaměřením dalších epizod, možná jsem se na styl rychle adaptovala, dialogu Lebowitz a Scorseseho jsem ale přišla na chuť a většinu epizod jsem si pak užívala od první do poslední minuty. Chápu některé komentáře, které kriticky poukazují na to, že Lebowitz celou dobu vlastně mluví jen o sobě a zkušenost se životem v New Yorku hraje trochu druhé housle, mně ale její vhledy přišly neobyčejně zábavné. Jen to asi není úplně ideální na binge - což tedy podle mě vůbec nevadí. (07.02.2021)

Frankie vás zahltí proudem jedinečného vyprávění, ona je zábavná bytost, originál, její vtipné postřehy mě bavily, ne sice tak třeskutě jako Scorceseho ( jeho upřímné gejzíry smíchu bavily v druhém plánu, mimoděk), ale byly objevné, zajímavé pamětnicky. " Nevím, na co jste se ptali, ale dostali jste historku o medvědech !" Já trochu postrádala více dokumentárních záběrů reflektující proměnu města. (03.04.2021)

Fran Lebowitz má schopnost okomentovat prakticky cokoliv, což sice nabídne Martinu Scorsesemu až bezednou možnost výběru, současně vede i k jisté dramaturgické rozkročenosti. Ačkoliv jednotlivé epizody mají svá hlavní témata, čas od času se od nich – takřka až nepatřičně – odchází. Ne že bychom ztrácely důvod se smát, ale můžeme se ztratit při cestě s Fran za poznáváním New Yorku. I když... i s tím New Yorkem se to má obdobně jako s přístupem k tématům epizod. Je a není důležitý. Je a není v centru pozornosti. De facto málokdy stojí v prvním plánu. Neznamená to, že bychom proto měli projekt hůře hodnotit, ale leckomu to nenaplní očekávání. V první řadě Scorsese dává prostor samotné Lebowitz – jejím názorům, jejím historkám, její osobnosti. Jenže díky tomu, že je natolik propojena s místem, v němž pracovala a pracuje, žila a žije, tedy New Yorkem, se leccos dovídáme i o této metropoli. A o proměnách. Protože o vývoji, změnách, vlastně jaksi kriticky nahlížených, i tento dokumentární projekt je. Podstatné pro jeho přijetí, resp. míru kladného přijetí, bude, jak moc si sednete s Fran Lebowitz. Humor asi nebude takovou překážkou, je sympaticky jízlivý, nikdy ne však urážlivý. Upřímný, ale ne účelově „nekorektní”. Jen jej může být vlastně až moc. A občas lze vyčíst, jak si ho Lebowitz připouští – jaksi ustupuje od potřeby vyjádřit myšlenku přesně, jen proto, aby ji vyjádřila vtipně. Když ale tohle přijmete, vznikne prostor ani ne čtyřhodinový, který můžete naplnit setkávání s ní, v podnicích a ulicích New Yorku, prostor, kde si z každé epizody lze odnést pár postřehů pro další parafráze či citování, nebo alespoň (nebo vlastně především) postřehy, které popostrčí k vlastnímu zhodnocení společenských fenoménů a proměn. (24.01.2021)