Gallipoli

Válečné drama budované na zdánlivě nudných a táhlých základech, nicméně Weir se ukazuje jako brilantní architekt, když trochu nezáživnou první polovinu zúročí ve válečné části a především ve zcela zničujícím závěru, který k dokonalosti dovede pečlivě osnovaný motiv existence vedle smrti, unikání před ní. Začíná to kdesi pod pyramidami a pokračuje na pobřeží Turecka, kdy si film navzdory kulisám války udržuje chlapeckou bezstarostnost. Dojem, že hrdinové budou prostě existovat vedle dějinné vřavy je ale soustavně naleptávaný čímsi osudovým, co se do filmu vkrádá. Tušení tragédie, nevyhnutelného okamžiku, kdy se malé světy střetnou s tím velkým a smrt monumentalizovaná masivem egyptských pyramid sestoupí z piedestalu, stále sílí a nakonec se mění v děsivou jistotu. Není v tom sentimentální kalkul, spíše nesmírná tíha a skličující bezmoc. Je v tom obrovská porce režisérské brilance, trpělivosti a načasování. Neskutečně mě však iritovala zcela nepadnoucí synťáková bzučení... tady se o pozornost hlásí časovost, jinak je Gallipoli času odolný skvost. (04.04.2011)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)

Filmy Petera Weira jsou neobvyklé, i když se to na první pohled nezdá. A jednou z nejvýraznějších ukázek je "Gallipoli". Během filmu a krátce po jeho konci jsem si říkal: "No, dobrý, konec silnej, ale nic světobornýho." Ovšem za nějaký čas to ve mně začalo rezonovat a já na to: "Sakra, ten vztah dvou kluků byl vykreslenej moc hezky, ten začátek v Austrálii byl taky O.K., přechod pouště, Egypt, Gallipoli, nečekané setkání, lovení výzbroje pod vodou, běh o život, nesmyslnost války...sakra, ten film je skvělej!!!" A tak je to s každým jeho filmem. Silné protiválečné drama z 1. světové války. 85%. (30.05.2010)

Ani mě nevadilo, že se film poměrně dlouhou dobu nepodívá na slibovaný poloostrov Gallipoli, protože například australská část příběhu mě bavila. Sledujeme kterak je možné si i přes rivalitu vybudovat přátelství. Bohužel příběh nás zavede například do Egypta, kde probíhá nezáživná příprava australských jednotek, kterou vojáci pojaji jako takovou dovolenou. Mel Gibson v rozhodně mnohem výraznější roli než v minulé Útočné síle Z. 65% (13.01.2020)

Válečný film, který vlastně o válce vyjma poslední půl hodinky vůbec není. Je o životě mladých občanů Austrálie v době první světové války, řešící dilema zda jít či nejít do války a proč. Ze začátku je film velmi zdlouhavý a člověk se tak může dívat jen na opět vynikajícího Gibsona. Naštěstí se děj začne po chvíli rozjíždět a ve druhé třetině už jsem spokojeně sledoval dění na obrazovce. Škoda špatného přístupu (asi) režiséra, film na to jak je ze začátku zdlouhavý, tak je ke konci strašně uspěchaný a hlavně cca poslední dvě minuty jsem vůbec nechápal, že už je vlastně konec. Po Tarantinových Gaunerech snad nejméně očekávaný poslední záběr, který bohužel v mých očích filmu spíše uškodil. Pokud ve mě nějaké hlubší pocity byly, konec je zazdil. (08.04.2010)