Němá barikáda

Ať si říká kdo chce co chce, Vávra v rámci možností natočil působivé válečné drama v u nás dosud nevídaném technickém a stylovém pojetí, které navíc dokonale funguje. Rověnž výbroně přenáší dobovou spontánnost a díky ní je snadné odpustit nekteré patetické scény (ovšem rozhodně ne žádný sentiment, opravdu solidní pokus o civilistní ladění). Za pozornost stojí Marvan, akční hrdinka Drapińská (i když na to jak se na začátku potácela z transportu se dost rychle zotavila) a opět tragická Vášová, které tyhle role prostě sedí. Z Vávrovy filmografie určitě jedno z vrcholných děl. (06.12.2009)

Pěkné zpracování rozhodujících chvil pražského povstání. Pravda, vkrádá se tu trochu propaganda a je zde již silně cítit rudý vliv. I tak tento film nemůžeme odsuzovat, protože i když je silně zidealizován, mnoho z těch věcí se skutečně odehrály a lidé v té době skutečně umírali. Pravda, herecké výkony nejsou strhující, spíš průměrné či lehce nadprůměrné, ale celkově se v člověku stejně objeví trocha hrdosti, i když z odstupem času jsou některá gesta či slova přinejmenším k smíchu. Inu.. památník obětem, který trochu s dobou pozbyl svého lesku, ale i tak je to velmi hezký film. 65%% (13.03.2010)

V únoru 1948 se v Československu chopila moci Komunistická strana, která provedla výrazné a zásadní změny i v kinematografii. Film v dalších letech sloužil především oficiálním mocenským záměrům. Není proto divu, že tehdy vzniklo nejvíce snímků, zobrazujících tématiku II. světové války a nacistické okupace. Hlavním atributem těchto filmů je zobrazení hrdinství, jehož nositeli byli většinou obyčejní lidé se "správným" třídním původem a "správnou" politickou orientací. Jedním z prvních filmových odkazů byl snímek Otakara Vávry Němá barikáda, natočený podle námětu a scénáře Jana Drdy. Autor zde popsal skutečné události z pražského květnového povstání v boji o Trojský most. Dvouhodinový monumentální spektákl se však nevyhnul – a ani nemohl – dobově poplatným manipulacím. Už jeden z prvních záběrů prozrazuje, že podnět k povstání zavdalo »podzemní vedení KSČ«, což je čirý nesmysl (krajské ilegální vedení KSČ v Praze bylo kompletně pozatýkáno v březnu 1945). I samotné řízení povstání je ve filmu vylíčeno zkreslujícími prostředky; příslušníci čs. armády (ve filmu zastoupené majorem v podání Miloše Nedbala) vystupují jako bázliví a pesimičtí a tak jsou to vlastně komunisté (Hošek a spol.), kdo celé povstání zachraňuje. Tím zůstala zcela odsunuta skutečná historická úloha generála Kutlvašra, který měl na zdaru celého povstání značný podíl. Vrcholem této záměrné demagogie je výrok jedné z postav (Kroupa) na otázku, proč Praze nepomůže americká armáda, protože se jim prý "nechce". Tím je jasně předdefinováno, čí vojska v závěru filmu hrdinové vítají. Naopak je zde poměrně zdařile zobrazen vývojový (levicový) posun obyvatelstva během nacistické okupace. Tento posun je demonstrován na postavě četnického strážmistra Brůčka (Jaroslav Marvan), který za první republiky rozháněl komunistické demonstrace a v závěru povstání při pohledu na vlajku Sovětského svazu uznale prohlásí: "Jo, dělali jsme tenkrát pěkný blbosti. Tak mi ty pendrekářský starý časy odpusť." Komunistickou interpretaci pak podtrhuje i fakt, že film nemá ústřední dějovou postavu, hrdinou je tu prostý lid. I ten je ovšem důkladně rozdělen. Vedle neohrožených, přímých a silných jedinců (v jejich čele stojí dělník, uhlíř, komunista a četař) se nacházejí vyložení zbabělci. Zcela výjimečné postavení v celém filmu zaujímá polská dívka Halina (Barbara Drapińska), osvobozená krátce předtím z koncentračního tábora, přesto v obdivuhodné psychické i fyzické síle. I přes zmíněné výtky, v celkovém pohledu na dílo ovšem nezbytně nutné, patří Vávrova a vlastně i Drdova BARIKÁDA k nejpůsobivějším snímkům s tématikou okupace. Stále je to ovšem film, který by si zasloužil hlubší historický rozbor. Otakar Vávra se pak k událostem pražského povstání vrátil ještě jednou o několik let později v třetí části volné trilogie s názvem Osvobození Prahy. (05.03.2009)

Solidní film, do kterého se zatím ještě komunistická ideologie moc neprosadila. Tady je třeba se Vávry zastat a poukázat na to, že kdyby byl tak prorežimní, jak se o něm někdy říká, mohl tento film pojmout daleko více prokomunisticky. Neudělal to. Točilo se už po Únoru, a přece tu komunisté nehrají výraznou roli. Ten závěr s ruskými tanky je bohužel úlitba době, to jinak nešlo. Takže já bych to viděl spíše kladně. Jsou tu velmi pěkné scény a docela to drží i pohromadě. 70 % (16.05.2008)

V normalizačním Osvobození Prahy působí patetická adorace lidu, komunistické strany a sovětské armády kašírovaně. V poválečné Němé barikádě silně budovatelský tón ještě nachází své ospravedlnění. Lze věřit, že takhle nějak to Vávra, Drda a nemalá část národa skutečně vnímali. ___ Prahu, hrdinně bráněnou dělníky koordinovanými vševědoucí komunistickou stranou, podle filmu osvobodila Rudá armáda. O ideových spojencích a nepřátelích Němá barikáda nepochybuje. Němečtí civilisté od prvního dne povstání v ukradených kožiších kvapně opouštějí město, francouzský zajatec při pohledu na vlající trikolóru v předtuše počínající barikádní revoluce úlevně vzdychne „Liberté!“ a polská soudružka nedlouho po vyskočení z vlaku, vezoucího ji zřejmě do Terezína, vrhá granát po německém vojákovi. Němce je potřeba vyhnat a zlikvidovat, od Francouzů se lze inspirovat jejich slavnou revolucí a s Poláky možno navázat oboustranně prospěšnou mezinárodní spolupráci. Alespoň slovem jsou zmíněni Američané, kterým se do osvobození našeho hlavního města „asi nechce“, kdežto Rusové, se „musejí rvát o každej kilometr“. Pro „vyvážení“ je mezi všemi statečnými Čechy jeden oportunistický zbabělec, který ke stavbě barikád přispěje všehovšudy jednou dlažební kostkou. ___ Pražské povstání je ambivalentně interpretováno jako spontánní revoluce pracujícího lidu, i jako pečlivě organizovaná akce (inventura zbraní), jejíž účastníci si rozhodně najdou čas na ujasnění své ideové pozice. Ve prospěch komunistů byla výrazně redukována také role České národní rady a generála Kutlvašra. Vojenské velení povstání rezignovaně vyčkává, zatímco komunisté na barikádách nasazují své životy. ___ Překrucování historické skutečnosti bych Němé barikádě odpouštěl ochotněji, kdyby nebyla tak neskutečně utahaná. Ve snaze zmapovat na neadekvátně malém prostoru celé povstání nejsou postavy výrazněji prokreslené, ani typově dostatečně odlišné. Individuální dramata by zřejmě měla splynout do revolučního kolektivního boje (kolektivní je zde i líbačka s fešnou tramvajačkou), ale jednotlivé akce se odehrávají nezávisle na sobě, bez dynamizujícího prostříhávání nebo gradace, bez naléhavosti, kterou by si látka zasloužila. Ospalé tempo naruší a o jediné vzrušení se na samém konci filmu příznačně postará Rudá armáda, na jejíž příjezd stejně jako zaměnitelné postavy dvě hodiny čekáme. Cenou za ideologickou poplatnost je neschopnost filmu vtáhnout nás do vyprávění a tím i přesvědčit, že právě tento výklad Pražského povstání je tím nejlepším. 50% Zajímavé komentáře: sportovec, Zloděj kol, Marthos (18.06.2015)