Režie:
Otakar VávraKamera:
Josef IllíkHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Lola Skrbková, Jiřina Štěpničková, Marie Nademlejnská, Miriam Kantorková, Lubor Tokoš (více)Obsahy(1)
Do města Šumperka je povolán Inkvizitor, aby vyšetřil přestupek jedné žebračky. Zkonstruuje proces, jehož metody zaručují doznání všech obžalovaných. Proti spořádaným a ušlechtilým občanům se náhle vynoří moc, která pod rouškou očišťování kraje od čarodějnic sleduje pouze vlastní obohacení, a která neváhá pro tento cíl obětovat desítky životů nevinných lidí a zničit své odpůrce. (Bontonfilm)
(více)Videa (1)
Recenze (962)
"Kruté zlato" Českého filmu. Již při titulcích a úvodní písni tuhne krev v žilách a běhá mráz po těle. Poté se dostaví ohavný mnich, kterému ve tmě svítí oči a falešné zuby. Na chvilku se rozptýlýme pohledy na obnažená těla krásných žen, aby je v zápětí vystřídala ponurá atmosféra, která trvá až do konce. Dokonale ukazuje podlost a zrůdnost inkvizice a nespravedlnost. Tvůrci měli šťastnou ruku i na herecké obsazení. Vladimír Šmeral precizně stvárnil odporného, nechutného a fanatického inkvizitora Bobliga, stejně tak Josef Kemr jako neméně odpudivý písař Ignác a Elo Romančík výtečně stvárnil faráře Lautnera, posledního mučedníka, který svou smrtí zachránil spoustu dalších životů. Film Otakara Vávry (jedno z jeho nejlepších děl) je surový, krutý a depresivní jako inkvizice sama. Opravdu silný zážitek, který lze jen doporučit a který ukazuje že Český film má (nebo alespoň měl) vysokou úroveň a geniální režiséry jako je například Otakar Vávra. ()
Člověk se divý, že trvalo skoro 300 let než došlo k rehabilitaci. Film je natočel velmi zručně a dobře. Doby naštěstí dávno minulé byly temné. Bohužel i v současnosti si z nich berou někteří inspiraci. Pěkná (tedy hrůzu nahanějicí) je i úvodní píseň. Václav Lohniský je démonický strašidelný a nemusíte se na obrazovku koukat stačí jen poslouhat. ()
Je to všechno hnus fialovej velebnosti. Jenže samotná Církev si tohle pod čepec nedá, tohle prostě dělala, a rozhodně málokdo jí to nedokáže nepřipomenout. Kladivo na čarodějnice je prý natočen tak dobře, že dokáže přestihnout i samotné knižní vydání, a abych pravdu řekl, tak filmem jsem byl unešen. Bylo to svinstvo, nekoukalo se na to hezky, ale byla to krutá pravda, za kterou se církev schovává, ale marně. Všechno je to přehnané. Svinstvo, kterému se nedá zabránit, aneb za vším hledej Ďábla, který se nakonec skrývá tak zdárně, no asi jako kdybych tvrdil, že pod svícnem je největší tma. Kladivo na čarodějnice není hezký film. Je natočen rozhodně mistrně, ale také se na něj hodně těžce kouká. Není na něm nic, co by zdejší atmosféru dokázalo usměrnit, to všechno se tam děje tak syrově až je to opravdu hnus. Od začátku to není hezké, a minutu co minutu se dějí stále horší a horší věci, a nedá se tomu zastavit. Špatné na tom všem samozřejmě je, že tohle inkvizice všecko působila, a zdálo se mi, že tím vším chtěli dát najevo, jaký svinstvo se tam dělo a že nezůstal nikdo potrestán. Proč by taky, když je to vše v rukou církve, ale co si o tom normální člověk má nakonec pomyslet, a jestli normální neví, tak co na to má říct ortodoxní křesťan... ()
Je mi smutno při pohledu na současný stav českého filmu, když v 60. letech se u nás natáčely takovéto brilantní snímky. Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry, je mrazivá podívaná a jeden z nejlepších českých počinů, co jsem měl zatím čest vidět. Skvělé je též herecké obsazení a černobílá kamera dodává všemu punc pochmurnosti, čímž ještě umocňuje divácký zážitek. Prostě skvělá práce. Takhle nějak komunisté v 50. letech konstruovali politické procesy. ()
Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže ()
Galerie (111)
Zajímavosti (48)
- Název filmu Otakara Vávry a knihy Václava Kaplického je odvozen od jména latinského spisu dominikánů Heinricha Institorise a Jakoba Sprengera "Malleus maleficarum", sepsaného v roce 1486 a vydaného roku 1487, který v překladu zní jako "Kladivo čarodějnic", a který Jindřich František Boblig (Vladimír Šmeral) ve filmu používal při inkvizičních tribunálech. (Trainspotter)
- Některým obětem byl na hranici při upalování zaživa na krk zavěšen pytlík se střelným prachem ke „zmírnění“ útrap. (Trainspotter)
Reklama