Cech panen kutnohorských

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl. (03.10.2008)

Cech panen kutnohorských je svým žánrem a stylem velmi podobný Počestným paním pardubickým, a také jsou tak kvalitně natočeny. Výborné herecké výkony. Podobné myšlenky, podobné téma a podobně kladné hodnocení 80%. Ale přesto se mi Počestné paní pardubické líbily o něco více. Přeci jenom v nich bylo nastoleno více otázek tehdejší doby než právě v tomto spíše ryze komediálním filmu. (06.01.2008)

Třicátá léta jsou léty zakladatelskými naší moderní národní kinematografie hraného, ale nejen hraného filmu. Rozporuplně vnímaná osobnost tehdy mladičkého Otakara Vávry, nesporného velikána našeho filmu, patří k jejich předním představitelům. A řada jím tehdy natočených hjistorických filmů k zakladatelským dílům tohoto subžánru. Osobnost Mikuláše Dačického z Heslova, lehce švejkoidní obdoby jeho neméně oblíbeného francouzského vrstevníka D´Artagnana, je podána v zásadě v duchu skutečné osobnosti tohoto českého renesančního kavalíra a intelektuála, který právě v této době prožíval svá nejlepší léta. Jeho PAMĚTI by měly být opakovaně vydávány, aby přiblížily našim současníkům pravý lesk té údajně bájeslovné doby rozkvětu raného českého baroka a skutečný dosah bělohorské katastrofy a pustošivé smršti třicetileté války. Kavalírský mrav se ovšem nekryl s právem ani zapšklým životem a jak Stroupežnický, tak Štěpánek a Vávra (o 15 let oproti Štěpánkovi mladší) se tu měli na čem vyřádit. Že film plně zapadl do benešovské doby naší novodobé státnosti a odráží oprávněnou hrdost našich předků na prvorepublikovou československou státnost, jen dále zdůrazňuje kvality této mile starožitné veselohry. I po desetiletích je stále se na co koukat a potěší i poznání jejího festivalového dobového mezinárodního ocenění. (27.01.2008)

I přes velké stáří této Vávrovy historické komedie jsem se dokázal bavit, což je klíčem k úspěchu filmu, který je i v dnešní době divácky atraktivní. Líbilo se mi jak nastínění epochy z minulosti tak příběh, který měl hlavu i patu a napůsobil nějak příliš potrhle a bláznivě v tom negativním slova smyslu. Zkrátka velice milé překvapení v podobě veselohry, která splnila moje divácká očekávání téměř na výbornou. (29.06.2015)

"A vůbec, kdo je tady pánem domu?" Plesk! "Co blázníš?" "Já myslela, že se chceš prát." Dvojice Antonie Nedošinská a Theodor Pištěk jsou tím pravým kořením tohoto historického kostýmního filmu, který v závěru dává jasně najevo svoji nespokojenost s Mnichovskou dohodou. Není tedy divu, že po okupaci nacisté film zakázali. (06.08.2022)