Jak se budí princezny

Bývaly doby, kdy se mi tato pohádka zase tak moc nelíbila a trochu jsem se u ní nudil. Ale s přibývajícími roky ji mám čím dál raději. Kromě hezky zpracovaného příběhu o Šípkové Růžence musím zmínit také nádhernou Svobodovu hudbu, jemný humor (i krapet nechtěný v případě hry na loutnu) a komické postavy jako sluhu Matěje, který se chudák nikdy pořádně nenajedl, "udatného" prince Jiřího (skvělý Kraus!), který v mládí prožil snad všechny těžké nemoci včetně kašle a rýmy, a nesmím samozřejmě opomenout jeho bratra Jaroslava, který mi dříve připomínal zvadlou blumu, ale stále víc oceňuju, že je to lidský princ, který má strach! (boření klišé, že musí jít takřka vždy o neohroženého hrdinu) a přitom poháněný láskou překonává všechny obtíže. Slabší, avšak plný počet hvězd. „Práce? To je možná víc než odvaha!“ (18.12.2007)

Krásná a sympatická Růženka, sympatické scénáristické nápady, které jdou daleko za standardní pohádkové zápletky (posilování ega prince následníka), pohádková atmosféra a samozřejmě Menšík. Navíc budování vztahu princezna - mladší princ je tu vyloženě lahůdkové (většinou se to v pohádkách odbude dvěma třemi pohledy do očí, tady má láska opravdu vývoj). Možná to má Jan Hrušínský na konci až moc jednoduché, ale ten největší krok stejně udělal hned na začátku cesty za záchranou, když se rozhodl jednat podle sebe a ne podle toho, "co se čeká". Mimochodem má tahle pohádku jednu z nejkrásnějších romantických scén, když se ústřední pár na dálku doplňuje v hudbě - beze slov a přitom to je úžasné porozumění. (24.12.2014)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Dříve jsme rozhodně měli v pohádkách krásnější princezny a pamětihodnější písničky, také jsme ale se ale napříč desetiletími dočkali množství tuctových témat, která se buďto zpracovala pořádně vtipně (S čerty nejsou žerty) nebo alespoň mile (Šíleně smutná princezna). Pak se ale objevila spousta pohádek, jež se staly kultovními zejména proto, že neměly ve své době téměř žádnou konkurenci. Nikoli díky tomu, jak si na nich dali tvůrci záležet. Česká variace na Šípkovou Růženku se bohužel ubrala právě tímto směrem. (06.12.2019)

Možná je to tím, že jsem jako šestiletý viděl tento film v kině, proto ho asi řadím mezi nejoblíbenějšími pohádkami před Tři oříšky pro Popelku. Sluha Matěj v podání Vladimíra Menšíka a princ Jaroslav v podání Jana Hrušínského se skvěle doplňují – skvělá je scéna, kdy sluha (neplavec) učí prince plavat nasuchu, nebo souboj princů o Růženčin polibek. Prostě pohádka (08.07.2008)