Údolí včel

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)

" Oslava " středověku v celé své síle a kráse! Fanatismus, loajalita k řádu v kontrastu s touhou po svobodě. Vynikajícím způsobem budovaná a zachycená atmosféra, člověk se na 96 minut ocitá sám ve 13. století. Nevím, zda- li je to více způsobeno úžasnou černobílou kamerou Františka Uldricha, či vynikajícím způsobem zvolenou hudbou Zdeňka Lišky, či mistrnou režií Františka Vláčila nebo opravdu vynikajícími hereckými výkony charizmatikého Petra Čepka jako Ondřeje z Vlkova ( na ty jeho oči jentak nezapomenu), Jana Kačera jako fanatického náboženského rytíře Armina von Heideho a Věry Galatíkové jako Lenory. Během snímku jsem se pohyboval mezi 4-5 * hodnocením, ale konec snímku, to rozhodl za mě! Neuvěřitelně silný a intezivní zážitek! (15.06.2009)

Můj pocit již před lety ze zhlédnutí tohoto šperku českého a československého filmu je, že se zde oba jeho tvůrci - Vláčil i Körner - nejvíce přiblížili historické Bergmanově filmové řadě. Ač historický námětem, je evidentně dílem, které prostředkuje mnohé z otazníků doby bezprostředně předcházející osmašedesátému roku. Hloubka těchto dotazů i neúprosnost dialogu, který se za nimi skrýval, jsou nejvíce patrny z hloubky i tragičnosti kofliktu, který je nosným jádrem nejen námětu, ale i scénáře a režie. A také z nevídané míry umělecké výsostnosti, která do toho všeho byla všemi tvůrci vložena. (27.08.2007)

Představoval jsem si to jinak, že to bude podobné Kladivu na čarodějnice, navíc můj oblíbenec Petr Čepek, no nebudu to okecávat, zklamalo mě to. Teď se do toho asi trochu zamotám, ale co, stejně svoje komentáře čtu jen já sám! Údolí včel bylo přesně takové, jaké jsem si představoval Kladivo na čarodějnice než jsem ho viděl, totiž předpokládal jsem nějakou filozofickou, meditativní, pomalou, zdlouhavou a syrovou podívanou, která pro mě bude procházkou nudným sadem. Kladivo mě však nadchlo a zařadilo se mezi absolutně nejlepší české filmy co jsem viděl. Tento zážitek mě také jaksepatří navnadil na podobně laděné české snímky té doby, především legendami a chvalozpěvy opředenou Markétu Lazarovou a její „dítě“ Údolí včel. Markéte mi stále uniká, nutno podotknout, že po zhlédnutí Včel už mě tak neláká, bylo to totiž přesně taková, jaké jsem si představoval Kladivo! Ne že by šlo o špatný film, je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil! (19.11.2008)

(2x) ,,S nepřáteli můžeš cítit, ale nesmíš odpouštět bratřím, kteří zradili..." Nadčasový příběh o příslušnosti k řádu i touze po svobodě, o citu a lásce, ale také o vině, svědomí a trestu. O dvou mužích, jež jsou si navzájem odlišný ve všech stránkách, ale život jejich osudy spojil v jednu dlouhou pouť a několikrát, byť se načas rozdělí. ,,Nedokáže se bránit, zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem..." Zasazení do středověku může v tomto směru fungovat také pouze jako detail, který pak dodává na syrové i tajemné atmosféře drsného, ponurého středověku a samozřejmě v mistrovském Vláčilově podání i na uměleckých kvalitých a jedinečnosti. Fascinující... Vláčilovy opusy Markéta Lazarová a Údolí včel jako celek jsou divácky náročné, těžko strávitelné filmy, ke kterým si divák musí najít cestu, což někdy trvá déle, ale jestli má rád kvalitní domácí tvorby, rozhodně ho neopustí. Tvůrčí kombinace Vláčilově režii, Liškovy hudby, Uldrichovy kamery a bohaté věrohodné výpravy dokonale zastiňuje i Kačera v životním výkonu. Nezapomenutelný výkon krásné Věry Galatíkové a epizodní role Somra, Williga a Macháčka. Z drsné poezie Vláčilova snímku mě nejvíc okouzlila scéna u moře. ,,Také bych je chtěl vidět znova, jako ty, poprvé." 90% (24.02.2018)