Vůně ženy

Al Pacino platí za veleuznávanou legendu amerického filmu. Právem patří mezi poslední ikony důchodcovského věku (stejně jako Hoffman nebo Nicholson). Málokdy šlápne vedle a v případě Scent of a Woman se mu naskytla vděčná role zahořklého cynika bez energie, který odevzdal leccos armádě (včetně vlastního zraku) a rozhodl se skoncovat se životem. Naskytne se mu ale příležitost si ještě jednou pořádně zařádit a to v doprovodu mladého studenta Charlieho, najatého jako opatrovníka na víkend. Cesta do New Yorku ale nekončí plánovanou sebevraždou, ba naopak. Za znovunalezení smyslu i krásy života vděčí plukovník Slade právě Charliemu.. Remake lepšího italského filmu je i přes své kvality bohužel viditelně vykonstruovaný. A ač je Pacino vynikající (i když v jiných rolích byl o fous „lepší“), ani on nezabrání zbytečnému moralizování i přepálené délce (s těmi má Brest potíže častěji – takový Joe Black trvá úmorných 178 minut). Ve finále je to tak přes všechny klady i zápory zejména jeho vyhořelý plukovník za zenitem, který si zasluhuje tu největší pozornost. 70% (05.10.2009)

Pacinův výkon je famózní, stejně jako celá hlavní postava. Prostě Pacino, Pacino, Pacino. Slade je díky němu ohromně poutavý člověk, ze kterého jsem i přes jeho odpornou aroganci nemohl spustit oči, ke kterému jsem měl respekt, kterému jsem přál osobní vítězství a rozhřešení. Chris O'Donnell jako jeho opatrovník Charlie sice není špatný, ale sekundovat mu nemůže. Film sám o sobě ničím výrazněji nezaskočí - především závěrečná hodina je už příliš předvídatelná a ztrácí na přesvědčivosti, o patetickém konci nemluvě. Risiho originál jsem neviděl, každopádně Gibsonův Muž bez tváře, zpracovávající podobné téma, se mi líbil nepatrně víc. 7/10 (08.06.2008)

"Nevím, jestli tě mám zastřelit nebo adoptovat." Nově vytvářený vztah prašivého slepého všiváka plukovníka Sladea a slušňáckého studenta Chrise mě bavil svou oscilací mezi láskou a nenávistí. Stejně tak jsem si užíval tančení tanga, jízdu ve Ferrari i skvělou obhajobu, ale občas jsem přitom zakopnul o nezajímavou scénu a dokonce na mě vykoukla i paní Nuda. Jsem však pozitivní člověk, takže jsem vlastně rád za to cukrkandlové finále a zaokrouhluju za něj o dva cípy nahoru. (16.08.2016)

Povedal by som, že to Američania zobrali za správny koniec a namiesto snahy o prekonanie vtipnosti pôvodného filmu natočili (melo)drámu. Pretože táto snaha by pripomínala povestné psie naháňanie vlastného chvosta. Celé to stojí na Pacinovej postave a jeho výkone a niet čo namietať. Za zmienku stojí viacero scén, najmä tá tanečná s náhodnou návštevníčkou reštaurácie a jej vypointovanie, dôležité pre vyznenie celého filmu. Ja by som tento film ani nenazýval remakeom, zmeny sú zásadné, o starého pána sa napríklad žiadna žena nezaujíma. Výrazná výhrada smeruje k záverečnej reči. Tá je príkladom zmeny filmovej reči oproti takým 70. rokom nasýteným novým Hollywoodom, spomeňte si na Pacinov výbuch na súde v And Justice for all. Oproti nej je celý záver vo Vône ženy iba instante naaranžovaný a predvídateľný. (04.10.2016)

Ve skutečnosti moc příjemný film s klasickým feelingem Hollywoodu 90. let. Naneštěstí celý ten příběh je tak moc patetický a sladkobolný, že to bylo trochu moc i na mě (a to já v tomhle ohledu snesu poměrně hodně). Vůně ženy kombinuje několik často využívaných schémat do jednoho jediného děje. Snaží se být klasickým srdcervoucím dramatem o sblížení postiženého a opatrujícího, školním příběhem chudý dobrák vs. bohatí floutci a vlastně i jakýmsi soudním dramatem o lidské morálce. Brest to poměrně šikovně zvládá ukočírovat dohromady, ale ta tíha sentimentu jednotlivých momentů je opravdu zdrcující. Výsledkem jsou pak někdy až téměř pitomé okamžiky (slepý řidič ve velké rychlosti zatáčí podle pokynu), které zas jindy vyvažuje působivost vztahu mezi hlavními postavami. Hezký film, který by ve vážnějším a ukočírovanějším provedení mohl být ještě lepší. 6/10 (27.05.2018)