Hadí jed

Nesmírně komorní a tichý film, působivě nasnímaný černobílou kamerou a ozdobený na svou dobu zcela mimořádnými hereckými výkony. Minimalistický skvost. Dosti rušivě sice působil postsynchron Ilony Svobodové a je škoda, že si Vláčil tuhle věc neohlídal, ale jinak nelze Hadímu Jedu mnoho vytknout. Pokud jde o příběh samotný, je znát, že Vláčil žel až moc dobře věděl o čem točí. Zároveň muselo být pro něj i pro štáb, zvláštní, možná očistné a terapeutické a možná naopak nesmírně hořké a bolavé, točit právě tuhle látku... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Enšpígl, triatlet, Marthos, swed, zette, fuckme, pOne (06.03.2011)

Několik let poctivého placení alimentů dalo dohromady dva lidi, kteří k sobě mají biologicky víc než blíž, ale pohledem na život a budoucnost se velmi liší. Geniálně střízlivý opilec a naivní asi 20ti letá holčina. Vlaďka věří, že několik dní její přítomnosti stačí na to, aby se její otec vymanil ze světa, ze kterého se vymanit nelze. Vláčilův černobílý záměr, nám dává možnost vidět některé začínající, zaběhlé nebo i elitní tváře herců tak, jako (u některých) nikdy před tím. Luboš Fišer tomu dodává svou hudbou, jako vždy, jedinečnou atmosféru. Jinak se stačí podívat na režiséra, na herce, a jestli se považuješ za znalce kvality československé kinematografie, tak tohle je potřeba znát. (12.01.2012)

Vynikající obsazení hlavní čtyřky, Svobodová je perfektně naivní a naopak některé Vinklářovy monenty jsou hodně deep. Vláčilova volba natočit film černobíle i v roce 1981 mu dodává na atmosféře, trošku mě mrzí, že se celým filmem netáhne ta podivná hrubá nálada nelidské plískanice, ve které Svobodová přichází na montážní pracoviště, kde se upíjí její zatím nepoznaný otec Vinklář, to mělo totiž až trochu Stalkerovskou náladu. Naopak musím bohužel říct, že mě akutně srala hudba Luboše Fišera, tenhle film by si zasloužil rescore. (19.02.2019)

Jeden z menej známych filmov F. Vláčila, ktorý vsadil v prvom rade na herectvo J. Vinkláře a urobil dobre. Ten dokáže kvalitne hrať nielen očami, ale i svojím hlasom. Čiernobiela farba je zvolená zámerne, rok výroby 1981 hovorí sám za seba. Komornejší príbeh o alkoholikovi si po väčšinu času vystačí s dvojicou Vinklář, Svobodová a jednou maringotkou. 80%. (22.10.2014)

Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. (08.07.2014)